Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 57/2026-148

MSPH 79 INS 18095/2016179 ICm 4303/201729 ICdo 57/2026-148

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce AS ZIZLAVSKY v. o. s., se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28490738, jako insolvenčního správce dlužníka DOOR GROUP SE, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 619/28, PSČ 111 21, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka DOOR GROUP SE, se sídlem v Praze 2, Mánesova 917/28, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 29139970, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2025, č. j. 179 ICm 4303/2017, -120 ( ), takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 26. ledna 2021, č. j. -36, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že „právní úkon“ dlužníka (DOOR GROUP SE), spočívající v bezhotovostní platbě ve výši 63 929,15 EUR ze dne 22. července 2016 dle dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty vydaného žalovaným (Finančním úřadem pro hlavní město Prahu) dne 1. července 2016, č. j. 5406407/16/2004-52526-107729, je vůči věřitelům dlužníka neúčinný (bod I. výroku), uložil žalovanému zaplatit ve prospěch majetkové podstaty dlužníka částku 63 929,15 EUR do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku) a povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (bod IV. výroku).

2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2022, č. j. 179 ICm 4303/2017, -69 ( ), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žaloba na určení neúčinnosti „právního úkonu“ dlužníka představujícího bezhotovostní úhradu daně z přidané hodnoty z 22. července 2016 ve výši 63 929,15 EUR a na vydání této částky do majetkové podstaty dlužníka se zamítá (první výrok). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

3. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudek odvolacího soudu sen. zn. zrušil rozsudkem ze dne 30. září 2024, sen. zn. , a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Po opětovném projednání odvolání odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku (s tím, že upřesnil formulaci bodu I. výroku) [první výrok], změnil jej v bodě IV. výroku tak, že se žalovanému neukládá zaplatit soudní poplatek (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (třetí výrok).

5. Odvolací soud vyšel shodně s insolvenčním soudem z toho, že:

[1] Insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno na jeho návrh dne 3. srpna 2016. Usnesením ze dne 10. listopadu 2016, č. j. -20, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníka a jeho insolvenčním správcem ustanovil žalobce. Usnesením ze dne 30. ledna 2017, č. j. -15, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

[2] Dlužník v insolvenčním návrhu tvrdil a v připojených seznamech uvedl, že má ke dni podání insolvenčního návrhu závazky ve výši 168 912 099,06 Kč, které jsou v rozsahu 146 174 865,06 Kč splatné již déle jak 3 měsíce a dlužník je není schopen splácet.

[3] V sezamu majetku dlužník deklaroval svůj finanční majetek ke dni 3. srpna 2016 s tím, že na korunovém účtu vedeném u FIO Bank, a. s., je částka 34.854,15 Kč a na eurovém účtu částka 82.778,51 EUR. Kromě těchto prostředků za další svůj majetek označil již jen majetkové podíly v celkem 10 společnostech, jejichž zůstatková účetní hodnota je nulová. V seznamu svých věřitelů dlužník žalovaného neuvedl.

[4] Žalobcem odporovaný „právní úkon“ – tj. platba ve výši 63.929,15 EUR – byl uskutečněn dlužníkem z jeho bankovního účtu na účet žalovaného 22. července 2016, tedy v době těsně předcházející zahájení insolvenčního řízení.

[5] Odpůrčí žaloba byla insolvenčním správcem podána k insolvenčnímu soudu 3. října 2017, tj. ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku.

6. Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. a cituje a 2, , 3 a 4 a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – dospěl k závěru, že odporovaným právním jednáním dlužníka učiněným v době úpadku dlužníka byl žalovaný na úkor ostatních věřitelů v insolvenčním řízení dlužníka zvýhodněn, přičemž nejsou splněny podmínky pro výjimku podle . Z charakteru daňové pohledávky je totiž „bez dalšího zřejmá“ absence prvních dvou ze čtyř kumulativních podmínek pro uplatnění uvedené výjimky. Odvolací soud měl za to, že k plnění daňové povinnosti „nemohlo dojít v obchodním styku“ a že dlužníku se za plnění daňové povinnosti nemohlo dostat žádného, natož přiměřeného, protiplnění či prospěchu.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno podle obsahu) podle , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

8. Podle dovolatele odvolací soud vyložil příliš restriktivně. Namítá, že dospěl-li Nejvyšší soud v „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) ze dne 28. února 2018, sen. zn. , k závěru, že právní úprava zvýhodňujících právních úkonů (jednání) obsažená v nerozlišuje právní úkony (jednání) dlužníka podle toho, zda jimi plní povinnost smluvní či zákonnou, či zda má závazek původ ve veřejném nebo soukromém právu, nemůže bez dalšího odvolací soud dospět k závěru, že liberační důvod podle na správce daně nedopadá. Takový výklad by vedl k nedůvodně odlišnému postavení, v němž by správce daně neměl nikdy možnost obhájit oprávněnost svého postupu, na rozdíl od soukromoprávních věřitelů.

9. Dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že byly splněny všechny čtyři podmínky pro uplatnění výjimky podle . Přestože není odvod daně z přidané hodnoty ve smyslu soukromého práva obchodním vztahem, byla odporovaná platba na úhradu daně učiněna za podmínek obvyklých v obchodním styku, neboť úhrada daně z přidané hodnoty je integrální součástí běžného obchodování dlužníka, jelikož vzniká z pravidelných hospodářských transakcí dlužníka a kopíruje jejich pravidelný rytmus. Dále uvádí, že ačkoliv „není vůči úhradě daně ze strany státu plně ekvivalentního plnění, je třeba na poskytování statků a služeb ze strany státu nahlížet jakožto na plnění, z kterého má dlužník přiměřený jiný majetkový prospěch“, jelikož bez státem poskytovaných statků a služeb by se při svém podnikání neobešel (např. zajištění ochrany státem, provoz a zajišťování kritických služeb státu, údržba a stavba veřejných komunikací, aj.). Plněním daňových povinností rovněž není dlužníku bráněno v podnikání (nevznikají mu sankční povinnosti, není omezen v nakládání s majetkem).

10. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout.

11. Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

12. Nejvyšší soud úvodem opětovně předesílá, že žalobce podanou žalobou odporuje právnímu jednání dlužníka (platbě na úhradu daňové povinnosti provedené dne 22. července 2016, a to na základě platového výměru vydaného dne 1. července 2016); , (dále jen „o. z.“), nahradil pojem „právní úkon“ pojmem „právní jednání“ (srov. a násl. o. z.) a ve stejném duchu je třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v ustanoveních až 242 . K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Při absenci argumentace soudů nižších stupňů pro jiný závěr bude Nejvyšší soud dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014, včetně užití daného slovního spojení při reprodukci těch pasáží judikatury, která ještě pracovala s pojmem „právní úkon“.

13. Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 jako nepřípustné. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s (dále uvedenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

14. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, že:

[1] Je-li dlužník v úpadku, není namístě, aby jakkoli uspokojoval pohledávky věřitelů (predikoval, jakou část dluhu může uhradit tomu kterému věřiteli ze skupiny věřitelů stejného postavení), ale aby řešil uspokojení pohledávek věřitelů prostřednictvím insolvenčního řízení. V takovém případě by věřitel byl uspokojen podle pravidel uspokojení stanovených v pro ten který zvolený způsob řešení úpadku. K naplnění skutkové podstaty podle se nevyžaduje dlužníkův úmysl zvýhodnit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního jednání v úpadku (nebo že toto právní jednání vedlo k dlužníkovu úpadku). Obecně platí závěr, že podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního jednání [v poměrech se takto zkoumá, zda v době vzniku zvýhodňujícího právního jednání byl dlužník v úpadku, nebo zda takové právní jednání k jeho úpadku vedlo ( )]. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. .

[2] Pro posouzení, zda je právní jednání dlužníka neúčinným zvýhodňujícím právním jednáním ve smyslu , je nutné splnění následujících předpokladů: a/ v důsledku uvedeného právního jednání se žalovanému dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu; b/ dotčené právní jednání dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo toto právní jednání vedlo k dlužníkovu úpadku, a bylo učiněno ve prospěch žalovaného (tj. osoby, která není osobou blízkou dlužníkovi, ani osobou, která s dlužníkem tvoří koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení; c/ na právní jednání nedopadá žádná z výjimek zakotvených v . Srov. opět judikaturu shrnutou Nejvyšším soudem v důvodech rozsudku sen. zn. .

[3] Všechny v stanovené předpoklady musí být splněny kumulativně, přičemž je na žalovaném, aby prokázal, že se tak v konkrétní věci stalo. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. .

[4] V obecné rovině lze jako protiplnění ve smyslu a či protihodnotu ve smyslu chápat i vyplacení závazků, které má dlužník vůči jiným věřitelům. Jde-li o plnění v přímé souvislosti s plněním poskytnutým dlužníkem na základě odporovaného právního jednání, je lhostejné, že se tak případně stane i před jeho vznikem (před uzavřením smlouvy). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2022, sen. zn. .

[5] V rozsudku ze dne 31. března 2021, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 9/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud k otázce (ne)přiměřené protihodnoty ve smyslu především uvedl, že jakkoli nelze terminologicky zaměňovat pojmy „přiměřená protihodnota“ ( ) a „přiměřené protiplnění“ ( a ) nebo „jiný přiměřený majetkový prospěch“ ( ), i při interpretaci pojmu „přiměřená protihodnota“ lze vyjít z toho, jak Nejvyšší soud vyložil „protiplnění dle “ v rozsudku ze dne 31. března 2020, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 110/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm uzavřel, že takové „protiplnění“ musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů. Také „přiměřenou protihodnotou“ se rozumí (vzhledem k tomu, že slouží k ochraně majetkových zájmů věřitelů dlužníka před právním jednáním, jímž dlužník majetkově zvýhodňuje jen některé z nich) protihodnota majetkové povahy poskytnutá dlužníku.

15. Odvolací soud nijak nevybočil z mezí shora shrnuté judikatury, dospěl-li k závěru, že dlužník za odporované právní jednání (platbu, jíž plnil svou daňovou povinnost) neobdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch ve smyslu . Ani dovolací soud nemá pochyb o tom, že „přiměřený majetkový prospěch“, který má podle argumentace dovolatele spočívat v poskytování veřejných statků (umožňujících dlužníkovo podnikání) státem, pod pojem „přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch“ podle podřadit nelze. Je tomu tak již proto, že takové „veřejné služby“ nemají s odporovanou platbou představující úhradu daně z přidané hodnoty přímou souvislost. Nejde ani o (konkrétní) protiplnění, které by mělo „majetkovou povahu“, jež jako výslovný požadavek na kvalitu poskytnutého protiplnění či jiného přiměřeného prospěchu vyplývá přímo z textu .

16. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky rozhodnutí a stanovisek.

17. Promítnuto do poměrů projednávané věci, odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí nesplněním dvou ze čtyř kumulativních podmínek pro uplatnění výjimky podle . Nepodařilo-li se dovolateli procesně korektním způsobem zpochybnit závěr, že dlužníku se za plnění daňové povinnosti nedostalo přiměřeného protiplnění či prospěchu, nemůže přípustnost dovolání podle založit ani (věcný) přezkum otázky splnění další z podmínek pro uplatnění výjimky podle (že bylo jednání učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku), jež musejí být splněny kumulativně.

18. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu žalovaného na „odklad vykonatelnosti a právní moci“ napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval.

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z věty první, a Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobce, jenž nebyl v dovolacím řízení zastoupen zástupcem ve smyslu , k dovolání podal vyjádření. Žalobce má proto právo na náhradu nákladů za toto vyjádření, a to v paušální výši 450 Kč podle za analogického užití ve znění účinném od 1. ledna 2025 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2025, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 50/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 8. 2026

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu