Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2448/2017

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

České republiky –

České správy sociálního zabezpečení

V. B.

, zastoupené JUDr. Kateřinou Stránskou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Dvorecká 1162/2a,

o zaplacení

61.488 Kč

, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. února 2017, č. j. -84, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. února 2017, č. j. -84, i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. května 2016, č. j. -43, vyjma výroku II.,

se ruší

a věc

se

soudu prvního stupně

vrací

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 10. 5. 2016, č. j. -43, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 61.488 Kč (výrok I.), co do sumy 23.258 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.), včetně soudního poplatku (výrok IV.). Soud na základě provedených důkazů zjistil, že M. B. byl vyplácen starobní i vdovecký důchod na účet, k němuž měla dispoziční oprávnění též žalovaná. V průběhu roku 2005 se jmenovaný stal nezvěstným a v roce 2010 pak byl prohlášen za mrtvého, přičemž datum úmrtí bylo stanoveno na 23. 9. 2005. Žalobkyně se nyní domáhá vydání té části důchodových dávek vyplacených na účet zemřelého po tomto datu, kterou žalovaná z daného účtu vybrala v březnu 2011, jakožto bezdůvodného obohacení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Dle soudu nebylo pochyb, že ke dni smrti M. B. zanikl nárok na vyplácení starobního a vdoveckého důchodu; předmětné prostředky tak byly poskytnuty nesprávně a v souladu s , o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2018 (dále jen „ “), by měly být vráceny osobou, jíž svědčilo právo disponovat s finančními prostředky na účtu zemřelého, tj. žalovanou. Žalobě tudíž soud v převážném rozsahu vyhověl, k částečnému zamítnutí přistoupil jen proto, že ve vztahu ke dvěma platbám uskutečněným v roce 2009 došlo k prekluzi nároku na jejich vrácení ve smyslu , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31. 1. 2018 (dále jen „ “).

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. -84, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně, vyjma nenapadeného výroku II., potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se souhlasně vyjádřil k argumentaci soudu prvního stupně, a maje na zřeteli námitky odvolatelky, jež označovala za nepřípustné retroaktivní vztažení na dávky vyplacené před 1. 1. 2012, kdy dotčené ustanovení nabylo účinnosti, uvedl, že takovéto použití citovaného předpisu by představovalo nanejvýše retroaktivitu nepravou, jež je obecně přípustná. Dávky, o které jde v aktuální při, byly totiž sice vyplaceny již dříve, ale nárok žalobkyně na jejich vrácení opírající se o vznikl až k počátku roku 2012. Pro úplnost odvolací soud podotkl, že ani kdyby byl žalovaný nárok posouzen podle pravidel o bezdůvodném obohacení, neobstála by argumentace, dle níž se dotčené právo promlčelo, neboť by sporný majetkový prospěch musel být pokládán za úmyslně nabytý ve smyslu obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž argumentuje, že odvolací soud porušil zákaz retroaktivity, pakliže na daný případ použil ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2012, přestože poslední dávka byla na účet M. B. připsána v únoru 2009. Naznačený účinek nelze podřadit pojmu nepravé retroaktivity, neboť až do zakotvení odkazovaného ustanovení nebyl mezi stranami žádný právní vztah, jenž by se napříště měl spravovat novou právní úpravou. Dovolatelka dále poukazuje na prekluzi nároku žalobkyně podle s ohledem na uplynutí více než pěti let od výplaty předmětných plnění a podotýká, že žalovaný obnos z účtu vybrala na základě výstupů pravomocně skončeného dědického řízení. Vzhledem k tomu, že jednala v dobré víře, je vyloučen rovněž závěr o tom, že úmyslně nabyla bezdůvodného obohacení, pročež je třeba, aby soudy přihlédly k jí vznesené námitce promlčení. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež uvedla, že se plně ztotožňuje s napadeným rozsudkem odvolacího soudu.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval přípustností dovolání.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované je přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce časové působnosti , již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil.

