Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 54/2015

KSPH 38 INS 25131/201233 ICm 271/201329 ICdo 54/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, PSČ 261 01, proti žalovanému Mgr. Adamu Sigmundovi, advokátu, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka JAWA Divišov a. s., zastoupenému JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, o žalobě o určení pořadí pohledávky a o vzájemné žalobě o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka JAWA Divišov a. s., se sídlem v Divišově, Vlašimská 216, identifikační číslo osoby 00 65 96 90, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015, č. j. , -85 ( :I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatitžalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.534,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. dubna 2015, č. j. , -85 ( ), potvrdil rozsudek ze dne 18. června 2014, č. j. -53, jímž Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že právní úkon − smlouva o zajišťovacím převodu práva uzavřená dne 6. dubna 2012 mezi žalobcem a dlužníkem je vůči věřitelům a majetkové podstatě dlužníka neúčinná a zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce za dlužníkem ve výši 2.040.272,33 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. je co do pořadí po právu pohledávkou zajištěnou majetkem dlužníka dle (výše označené) smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení.

Odvolací soud – cituje ustanovení a 2, a 3, , 2, 4 a 5 , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. března 2014, sp. zn. – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je neúčinná, s tím, že za tohoto stavu nemůže být úspěšná ani žaloba o určení, že pohledávka žalobce za dlužníkem je pohledávkou zajištěnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení (dále jen „ “), maje za to, že v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda se zásada ochrany dobré víry podle ustanovení , uplatní i při aplikaci institutu odporovatelnosti podle ustanovení nebo zda je institut odporovatelnosti podle výjimkou z této zásady.

Dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, že smlouvu o zajišťovacím převodu práva uzavřel „v dobré víře“, popisuje okolnosti vzniku zajištěné pohledávky a uzavření dohody o zajišťovacím převodu práva a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

V doplnění dovolání dále otevírá otázku, zda je možné smlouvu o zajišťovacím převodu práva uzavřenou před zahájením insolvenčního řízení v situaci, kdy byl dlužník ve stavu úpadku, ačkoli žalobce o úpadku nevěděl, považovat za úkon zvýhodňující žalobce na úkor ostatních věřitelů, nebo zda jde o legální jednání účastníka právních vztahů. Dovozuje, že sjednané zajištění je v obchodním styku zcela standardní a poukazuje na smlouvy o zřízení zástavního práva, které dlužník uzavřel s jiným věřitelem.

Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku sen. zn. , jakož i v rozsudcích ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. a ze dne 22. prosince 2015 sen. zn. , uveřejněných pod čísly 113/2014 a 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 30. září 2015, sen. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2016, pod číslem 101, včetně judikatury Nejvyššího soudu obsažené v důvodech těchto rozhodnutí.

Z označené judikatury mimo jiné plyne i závěr, podle něhož jedním z předpokladů k naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu dle ustanovení a je zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku); přitom rozlišuje jen skutkové podstaty neúčinných právních úkonů, u nichž současně stanoví vyvratitelnou domněnku úpadku dlužníka a skutkové podstaty neúčinných právních úkonů, u nichž nese důkazní břemeno o úpadku dlužníka insolvenční správce. Z výslovného znění rozhodných ustanovení (srov. jeho a násl.) upravujících neúčinnost právních úkonů dlužníka je nepochybné, že neurčuje, že by předpokladem neúčinnosti právního úkonu dlužníka byla vědomost druhé smluvní strany (žalobce) o stavu úpadku dlužníka.

Navíc v poměrech dané věci je ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (včetně stanoviska samotného žalobce) zjevné, že právě vědomost žalobce o špatné ekonomické situaci dlužníka byla důvodem, pro který žalobce a dlužník uzavřeli smlouvu o zajišťovacím převodu práva.

K argumentaci dovolatele o tom, že „chování“ dlužníka nelze podřadit ustanovení , když „dovolatel půjčil dlužníku své finanční prostředky za určitým účelem, který se neuskutečnil, přičemž k okamžiku, kdy dohodou o narovnání byly zrušeny závazky z půjčky a nahrazeny (novým) závazkem dlužníka vrátit žalobci jeho finanční prostředky, to byl dovolatel, kdo do té doby za své finanční prostředky neobdržel jakoukoli kompenzaci“, Nejvyšší soud podotýká, že k řešení otázky, zda v poměrech dané věci šlo vskutku o zajištění již existujícího (nebo nového) závazku, dovolatel nijak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení a ; k prostému konstatování dovolatele o „novosti“ pohledávky Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout nemohl.

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že dohodou o narovnání ( , ) mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná či pochybná; z dohody o narovnání (včetně dohody o zajišťovacím převodu práva) zjevně plyne, že pohledávka z titulu půjčky nebyla ani sporná, ani pochybná (viz např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. a ze dne 27. září 2007, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2008, pod číslem 44).

Konečně Nejvyšší soud doplňuje, že v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu insolvenční soud usnesením ze dne 2. září 2016, sp. zn. -65, zrušil konkurs na majetek dlužníka podle ustanovení podle 308 odst. 1 písm. d) , neboť majetek dlužníka je zcela nepostačující. Vzhledem k důvodu, pro který byl zrušen konkurs, nejde o žádný z případů předvídaných ustanovením až 6 ; samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání pak není ani pokračováním v incidenčním sporu ve smyslu ustanovení .

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. července 2015) podle ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů.

Incidenční spory o určení pořadí přihlášené pohledávky a o určení neúčinnosti právního úkonu, jsou spory ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu; tarifní hodnota tak činí (s přihlédnutím k ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu – spojení obou věcí ke společnému řízení) 100.000,- Kč. Tomu odpovídá (podle ustanovení § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 5.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení advokátního tarifu ve výši 300,-Kč jde úhrnem o částku 5.400 Kč; s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ( ), jde celkem o částku 6.534,- Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce na náhradě nákladů dovolacího řízení.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. ledna 2017

JUDr. Petr G e m m e lpředseda senátu