Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3180/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. R., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č. 376/1, IČ 00551023, o dávky nemocenského pojištění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2004, č.j. , 245/2004-97, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou dne 14.8.1996 u Obvodního soudu pro Prahu 2, vedle určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 13.6.1996, domáhal, aby mu žalovaná zaplatila „nemocenské za dobu od 7.5.1996 22.7.1996 ve výši 25.000,- Kč a od 23.7.1996 ve výši 8.000,- Kč měsíčně po dobu trvání pracovní neschopnosti, a dále úroky z prodlení ve výši 19% dlužné částky od 7.5.1996 do zaplacení“. Žalobu ohledně tohoto nároku, který Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 1.10.1996, č.j. -9 vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, následně podáním ze dne 6.11.2000 změnil tak, že požadoval, aby mu žalovaná zaplatila „nemocenské ve výši 14.136,- Kč“ a „náhradu mzdy za dobu od 1.11.1996 do 31.10.2002 ve výši 616.416,- Kč“, vše s úroky z prodlení, které v podání specifikoval.

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 8.8.2003, č.j. -81, ve znění usnesení ze dne 24.4.2004, č.j. -92, nepřipustil „změnu žaloby ze dne 6.11.2000, kterou se žalobce domáhá zaplacení náhrady mzdy za dobu od 1.11.1996 do 31.10.2000 v celkové výši 616.416,- Kč s příslušenstvím“, řízení zastavil s tím, že „po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena P. správě sociálního zabezpečení jako orgánu příslušnému“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, že „advokátce JUDr. M. A. se přiznává odměna za zastupování žalobce v částce 6.000,- Kč“ a že „státu se nepřizná právo na náhradu nákladů řízení“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že spor účastníků o nárok na výplatu nemocenských dávek „vyplývá z právních vztahů na základě nemocenského pojištění podle “ a „nejedná se tedy o žádný z okruhu sporů či jiných právních věcí uvedených v a zvláštní zákon ani nestanoví ve smyslu , že by měly soudy tuto věc projednávat“. Z důvodu nedostatku pravomoci soudu „rozhodl soud podle o zastavení řízení“ a postoupení věci orgánu, který je podle ustanovení „ve spojení“ s ustanovením příslušný k jejímu projednání a rozhodnutí, s tím, že „již nerozhodoval o částečném zpětvzetí žaloby“ podle podání žalobce ze dne 6.11.2000, neboť „řízení bylo zastaveno jako celek“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.6.2004, č.j. , 245/2004-97 odmítl odvolání žalobce proti výroku usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby, usnesení soudu prvního stupně „ve výrocích o zastavení řízení, o postoupení věci a náhradě nákladů řízení jak ve vztahu mezi účastníky, tak o nákladech státu“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, že „advokátovi JUDr. J. Č. se přiznává odměna za zastupování žalobce v odvolacím řízení ve výši 637,50 Kč“ a že „stát nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Odvolací soud (poté, co odvolání žalobce proti výroku usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby odmítl jako nepřípustné) ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v projednávané věci, v níž jde o nárok žalobce na zaplacení nemocenských dávek, „není dána pravomoc soudu ( , 2 )“, nýbrž že , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, svěřuje rozhodování o nemocenském okresním správám sociálního zabezpečení a pro území h. m. P. P. správě sociálního zabezpečení [ , , cit. zákona]. Protože nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelnou podmínkou řízení, soud prvního stupně nepochybil, jestliže řízení podle ustanovení zastavil a součastně rozhodl o postoupení věci P. správě sociálního zabezpečení.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (do „výroků I. a II.“) podal žalobce dovolání, ve kterém „napadá zejména názor soudu, že projednávaný spor ve věci nemocenské dávky nespadá do pravomoci soudu“. Namítal, že „podle § 56 odst. 1 zák. č. 582/91 Sb. o žádostech o dávku nemocenského pojištění v případech, kdy jsou splněny zákonné podmínky a jsou nesporné, rozhoduje organizace, tj. žalovaná, u níž se podávají žádosti o dávku (§ 61 odst. 1 písm. a) cit. zák.), čímž je zahájeno řízení o dávce (§ 60 odst. 1 cit. zák.)“. Podle názoru dovolatele citovaný zákon neupravuje specifický opravný prostředek pro případ, že organizace dávky zastaví a nezakládá pro tento případ pravomoc správy sociálního zabezpečení. Ustanovení § 57 písm. a) citovaného zákona - jak dále dovozoval – dopadá na jiné případy rozhodování a „je tedy přesvědčen“, že rozhodování v této věci patří do pravomoci soudů. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho potvrzujícího výroku o zastavení řízení a postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží, které je podle ustanovení o.s.ř přípustné, není opodstatněné a že do výroků o odmítnutí odvolání a o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 14.8.1996 u Obvodního soudu pro Prahu 2 - mimo jiné - nárok na „nemocenské za dobu od 7.5.1996 do 22.7.1996 ve výši 25.000,- Kč a od 23.7.1996 ve výši 8.000,- Kč měsíčně po dobu trvání pracovní neschopnosti, a dále úroky z prodlení ve výši 19% dlužné částky od 7.5.1996 do zaplacení“; tento nárok sice později „omezil“ na „nemocenské ve výši 14.136,- Kč“ s úroky z prodlení, soud prvního stupně však o této změně (částečném zpětvzetí) žaloby s ohledem na právní názor, který zaujal, již nerozhodoval. Protože jde o základ a výši nároku vyplývajícího z nemocenského pojištění zaměstnanců, a protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobce nemínil podávat ve smyslu tehdy platných ustanovení a násl. žalobu nebo opravný prostředek na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu (nyní žaloba proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu ve smyslu , ), je pro posouzení věci především významné, jak správně uvažovaly soudy obou stupňů, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení dána pravomoc soudu.

