Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3696/2016

29 Cdo 3696/2016-464

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Jiřího Komárka, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1105/36, PSČ 500 02, jako insolvenčního správce dlužníka EUROPROFI CZ a. s. v likvidaci, zastoupeného JUDr. Milanem Václavíkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1105/36, PSČ 500 02, proti žalovanému EASY ENTERPRISES INC. se sídlem Capital City, Independence Avenue, P. O. Box 1312, Victoria, Mahé, Seychelská republika, reg. č. 031508, zastoupenému Mgr. Tomášem Pertotem, advokátem, se sídlem v Praze, V jámě 699/1, PSČ 110 00, o popření pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové − pobočky v Pardubicích pod sp. zn. incidenční spor v insolvenční věci dlužníka EUROPROFI CZa. s. v likvidaci, se sídlem v Byšti 169, PSČ 533 22, identifikační číslo osoby 25 94 06 27, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. , za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. -416, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 26. února 2014, č. j. -363, určil, že popření pohledávek č. 1 (ve výši 53.369.507,76 Kč) a č. 3 (ve výši 50.294.772,10 Kč), které žalovaný (EASY ENTERPRISES INC.) přihlásil do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. , na majetek dlužníka (EUROPROFI CZ a. s. v likvidaci), je po právu (výrok I.). Dále žalované uložil zaplatit žalobci (JUDr. JiřímuKomárkovi, insolvenčnímu správci dlužníka) na náhradu nákladů řízení částku 10.967,56 Kč (výrok II.) a České republice na soudním poplatku částku 1.000,- Kč (výrok III.).

Insolvenční soud − vycházeje ze zjištěného skutkového stavu a odkazuje na ustanovení , (dále jen „ “), na ustanovení a , (dále jen „obč. zák.“), na ustanovení a , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i na ustanovení a násl. , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) − uzavřel, že žalobce popřel shora uvedené vykonatelné pohledávky žalovaného po právu.

Přitom zdůraznil, že dohody o narovnání ze dne 16. října 2006 a ze dne 8. července 2008 (uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným) jsou pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné; pro případ, že by šlo o právní úkony platné, shledal výkon práv založených na zmíněných dohodách rozporným se zásadami poctivého obchodního styku a tudíž nevymahatelným. Na tom nic nemění skutečnost, že dlužník své závazky plynoucí z dohod o narovnání uznal, ani to, že obě pohledávky byly na základě notářského zápisu ze dne 8. července 2008 (č. j. NZ 360/2008, N 423/2008) vykonatelné.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. února 2016, č. j. -416, změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl a žalovanému neuložil povinnost zaplatit soudní poplatek (první výrok); žádnému z účastníků pak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud – cituje ustanovení a 2, , , a – předeslal, že popření pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí ustanovení a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení Úkon, jímž insolvenční správce na přezkumném jednání popírá (vykonatelnou) pohledávku přihlášeného věřitele, tak musí být (aby vyvolal zamyšlené účinky popření) natolik určitý, aby z něj bylo zřejmé, co sleduje, tzn. musí v něm být uvedeny konkrétní důvody (skutečnosti), jež pravost, výši či pořadí pohledávky zpochybňují. Tyto skutečnosti, zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, jenž tvoří součást tohoto protokolu, pak určují obsah a rozsah popření pohledávky, jež může popírající správce (jako jediné) uplatnit u soudu coby své popření formou incidenční žaloby. Samotný důvod popření (identifikovaný právě vylíčenými skutečnostmi), jenž byl uplatněn při přezkumném jednání, přitom není možno po skončení přezkumného jednání dodatečně měnit (na rozdíl např. od doplňujících tvrzení, jimiž je uplatněný důvod popření precizován), či rozšiřovat uplatněním dalších (nových) věcných důvodů (skutečností), jež jsou od původních důvodů popření odlišné.

V dané věci je tak určující – pokračoval odvolací soud − že popěrné důvody zaznamenané v protokolu o přezkumném jednání a v seznamu přihlášených pohledávek jsou v případě pohledávky č. 1 vymezeny skutečnostmi, že „nebyla doložena cesse (původních pohledávek za dlužníkem mezi třetími osobami a žalovaným) a že novace v době úpadku má povahu jednání podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. b) trestního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2009“ [tedy že dlužník (resp. osoby za něj jednající) předstíral nebo uznal neexistující právo nebo závazek, čímž i jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele], a v případě pohledávky č. 3 skutečnostmi, že „došlo k uznání nonzávazku“ (ze smlouvy ze dne 27. ledna 2006, č. 27012006, uzavřené mezi dlužníkem jako odběratelem a společností ZAO MEDORTEKS jako dodavatelem), které „má povahu jednání podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. b) trestního zákona“ a existuje (blíže nespecifikované) propojení věřitele a dlužníka.

V situaci, kdy okolnosti uzavření obou dohod o narovnání „byly předmětem prověřování Policií ČR, jež dne 18. března 2011 vydala usnesení o odložení věci s odůvodněním, že nejde o podezření z trestného činu“ (toto usnesení nabylo právní moci, neboť stížnost poškozeného proti němu zamítlo Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové usnesením ze dne 18. dubna 2011 jako nedůvodnou), odvolací soud v prvé řadě uzavřel, že „konstrukce“ žalobce, podle níž uzavřením dohod o narovnání byl spáchán trestný čin, v důsledku čehož jsou dohody o narovnání neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák., nemůže obstát.

Dále odvolací soud zdůraznil, že „další skutečnosti namítané v popěrných úkonech, tj. uznání neexistujícího závazku ve prospěch osoby s dlužníkem propojené a nahrazení neexistující pohledávky či pohledávek, jejichž postoupení žalovanému nebylo prokázáno, pohledávkami (a odpovídajícími závazky) novými na základě narovnání, pak – podobně jako další (nové) skutečnosti tvrzené v žalobě (např. ohledně zajištění pohledávky č. 3), jejichž uplatnění v incidenčním sporu je však zapovězeno ustanovením – nasvědčují toliko neúčinnosti právních úkonů dlužníka [zejména a d) ]“

Přitom jak spor o určení důvodnosti popření pravosti vykonatelné pohledávky, tak spor o neúčinnost právního úkonu (spor vedený na základě odpůrčí žaloby) jsou ve smyslu ustanovení a d) (samostatnými) incidenčními spory, jež projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení, insolvenční soud. Přihlásí-li věřitel v insolvenčním řízení včas vykonatelnou pohledávku, je povinností insolvenčního správce, který s jejím uplatněním nesouhlasí (má za to, že pohledávka neexistuje), aby ji co do pravosti popřel; to platí i tehdy, popírá-li insolvenční správce pravost pohledávky proto, že podle jeho názoru vznikla na základě neúčinného právního úkonu. V takovém případě insolvenční správce musí vedle podání žaloby o důvodnost popření pohledávky podat (i) odpůrčí žalobu podle ustanovení , jíž bude odporovat právnímu úkonu, na jehož základě pohledávka vznikla (zde dohodám o narovnání).

V poměrech dané věci z obsahu spisu neplyne, že by žalobce „v rámci daného řízení“ navrhoval vyslovení neúčinnosti dohod o narovnání; naopak výslovně uvedl, že ani v jiném řízení se vydání takového rozhodnutí nedomáhal. Vzhledem k uplynutí lhůty k podání takové žaloby ( ) se již žalobce neúčinnosti dohod o narovnání (úspěšně) domáhat nemůže.

Jelikož neúčinnost dohod o narovnání nemůže obstát jako důvod popření pravosti obou pohledávek, odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu změnil a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , namítaje, že závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl.

Dovolatel obsáhle popisuje skutkový stav věci, jakož i důvody, které ho vedly k popření obou pohledávek z dohod o narovnání, a pro které žalobě vyhověl insolvenční soud.

S poukazem na uplatněné důvody popření akcentuje, že odvolací soud se při řešení otázky, do jaké míry a zda vůbec jsou rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení pro řešení civilních sporů závazná, odchýlil od ustanovení a 2 i „od ustálené judikatury i procesní doktríny“.

Přitom – na rozdíl od odvolacího soudu – dovozuje, že „usnesením o odložení věci před zahájením trestního stíhání není a nemůže být později rozhodující civilní soud vázán a je tedy pouze v jeho diskreci, jak posoudí otázku, zda tím či oním jednáním účastníků smluvního vztahu byly naplněny ty či ony znaky skutkové podstaty soudně trestného deliktu“. Současně poukazuje na stanovisko Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, podle něhož jednání účastníků obou dohod o narovnání „bylo v rozporu s ustanovením § 39 obč. zák. a může být i v rozporu s trestním zákonem“.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dále formulované úvahy se pak váží k ve znění účinném do 30. března 2011, pro popěrný režim v dané věci rozhodným se zřetelem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (15. dubna 2009); srov. část první, článek II bod 1. , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů.

Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

1) Smysl úpravy obsažené v ustanovení je spolehlivě rozpoznatelný již ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu , který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120. Pravidlo obsažené v (v rozhodném znění) bylo obsaženo v osnovy, přičemž podle zvláštní části důvodové zprávy (k a osnovy), „v osnova výrazně omezuje právo správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky. Vykonatelná pohledávka může vzniknout (i účelově být „vyrobena“), aniž by proběhlo jakékoli (soudní či jiné) řízení (např. prostřednictvím notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), jež by ústilo v rozhodnutí o této pohledávce; vykonatelné rozhodnutí též může být přijato, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky (může jít např. o platební rozkaz, o rozsudek pro zmeškání nebo o rozsudek pro uznání). To je důvod pro zachování práva popřít i takovou pohledávku. (…) Nejde-li o případ podle tohoto ustanovení (rozuměj podle ustanovení osnovy, jež se nakonec do nedostalo), lze jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (podle ) jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím (potud osnova vychází z toho, že chyb v právním posouzení věci se nelze nikdy beze zbytku vyvarovat)“. Srov. např. rozsudek ze dne 18. července 2013, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z uvedeného se podává, že vykonatelnou pohledávkou může být i pohledávka, která není přiznána rozhodnutím příslušného orgánu. Vykonatelnost pohledávky proto mohla být v posuzované věci založena i exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti [viz a exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012]. Opak neplyne ani z ustanovení . Označené ustanovení toliko omezuje důvody, pro které je možné popírat ty vykonatelné pohledávky, které byly přiznány pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Při popírání ostatních vykonatelných pohledávek se omezení dle ustanovení neuplatí. Je tomu tak proto, že před vznikem exekučního titulu o pohledávce neprobíhalo žádné řízení, jež by vyústilo v rozhodnutí o pohledávce. V incidenčním sporu, jehož předmětem je popření vykonatelné pohledávky, která nebyla přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, je proto popírající insolvenční správce limitován jen tím, že je vázán důvody svého popření (srov. dikci ustanovení ; v judikatuře pak rozsudky ze dne 27. února 2018, sen. zn. , a ze dne 27. června 2018, sen. zn. ).

2) Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí ustanovení a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání; srov. ustanovení a dále rozsudek ze dne 30. září 2014, sp. zn. ).

3) Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí) [srov. důvody usnesení ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. ].

4) V mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (srov. ustanovení ). Srov. opět rozsudek sp. zn. ).

5) Popírá-li insolvenční správce vykonatelnou pohledávku, je insolvenční správce povinen v popěrném úkonu konkrétně uvést (vedle podstatných náležitostí popěrného úkonu) i skutečnosti, pro které pohledávku popřel (důvody popření). Srov. opět rozsudek sen. zn. .

6) Uznáním závazku (dluhu) dle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. či ustanovení § 558 obč. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka (na insolvenčního správce), na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v , které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třeba i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení skutečnost za prokázanou [srov. například rozsudek ze dne 25. října 2010, sp. zn. , rozsudek ze dne 21. února 2001, sp. zn. , rozsudek ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. , rozsudek ze dne 7. května 2003, sp. zn. , rozsudek ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. , rozsudek ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. , usnesení ze dne 30. června 2010, sp. zn. , nebo (nověji) rozsudek ze dne 24. března 2015, sp. zn. , usnesení ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. , rozsudek ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. , jakož i rozsudek sen zn. ].

7) Právním úkonem, který svým účelem odporuje zákonu, a který je proto podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný, je též smlouva uzavřená mezi smluvními stranami v úmyslu (se záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele jedné z nich (srov. ustanovení § 256 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, o trestném činu poškozování věřitele, a ustanovení trestního zákona o trestném činu zvýhodňování věřitele, s účinností od 1. ledna 2010 pak srov. ustanovení a , ). Neplatnou však z tohoto důvodu bude jen smlouva, při jejímž uzavření sledovaly úmysl (záměr) dosáhnout výsledku odporujícímu zákonu obě (všechny) smluvní strany. Ačkoli byl uvedený závěr přijat v poměrech , o konkursu a vyrovnání, plně se prosadí i v insolvenčních poměrech (srov. rozsudek ze dne 1. července 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 13. dubna 2016, sen. zn. ).

Přitom v poměrech dané věci je zjevné, že:

1) Pohledávka č. 1 vznikla na základě dohody o narovnání ze dne 8. července 2008; popření založené na tom, že „novace v době úpadku má povahu jednání dle § 256 odst. 1 písm. b) trestního zákona“, tak nemá bez dalšího vypovídací hodnotu o tom, zda jde o právní úkon neplatný podle ustanovení § 39 obč. zák.

Výhrada „nedoložené cesse“ je nedostatečná již proto, že dohoda o narovnání výslovně zmiňuje, že pohledávky (v dohodě specifikované) věřitel nabyl na základě postupních smluv. Přitom (žalobcem vytýkané) „nedoložení cesse“ je (bez dalšího) nezpůsobilé zpochybnit závěr o tom, že dlužník měl povinnost plnit žalovanému. K tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2011, pod číslem 90 i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. , a ze dne 26. února 2015, sen. zn. .

2) Pohledávka č. 3 vznikla na základě dohody o narovnání ze dne 16. října 2006; argumentace obsažená v popření této pohledávky [uznání „nonzávazku“, mající povahu jednání dle § 256 odst. 1 písm. b) trestního zákona], se ke vzniku pohledávky nevztahuje; výhrada o (jinak nespecifikovaném) „propojení věřitele a dlužníka“ je sama o sobě nevýznamná.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věty první .

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 8. 2018

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu