Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3746/2017

33 Cdo 3746/2017-278

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Václavem Maisnerem, advokátem se sídlem v Černošicích, Zdeňka Lhoty 468, proti žalované M. V., zastoupené Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované BELIX s.r.o., se sídlem v Praze 10, Třebohostická 3363/6 (identifikační číslo 276 26 113), o vrácení daru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č.j. -223, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č.j. -144, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 10. 10. 2016, č.j. -164, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je v rozsahu ⅜ vlastnicí

„pozemku zast. plocha a nádvoří, pozemku zahrada, budovy na pozemku s bytovými jednotkami, vše v k. ú. S.,“

rozhodl o nákladech řízení.

Rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, č.j. -223, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 41.278,20 Kč a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že 1) právo žalobkyně na vrácení daru – podílu uvedených nemovitostí – je promlčeno ( , 2, , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz /, dále jen „obč. zák.“), a že 2) návrh žalované na uzavření smlouvy, jíž měly být podíly předmětných nemovitostí darovány zpět žalobkyni, zanikl uplynutím doby ( obč. zák.).

Dovolání, jímž žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu napadla, není přípustné ( , , , ve znění účinném do 29. 9. 2017, srov. čl. II bod 2 , čl. II. bod 2 , dále jen „ “).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobkyně uplatnila vůči žalované (obdarované) v prosinci 2014 ústní formou právo na vrácení daru, neboť během její návštěvy ve Velké Británii v srpnu 2009 se neshodly ve věci výchovy a péče o dceru žalované. Žalovaná poté, co se na základě darovací smlouvy z 26. 1. 1998 stala vlastnicí podílů předmětných nemovitostí, 19. 8. 2009 „podepsala darovací smlouvu ve prospěch žalobkyně,“ jinak řečeno, učinila návrh na uzavření smlouvy, který žalobkyně přijala až 18. 2. 2015, tedy v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Před přijetím návrhu darovací smlouvy žalobkyní převedla žalovaná vlastnictví k předmětným nemovitostem kupní smlouvou z 24. 11. 2014 na vedlejší účastnici.

K promlčení práva domáhat se vrácení daru.

Právní vztah z darování zaniká ve smyslu § 630 obč. zák. na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného právního úkonu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy. Judikatura Nejvyššího soudu i právní teorie je ustálena v tom, že tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. pro uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v § 630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé. Pokud kvalifikované hrubé porušení dobrých mravů představuje jediné jednání obdarovaného (např. fyzické napadení), běží promlčení ode dne následujícího po dni, v němž k závadnému chování došlo. Jestliže k hrubému porušování dobrých mravů dochází soustavně (v delším časovém období), je pro počátek běhu promlčecí doby určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2011, ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. , ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. , a ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. , dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M a kol. . Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1801 s).

K zániku účinnosti návrhu na uzavření smlouvy.

Smlouva se skládá ze dvou jednostranných, obsahově shodných a vzájemně adresovaných právních úkonů (oferty a akceptace), vyjadřujících konsens smluvních stran ohledně uzavření smlouvy a jejího obsahu. Zároveň platí, že přijetí návrhu musí být včasné (§ 43c odst. 1 obč. zák.), což znamená, že k němu dojde v době, kdy návrh ještě nezanikl. Pro souzenou věc je důležité, že písemný návrh, jenž oblát neodmítl, zaniká uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze navrhované smlouvy a k rychlosti prostředků, které navrhovatel použil pro zaslání návrhu (§ 43b odst. 1 písm. b/ obč. zák.). Co je přiměřenou dobou, nelze stanovit obecně, ale nutno zkoumat v každém jednotlivém případě; zákonodárce stanoví pouze určitá vodítka, mezi něž řadí povahu navrhované smlouvy a rychlost použitých komunikačních prostředků. Při posouzení délky přiměřené doby je proto vždy nutné vzít v úvahu dobu, po kterou trvá zaslání návrhu oblátovi a akceptace oferentovi, jakož i dobu, po kterou – s ohledem na charakter smlouvy – může oblát dostatečně pečlivě zvážit, zda návrh odmítne, akceptuje nebo učiní protinávrh. Vzhledem k tomu, že uvedená kritéria mají demonstrativní povahu, lze podle okolností konkrétního případu přihlížet i k dalším rozhodujícím kritériím (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. , publikovaný pod č. 206/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Lze uzavřít, že právní otázky, které žalobkyně nabídla k dovolacímu přezkumu, vyřešil odvolací soud v souladu s tím, co je uvedeno výše; Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl ( ).

Staví-li žalobkyně kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem rovněž na vlastní skutkové verzi (že o vrácení daru žádala již v roce 2009, „že se žalovaná… nechová vděčně a zároveň jí neumožňuje styk s vnučkou“), nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Námitkou, že soudy neprovedly její výslech ( ), nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné ( , věta druhá, ).

Dovolatelka sice napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci nevznesla.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 8. 2018

JUDr. Pavel Krbek předseda senátu