Podle ustanovení (ve znění účinném ke dni podání žaloby, tj. do 30.4.1997) v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Podle ustanovení (nyní ve znění účinném od 1.1.2003, tj. poté, co nabyl účinnosti , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím ) jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

Nemocenské pojištění zaměstnanců a osob postavených jim v tomto pojištění naroveň představuje součást sociálního zabezpečení (srov. ), které provádí orgány státní správy - orgány sociálního zabezpečení (srov. ). Vzájemné vztahy účastníků se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva a ukládat povinnosti. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj požadavek na zaplacení nemocenského (nemocenských dávek) procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu ustanovení o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení , pro které je charakteristická rovnost účastníků.

Jelikož se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení , tj. občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení , jen stanoví-li to zákon.

Řízení ve věcech nemocenského pojištění upravuje , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (i ve znění účinném ke dni podání žaloby, tj. do 31.12.1997), tím způsobem, že pravomoc rozhodovat spory o nárok na dávku nemocenského nebo o její výši, o jejím snížení nebo odnětí, o zastavení její výplaty svěřuje místně příslušné okresní správě sociálního zabezpečení [srov. , , cit. zákona], respektive na území h. m. P. P. správě sociálního zabezpečení (srov. cit. zákona). Postup uvedených orgánů státní správy (orgánů sociálního zabezpečení – srov. a 3 cit. zákona) v rámci řízení ve věcech nemocenského pojištění (dávkového řízení), včetně opravných prostředků, pak zmíněný zákon vymezuje v Části deváté, Hlavě první pod marginální rubrikou „Řízení ve věcech nemocenského pojištění“ v ustanoveních až 80. Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svého opačného názoru na ustanovení , potom opomíjí podle tohoto ustanovení organizace (zaměstnavatel) poskytuje dávku nemocenského, popřípadě zastavuje její výplatu, snižuje nebo zvyšuje její výši, toliko v případech, kdy je na dávku zákonný nárok a kdy splnění všech stanovených podmínek je nesporné, jakož i v případech, že je nesporné, že podmínky nároku na dávku již nejsou splněny; vznikne-li ovšem, tak jako v posuzovaném případě, spor, jehož předmětem jsou nemocenské dávky, rozhodují – jak uvedeno výše – orgány sociálního zabezpečení.

Z uvedeného vyplývá, že pravomoc k projednání a rozhodnutí o uplatněném nároku na dávky nemocenského pojištění zákon nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení Závěr odvolacího soudu o tom, že projednání a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit ( ), je tudíž správný.

Protože usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží, je správné, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení , a b) a nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti této části usnesení odvolacího soudu podle ustanovení , části věty před středníkem zamítl.

Z vyjádření dovolatele, že usnesení odvolacího soudu „napadá ve výroku I. a II.“ vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části usnesení odvolacího soudu, v níž bylo odmítnuto odvolání žalobce proti výroku usnesení soudu prvního stupně, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, a v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o odmítnutí odvolání a o nákladech řízení je třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § až 239 ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání, není přípustné, a stejně tak není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).

Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a , věty první , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. , věta první ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. října 2006

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu