Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2682/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Suchého, zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, č. j. -68, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, č. j. -89, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal náhrady újmy za nepřiměřenou délku řízení. Obecné soudy dospěly k závěru, že k zásahu do stěžovatelova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo, avšak že k nápravě postačí konstatování této skutečnosti a není nutné stěžovateli přiznat náhradu imateriální újmy v penězích. Tento svůj závěr opřely soudy o právní názor, podle něhož u žalobce, který vede vysoký počet sporů (tj. v případech tzv. sudičů), může tato skutečnost vést ke snížení či nepřiznání peněžité náhrady.

3. Stěžovatel ve svém návrhu formuluje v podstatě dva okruhy námitek, přičemž jeden z nich směřuje specificky proti procesnímu postupu a rozhodnutí odvolacího soudu, zatímco ostatní námitky brojí proti rozhodnutí soudu dovolacího.

4. V prvé řadě stěžovatel tvrdí, že odvolací soud vydal ve věci tzv. překvapivé rozhodnutí - tj. ústavně nekonformní způsobem rozhodl na základě skutečností, popř. právního názoru, na který stěžovatel nemohl reagovat. V projednávané věci odvolací soud vyzval stěžovatele, aby explicitně či konkludentně dal souhlas s tím, aby tento soud věc projednal bez nařízení jednání. Podle stěžovatele však nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání, neboť tak lze postupovat toliko tehdy, lze-li ve věci rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů. Odvolací soud však rozhodl i na základě skutečností údajně mu známých z úřední činnosti, čímž jednal nejen v rozporu se zákonem, nýbrž i v rozporu s ústavním zákazem překvapivých rozhodnutí.

5. Proti rozhodnutí dovolacího soudu pak stěžovatel brojí s tím, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl podané dovolání jako nepřípustné. Podle stěžovatele přitom byly ve věci porušeny principy vztahující se k určení výše náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vyplývající zejména z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Jde však o návrh pouze částečně přípustný, neboť v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatele nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany práva ve smyslu .

7. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel tvrdí, že mu nesprávným postupem odvolacího soudu byla odňata možnost před tímto soudem jednat, měla být totiž ve věci podána nejprve žaloba pro zmatečnost, a to konkrétně z důvodu uvedeného v ustanovení To potvrzuje jak judikatura Nejvyššího soudu ["O zmatečnost ve smyslu se jedná mimo jiné tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nebyly splněny podmínky uvedené v " (srov. rozsudek ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. )], tak i judikatura Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2010 či mutatis mutandis usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 4. 2015).

8. Tento mimořádný opravný prostředek přitom mohl stěžovatel uplatnit i po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (srov. ustanovení ). Vzhledem k tomu, že tak neučinil, je jeho stížnost v tomto rozsahu nepřípustná ve smyslu ustanovení .

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti ve zbylém rozsahu a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ke (kvazi)meritornímu přezkumu - s ohledem na shora uvedené - Ústavní soud mohl přistoupit pouze ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti, resp. porušení práva na přístup k soudu).

11. Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces [srov. nález

sp. zn.

ze dne 5. 11. 2007 (N 184/47 SbNU 417)].

12. Nutno však zdůraznit, že Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda je přípustnost dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud při jejím posuzování nevybočil z mantinelů vymezených mu ústavním pořádkem.

13. Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání dle ustanovení 237 , v souladu s ustálenou judikaturou (svou i Ústavního soudu), přičemž své rozhodnutí odpovídajícím a přiléhavým způsobem odůvodnil. Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání odkázal jak na rozhodnutí o přijatelnosti Evropského soudu pro lidská práva, tak na četnou vlastní judikaturu. Odkazovaná rozhodnutí poté vyložil a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s nimi v souladu, a že tudíž nebyl naplněn tvrzený důvod přípustnosti dovolání.

14. Lze stěžovateli přitakat v tom ohledu, že odkazovaná rozhodnutí zřejmě lze plausibilně vykládat více než jedním způsobem. Stěžovatelův argument, podle něhož by mělo být vedle počtu sporů vedených určitým žalobcem více přihlíženo k tomu, nakolik spolu tato řízení souvisejí, není možné a limine odmítnout jako nemožný. Na druhé straně je však zcela plausibilní i interpretace odkazovaných rozhodnutí provedená Nejvyšším soudem (který ostatně konstatoval, že soudní řízení ve stěžovatelových věcech jsou tak jako tak typově stejného charakteru). Nejvyšší soud tudíž odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti odůvodnil způsobem, proti němuž Ústavní soud nemá ústavněprávních námitek.

15. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako částečně jako návrh nepřípustný podle ustanovení a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení éhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu