Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 158/2023-256

MSPH 88 INS 582/2017188 ICm 4419/201729 ICdo 158/2023-256

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce JUDr. Ing. Pavla Fabiana, se sídlem v Brně, Marešova 304/12, PSČ 602 00, jako insolvenčního správce dlužníka Jana Hromady, proti žalovaným 1/J. H., a 2/P. H., zastoupeným JUDr. Robertem Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 471/29, PSČ 170 00, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. H., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2022, č. j. 188 ICm 4419/2019, -195, ( ), takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 364,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění:

[1] Určil, že darovací smlouva uzavřená mezi dlužníkem jako dárcem a žalovanými (J. H. a P. H.) jako obdarovanými dne 12. února 2016, na základě které bylo převedeno vlastnické právo k pozemku č. XY a bytové jednotce č. XY v domě č. XY, na parcele č. XY, spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti 6410/123090 na společných částech domu č. XY a pozemku č. XY, zapsané na listech vlastnictví XY, XY a XY, v katastrálním území XY (dále jen „darovací smlouva“ a „sporné nemovitosti“), je neúčinná (bod I. výroku).

[2] Uložil žalovaným povinnost vydat sporné nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku).

[3] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku) a o poplatkové povinnosti žalovaných (usnesením ze dne 12. prosince 2019).

2. Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:

[1] Dlužník a žalovaní jsou příbuzní v řadě přímé (žalovaní jsou rodiči dlužníka); jde o osoby blízké ( , – dále jen „o. z.“).

[2] Dne 27. ledna 2012 uzavřeli Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s. (dále jen „MP“), a dlužník smlouvu o překlenovacím úvěru na částku 1 700 000 Kč, jehož účelem byla koupě sporných nemovitostí. Splacení úvěru bylo zajištěno zástavním právem ke sporným nemovitostem (v té době ve vlastnictví zástavce M. P.). Téhož dne uzavřeli MP a dlužník (další) smlouvu o překlenovacím úvěru na částku 300 000 Kč; i tento úvěr byl určen na nákup sporných nemovitostí. Splacení úvěru bylo zajištěno zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných.

[3] Dne 30. listopadu 2012 uzavřeli MP a dlužník smlouvu o překlenovacím úvěru na částku 970 000 Kč, jehož účelem byla úhrada za převod členských práv (podílu) v právnické osobě. Splacení úvěru bylo zajištěno zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných.

[4] Dne 24. září 2015 uzavřeli Česká spořitelna, a. s. (dále jen „ČS“) a žalovaní dvě smlouvy o hypotečních úvěrech na částky 2 483 922 Kč a 1 831 943 Kč. Účelem poskytnutí úvěru bylo (mimo jiné) zaplacení dluhů dlužníka z titulu úvěrů poskytnutých dlužníku MP. Úvěrové pohledávky ČS byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných.

[5] Dne 25. září 2015 vystavila MP potvrzení, podle kterých byly (výše uvedené) úvěry včetně příslušenství zcela splaceny.

[6] Dne 12. února 2016 uzavřeli dlužník a žalovaní darovací smlouvu.

[7] K 13. září 2015 činila obvyklá cena sporných nemovitostí 2 420 000 Kč; k 7. září 2017 pak 2 510 000 Kč.

[8] Usnesením ze dne 15. června 2017, č. j. -15, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil žalobce.

3. Na tomto základě insolvenční soud dospěl k závěru, podle něhož je darovací smlouva (bezúplatným) právním jednáním (právním jednáním bez přiměřeného protiplnění), které je neúčinné podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ). V darovací smlouvě byl úmysl stran vyjádřen jasně (ve smyslu bezúplatného nabytí sporných nemovitostí ve snaze vyhnout se daňové povinnosti), právní jednání spočívající v zaplacení závazků dlužníka žalovanými bylo plněním za jiného (důvod pro takové plnění nebyl zjištěn), které byla MP povinna přijmout. Jakkoli v případě vzájemného darování může (obecně) jít o dvě (nebo více) samostatných smluv, v dané věci šlo o dvě (různá) právní jednání, konkrétně plnění za jiného a následné darování. Darovací smlouvu uzavřeli dlužník a žalovaní v době, kdy byl dlužník v úpadku. K poukazu žalovaných na korektiv dobrých mravů insolvenční soud uvedl, že potud žalovaní pomíjejí rozpor ve svých tvrzeních ohledně „volby“ darování za účelem vyhnutí se daňové povinnosti. Kdyby byl pravdivý úmysl stran ohledně směny a nikoli darování, šlo by o obcházení zákona (neplacení daní), které nepožívá právní ochrany.

4. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem:

[1] Změnil rozhodnutí insolvenčního soudu tak, že zamítl žalobu (první výrok).

[2] Uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 123 704 Kč (druhý výrok).

5. Přitom šlo o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když první rozsudek ze dne 25. května 2020, č. j.188 ICm 4419/2017, -144, ( ) (kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 11. listopadu 2019), Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. června 2022, sen. zn. , zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Nejvyšší soud odvolacímu soudu a/ vytkl, že nesprávně posoudil otázku protiplnění, které žalovaní dlužníku poskytli za darované nemovitosti, b/ uložil zopakovat dokazování k prokázání tvrzeného úmyslu stran o uzavření „komplexní dohody“, jejíž měla být darovací smlouva pouze součástí.

7. Odvolací soud ‒ cituje ustanovení , , a 3 a , dále ustanovení o. z. a odkazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. , a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ‒ přitakal závěru insolvenčního soudu, podle něhož dlužník převedl sporné nemovitosti na žalované jako osoby blízké, čímž byla naplněna vyvratitelná domněnka úpadku dlužníka dle věty druhé . V tomto směru žalovaní v řízení před insolvenčním soudem pouze tvrdili, že o úpadku dlužníka nevěděli, a námitky, které vznesli v odvolacím řízení, jsou opožděné.

8. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem insolvenčního soudu o neúčinnosti právního jednání podle . K tomu uvedl, že darovací smlouva je typickým právním jednáním, na jehož základě obdarovaný neposkytuje dárci žádnou úplatu či jiné protiplnění; jde proto o právní jednání bez přiměřeného protiplnění. V ojedinělých případech však lze vybočit z tohoto pravidla a dospět k jinému závěru. Po zopakovaní dokazovaní (výslechem dlužníka a žalovaných) měl odvolací soud za prokázanou existenci společného úmyslu dlužníka a žalovaných uzavřít darovací smlouvu jako předem dohodnutou kompenzaci za úhradu dluhu dlužníka. Žalovaní prokázali, že uhradili závazky dlužníka ve výši 2 982 350,94 Kč. Při obvyklé ceně sporných nemovitostí v částce 2 900 000 Kč se tak dlužníku úhradou jeho závazků žalovanými dostalo přiměřeného protiplnění. Odvolací soud uzavřel, že majetková podstata dlužníka nebyla darováním sporných nemovitostí „ochuzena“, když byl prokázán jak nepochybný úmysl nemovitosti darovat oproti úhradě závazků dlužníka žalovanými, tak i ekvivalent hodnoty předmětu daru oproti úhradě dluhu dlužníka.

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ). Požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

10. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení tyto otázky:

[1] Může závěr o uzavření komplexní dohody, respektive výklad úmyslu smluvních stran bez zkoumání faktických právních účinků kvalifikovaného samostatného jednání, obstát v konkrétním závazkovém vztahu?

[2] Může zastřené jednání žalovaných požívat právní ochrany?

[3] Může skutečnost, že žalovaní neuplatnili přihláškou svou případnou pohledávku, být k tíži majetkové podstaty dlužníka, respektive k tíži ostatních věřitelů?

11. Dovolatel zejména namítá, že v dané věci nebyla úhrada dluhu přiměřeným protiplněním. Dále dovolatel polemizuje na téma účinků úhrady dluhu, které (dle jeho mínění) odvolací soud nezkoumal, ač tak činit měl.

12. Žalovaní ve vyjádření považují rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhují dovolaní zamítnout.

13. Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

14. Dovolání výslovně směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Při absenci dovolací argumentace na téma nákladů řízení lze dovodit (poměřováno obsahem dovolání), že se dovolání netýká druhého výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení před soudy všech stupňů.

15. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle a pro které neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , odmítl podle a 2 jako nepřípustné.

16. Učinil tak proto, že co do důvodů, pro které odvolací soud vyhověl podanému odvolání, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a zčásti na posouzení položených otázek napadené rozhodnutí nespočívá.

17. První otázku předestřenou dovolatelem, která se týká možnosti uzavřít komplexní dohodu, jejíž je darovací smlouva součástí, řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. června 2022. V tomto rozhodnutí, na které v podrobnostech odkazuje (včetně tam zmíněné judikatury Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že v řízení o odpůrčí žalobě lze zkoumat, zda dlužník za plnění poskytnuté na základě darovací smlouvy obdržel přiměřené protiplnění. Toto protiplnění může mít též podobu úhrady dluhu dlužníka třetí osobou (§ 1936 odst. 1 o. z.), jež předchází uzavření darovací smlouvy. Také toto protiplnění je protihodnotou majetkové povahy, jehož poskytnutím se (ve prospěch poměrného uspokojení věřitelů) snížila výše celkových závazků dlužníka.

18. Lze shrnout, že úvahy, které odvolací soud vedly k závěru, podle něhož dlužník obdržel podle za nemovité věci darované žalovaným přiměřené protiplnění, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřené ani na základě argumentů obsažených v nyní projednávaném dovolání. Ve svém závěru, že majetková podstata dlužníka se darováním nemovitých věcí žalovaným nesnížila, když byl prokázán jak nepochybný úmysl nemovité věci darovat oproti úhradě dluhu dlužníka u MP, tak i ekvivalent hodnoty předmětu daru, vycházel odvolací soud z konkrétních okolností dané věci, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, které z provedených důkazů vyplynuly, neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; jeho úvahy odpovídají takto zjištěným skutečnostem a nepostrádají ani logické závěry z nich plynoucí.

19. Na řešení druhé a třetí otázky položené dovolatelem (na téma zastřeného jednání žalovaných a neuplatnění pohledávky žalovaných v insolvenčním řízení dlužníka) rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. , dovolání není přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. ). Odpověď na dovolatelem formulované otázky je tedy pro výsledek dovolacího řízení bezcenná, když odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že dlužník obdržel přiměřené protiplnění podle za darované sporné nemovitosti, které se projevilo v jeho majetkové podstatě zmenšením jeho závazků vůči věřitelům.

20. Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 21. prosince 2023, č. j. -68, mimo jiné zrušil konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující a schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 6. ledna 2024 a tímto dnem skončilo insolvenčního řízení dlužníka ( ). Následně insolvenční soud usnesením ze dne 18. ledna 2024, č. j. -72, jež nabylo právní moci 3. února 2024, zprostil insolvenčního správce funkce.

21. V uvedených souvislostech budiž dodáno, že rozhodnutí, jímž dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v incidenčním sporu, není pokračováním v incidenčním řízení ( ). K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. .

22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními , a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny jejich advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 29. března 2023), která podle bodu 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 2x 3 100 Kč, sníženou o 20% a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu) za jeden úkon právní služby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. ); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) činí částku 6 364,60 Kč, kterou je žalobce povinen uhradit žalovaným (vzhledem k solidární povaze žalobního nároku) k ruce společné a nerozdílné.

Poučení:Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 6. 2024

JUDr. Helena Myšková

předsedkyně senátu