Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4139/2009

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně TK GALVANOSERVIS s.r.o., se sídlem v Praze 10, V Chotejně 9/1307, PSČ 102 00, identifikační číslo 256 08 738, zastoupené Mgr. Petrem Balabánem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 1, PSČ 120 00, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému JUDr. Václavou Kubalíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 9, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1,281.601,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2009, č. j. -273, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 18. října 2007, č. j. -168, uložil Městský soud v Praze žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 655.786,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 21. ledna 2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení další částky ve výši 625.814,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 21. ledna 2004 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

V záhlaví označeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), k odvolání žalobkyně i žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a části výroku II. ohledně částky 296.014,23 Kč s příslušenstvím a ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti „prvnímu odstavci bodu II., kterým potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku I. a v části výroku II. co do částky 296.014,23 Kč“, podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení , , (dále jen ), odmítl.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části druhého výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i v zamítavém výroku (o zamítnutí žaloby v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 296.014,23 Kč s příslušenstvím), je dovolání žalovaného subjektivně nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. , dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pak může být přípustné pouze podle ustanovení (o situaci předvídanou v ustanovení nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.

Námitka, podle níž právo na zaplacení částky 92.560,- Kč zaniklo v důsledku marného uplynutí lhůty stanovené v , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přičemž soud měl k zániku práva přihlížet z úřední povinnosti, napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Je tomu tak proto, že odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) uložily žalovanému povinnost zaplatit tuto částku nikoliv z titulu nároků z porušení zákazu konkurence podle ustanovení obch. zák., ale z titulu bezdůvodného obohacení, získaného žalovaným na úkor žalobkyně tím, že žalobkyně zaplatila třetí osobě za služby, poskytnuté žalovanému.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze dovozovat ani z otázky, „zda lze platně uznat závazek vzniklý v důsledku porušení zákazu konkurence, když právo na vydání prospěchu z daných obchodů zaniklo“.

K důsledkům uznání závazku ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. pro prokazování existence (trvání) uznaného závazku se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil např. v rozsudku uveřejněném pod číslem 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v rozsudku ze dne 7. května 2003, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003, pod číslem 113. V nich uzavřel, že uznání dluhu zakládá vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, a v řízení, v němž se věřitel domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokazoval, že závazky k zaplacení částky 563.226,45 Kč ke dni uznání neexistovaly v důsledku zániku jim odpovídajících pohledávek žalobkyně. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že pohledávky, jež žalovaný dne 15. srpna 2003 uznal, nebyly podle závěrů soudů nižších stupňů představovány pouze nároky na vydání prospěchu podle § 65 odst. 2 obch. zák., ale taktéž nároky na náhradu škody, na které se preklusivní lhůta zakotvená v ustanovení § 65 odst. 3 obch. zák. nevztahuje (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2009, pod číslem 119).

O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno ( ).

V Brně 30. června 2010

doc. JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu