Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4716/2017

30 Cdo 4716/2017-89

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, č. j. -68, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 12. 2016, č. j. -43, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se konstatuje, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jinak rozsudek potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.

Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“) bylo zahájeno žalobou na ochranu osobnosti dne 11. 6. 2008, rozsudkem ze dne 10. 4. 2009 Městský soud v Praze žalobu zamítl, dne 9. 10. 2009 uplatnil žalobce námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, dne 6. 11. 2009 žalobce upřesnil námitku podjatosti tak, že trvá na námitce podjatosti dvou soudkyň Vrchního soudu v Praze, dne 19. 11. 2009 Nejvyšší soud České republiky rozhodl, že soudkyně nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci, dne 23. 2. 2010 Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, v dubnu 2010 podal žalobce dovolání, žalobce požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, usnesením ze dne 10. 5. 2010 soud žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítl, usnesením ze dne 14. 6. 2010 Vrchní soud v Praze změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se žalobci přiznává osvobození od soudních poplatků a vyhovuje se návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, dne 6. 9. 2010 bylo soudu doručeno doplnění dovolání, v listopadu 2010 byl spis předložen Nejvyššímu soudu, rozsudkem ze dne 13. 12. 2012 Nejvyšší soud podané dovolání zamítl, 12. 8. 2015 Ústavní soud zamítl ústavní stížnost žalobce. Žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění, žalovaná žádosti žalobce nevyhověla.

Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že délka posuzovaného řízení byla s přihlédnutím k okolnostem jeho průběhu přiměřená a nepředstavovala nesprávný úřední postup ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Uvedený závěr odůvodnil tím, že řízení bylo pravomocně skončeno do dvou let od podání žaloby, během dovolacího řízení se rozhodovalo ve dvou stupních o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Postup soudů v řízení byl podle názoru soudu prvního stupně plynulý a nevykazoval neodůvodněné průtahy mezi jednotlivě činěnými úkony, které směřovaly k projednání a rozhodnutí věci. Soud prvního stupně shledal délku řízení přiměřenou a žalobu zamítl.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce uvedl, že nesdílí závěr soudu prvního stupně o přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Trvalo-li řízení o dovolání dva roky a tří měsíce a řízení o ústavní stížnosti další bezmála dva roky a pět měsíců, jde v obou případech o dobu zjevně nepřiměřenou, na čemž ani funkční výlučnost uvedených soudů, ani skutečnost, že rozhodovaly v jistě nejednoduché věci shodně meritorně, nemůže ničeho měnit.

K nesprávnému úřednímu postupu představovanému nepřiměřenou délku řízení podle názoru odvolacího soudu došlo; vedlo jej k tomu zejména vyhodnocení kritéria podle (průtahy v řízení před dovolacím a pak i před Ústavním soudem), aniž by bylo zásadně významné vážit i další kritéria uvedená v .

Ohledně adekvátní formy odškodnění odvolací soud uvedl, že základní výčet okolností, pro něž se lze spokojit s odškodněním ve formě konstatování porušení práva, byl již v soudní judikatuře proveden. Patří mezi ně rovněž ta skutečnost, že poškozený účastník je osobou iniciující větší množství soudních sporů, typově shodného předmětu, neboť uvedené jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení [srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP) o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech H. proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, a z judikatury Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 178/2011, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. , a ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. ], v nichž dovolací soud konstatoval mj. následující: „… z hlediska významu řízení pro dovolatele není rozhodnutí odvolacího soudu, akcentující větší množství sporů, které má dovolatel vést, a dovozující z toho důvodu v zásadě dostatečnost satisfakce formou konstatování porušení práva, v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.“

Odvolací soud uvedl, že mu je z jeho činnosti známo ( ), že žalobce je osobou iniciující větší množství soudních sporů o předmětu typově shodném s předmětem posuzovaného řízení, tj. sporů o ochranu osobnosti a dání zadostiučinění z důvodu tvrzené diskriminace. V letech 2007 až 2013 žalobce vedl u odvolacího soudu více než tři desítky řízení o ochranu osobnosti. Po změně věcné příslušnosti provedené , s účinností od 1. 1. 2014, podává žalobce tyto žaloby u pražských obvodních soudů, u nichž rovněž vedl či vede celou řadu dalších sporů, v nichž tvrdí, že je diskriminován v přístupu k zaměstnání. V naprosté většině jsou jeho žaloby zamítány pro zjevnou neopodstatněnost.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, přičemž překvapivost zkrátila žalobce na jeho právech způsobem, který má za následek porušení práva na spravedlivý proces, a že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při úvaze, jakou roli hraje skutečnost, že účastník vedl nebo vede větší množství soudních sporů. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že nevznikly předpoklady pro postup podle , neboť odvolací soud nerozhodoval pouze na základě účastníky předložených listinných důkazů. Ve chvíli, kdy se odvolací soud jal rozhodnout i na základě skutečností známých mu z úřední činnosti, jednal v rozporu s Dovolatel poukazuje na to, že žalovaná nenamítala v žádném podání vliv počtu sporů vedených dovolatelem. Dovolatel byl proto zbaven možnosti vyjádřit se jak ke skutkovým otázkám, tak k právní otázce, kterou nevznesla žádná ze stran a nepracoval s ní ani soud prvního stupně.

Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, dle kterého pouhá skutečnost, že vedl či vede kromě posuzovaného řízení řadu dalších občanskoprávních sporů, snižuje význam předmětu řízení pro účastníka tak zásadním způsobem, že je namístě nepřiznat náhradu nemajetkové újmy vůbec. Dochází tak ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), ke srážce o 100 %. Dovolatel uvádí, že na jeho věc nelze aplikovat judikaturu ESLP ve věci H. proti České republice. Na rozdíl od dovolatele pan H. podával opakované a neodůvodněné námitky podjatosti, měnil žalobu, neplatil soudní poplatky, nesdělil novou adresu a po dlouhá období nejevil o řízení žádný skutečný zájem. Dovolatel nakonec namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , když rozhodl zcela opačně, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , a rozsudky ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. , a ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. , se s předmětným řízením zcela míjí.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod údajnou vadu řízení, nevymezuje však jeho přípustnost. Údajnou vadu řízení shledává dovolatel v tom, že odvolací soud rozhodoval podle bez nařízení jednání, ačkoliv aplikoval nová skutková zjištění, která získal postupem podle . Podle ustanovení věty druhé smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. ). Nic na tom nemění ani odkaz dovolatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. , podle kterého jakákoliv námitka, jejíž podstatou je porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle , bez ohledu na to, zda jsou splněny podmínky uvedené v Namítaný judikát Ústavního soudu byl překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , ze kterého vyplývají následující právní závěry.

Zákonodárce v ustanovení stanovil mimo jiné požadavek, že v dovolání musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to s odkazem na až 238a Ustanovení vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit.

Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu ( a 3 ). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací ( ) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z . Názor vyjádřený v nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. , proto neobstojí a ze stejného důvodu neobstojí ani názor, že vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele.

Nadto je třeba připomenout, že ustanovení ve spojení s a y vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Na tuto judikaturu musí dovolatel ve svém podání odkázat. Vzhledem k tomu, že dovolatel kromě odkazu na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. , a námitky porušení ústavně zaručených práv a svobody, nikterak nevymezuje přípustnost odkazem na judikaturu Nejvyššího nebo Ústavního soudu, nemůže namítaná vada řízení založit přípustnost dovolání.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že pouhá iniciace většího množství sporů nestaví dovolatele do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného, či několika mála soudních řízení, a rozhodující je věcná a skutková souvislost více sporů. Nejvyšší soud právě v rozhodnutí ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , vysvětlil, že počet soudních sporů vedených poškozeným může být rozhodným kritériem pro posouzení významu řízení pro poškozeného, i přesto, že včas reaguje na výzvy soudu, platí včas soudní poplatky, odstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy věnuje řízení náležitou péči. Vyšel při tom právě z rozhodnutí ESLP o nepřijatelnosti stížností pana H.. Chybný je i názor dovolatele, že všechna řízení vedená poškozeným spolu musí úzce souviset a navzájem se doplňovat. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí pouze uvedl, že „bez dalšího nelze ze skutečnosti, že žalobce vede větší množství sporů (řízení), dovozovat vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení.“ Odvolací soud z většího počtu řízení vedených dovolatelem nedovodil vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy, neboť uzavřel, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a přiznal kompenzaci ve formě konstatování porušení práva. Nadto ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že řízení vedená dovolatelem u odvolacího soudu jsou typově stejného charakteru (žaloby na ochranu osobnosti a před diskriminací).

Věcná a skutková souvislost se naopak vyžaduje, probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení a rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních. Újmu utrpěnou v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu je nutné vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ). Nejvyšší soud nehodnotil intenzitu nemajetkové újmy, která poškozenému vznikla, ale konstatoval, že jde o újmu jedinou a jako takovou je třeba ji vnímat a odškodňovat. To však není případ nyní posuzovaného řízení.

Nejvyšší soud dále již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. ).

Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu má konstatování porušení práva jako přiměřená forma zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení své místo v případech, kdy význam řízení byl pro poškozeného nepatrný, případně kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jednáním poškozeného. Nejde přitom o snížení peněžitého odškodnění o 100 %, jak se domnívá dovolatel, ale o plnohodnotnou formu satisfakce. Tím spíše není důvodná námitka, že odvolací soud nemůže podle Stanoviska snížit při hodnocení kritérií uvedených v finanční zadostiučinění o více než 50 %.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. , na posuzovaný případ nedopadá. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že z hlediska významu řízení pro dovolatele není rozhodnutí odvolacího soudu, akcentující větší množství sporů, které má dovolatel vést, a dovozující z toho důvodu v zásadě dostatečnost satisfakce formou konstatování porušení práva, v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. , se Nejvyšší soud danou otázkou zabýval pouze v narativní části, tudíž lze souhlasit s námitkou dovolatele, že citované rozhodnutí se na nyní posuzovanou věc nevztahuje. To však nic nemění na tom, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. věta druhá ).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 5. 2018

JUDr. František Ištvánek předseda senátu