Nejevilo by se však korektním, aby dovolací soud naznačený problém podrobil rozboru, aniž by nejprve přezkoumal, je-li vůbec přiléhavým samo podřazení předmětného nároku citované normě a její aplikace v řešené kauze. V souladu s ustálenou judikaturou zvláštního senátu zřízeného dle , o rozhodování některých kompetenčních sporů, není pochyb o pravomoci civilních soudů k projednání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení údajně nabytého osobou stojící na straně žalované i tam, kde měl být dotčený majetkový prospěch získán výplatou dávky sociálního zabezpečení. Samotný fakt, že bude v řízení nutné zodpovědět prejudiciální otázku spadající do oblasti veřejného práva, není pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení nikterak na újmu. Stejně tak nelze pravomoc civilního soudu popřít s argumentem, že se měla žalobkyně domáhat sporné částky za použití prostředků správního (respektive daňového) řízení (srovnej kupř. usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 12. 2011, č. j. Konf 70/2011-16, ze dne 27. 10. 2015, č. j. Konf 22/2015-18, ze dne 15. 2. 2017, č. j. -10, a ze dne 29. 5. 2017, č. j. -10). Vzhledem k tomu, že se posuzovaná žaloba výslovně odvolává na ustanovení o bezdůvodném obohacení, lze v intencích citované judikatury dovodit, že soudy nižších stupňů byly nadány pravomocí k jejímu projednání podle

Od soukromoprávního nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jenž před civilními soudy uplatněn být mohl, je však nutno odlišit veřejnoprávní oprávnění státu autoritativně ukládat platební povinnost na základě , které se neprosazuje cestou uplatnění práva před civilními soudy, nýbrž vydáním správního rozhodnutí orgánem správy sociálního zabezpečení [srovnej body 1 a 2 , dále viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. -35, bod 18, a ze dne 21. 1. 2016, č. j. -29, bod 22]. Ačkoli soudy nejsou právním posouzením věci účastníkem řízení vázány (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. , či jeho rozsudek ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. ), nemohou jím uvedená skutková tvrzení překvalifikovat způsobem, který by implikoval nedostatek jejich pravomoci. Pakliže by tedy civilní soudy nebyly pravomocné k rozhodnutí o procesním nároku opírajícím se o (stejně jako by kupříkladu v nepřítomnosti výslovného zákonného zmocnění a bez podřazení nároku pod některý ze soukromoprávních institutů nemohly rozhodovat o požadavku na úhradu přeplatku a nedoplatku na dani či na pojistném na důchodové zabezpečení, výplatu dlužného nemocenského nebo vrácení přeplatku příspěvku na péči, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. , ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , a ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. ), je nutné konstatovat, že při projednávání žaloby, jíž je uplatňováno právo na vydání bezdůvodného obohacení, nejsou oprávněny tvrzený skutkový stav danému ustanovení subsumovat, ať již by na základě této úvahy návrhu vyhověly, či nikoli.

Soudy nižších stupňů, jež žalobkyni domáhající se sporného plnění z titulu bezdůvodného obohacení právo s poukazem na přiznaly, si tak počínaly nepřiléhavě, pročež jejich rozhodnutí nelze pokládat za správná a musela být Nejvyšším soudem ve zmíněném rozsahu zrušena podle i 2 za současného vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání. V dalším řízení bude třeba zhodnotit, zda lze žalobkyni nárokované plnění přiznat na základě a násl. obč. zák., respektive jiné normy zakládající soukromé subjektivní právo. Po posouzení podmínek existence tvrzeného oprávnění žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou bude namístě artikulovat plnohodnotné úvahy o jeho případném promlčení, jež bude možné eventuálně k dalšímu opravnému prostředku podrobit dovolacímu přezkumu. Otázka potenciální prekluze práva vymáhat sporné plnění v režimu se naopak z hlediska předmětné věci ve světle výše uvedeného jeví nepodstatnou.

Aby Nejvyšší soud neponechal zcela bez povšimnutí problém, pro nějž dovolání shledal přípustným, uzavírá své úvahy poukazem na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. -35, bod 21, v němž se uvádí, že se ustanovení „nesporně mohlo aplikovat jen na důchody vyplacené po datu účinnosti novely zákona o důchodovém pojištění, která spornou normu do zákona vnesla“, tedy pouze „na důchody vyplacené po 1. 1. 2012.“.

Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí. Z formálního hlediska pak nepřehlédnou ani ustálené závěry judikatury, dle nichž způsobilost být účastníkem řízení mají fyzické či právnické osoby a stát. Organizační složka, která jménem státu jedná a vystupuje za něj v řízení před soudem, touto způsobilostí nadána není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. , a ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. ). V záhlaví se pak stát jako účastník řízení označuje uvedením jeho názvu (tj. Česká republika), pojmenováním organizační složky, která je příslušná jeho jménem před soudem vystupovat, a adresou sídla této složky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 3. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu