Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2244/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobce JUDr. J. V., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadce Ing. J. P., proti žalované Č. r. – F. ú. ve S., o zaplacení částky 197.844,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2007, č. j. -20, takto:

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (odkazuje na ustanovení , a - dále též jen „ “) zastavil řízení a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena F. ú. ve S.

Soud uvedl, že přeplatek na dani z příjmu za rok 2001 (ve výši 197.844,- Kč), jehož vrácení (včetně příslušenství – úroků z prodlení) se žalobce po žalované domáhal, náleží podle , o správě daní a poplatků, do systému správy daní a poplatků a rozhodovat o vrácení daňového přeplatku bude správce daně. Až po vyčerpání řádných opravných prostředků se lze obrátit na soud příslušný ve věcech správního soudnictví.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, přitakávaje jeho závěrům o nedostatku soudní pravomoci a odkazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2001, uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 23/2002“) a na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ). Dovolatel poznamenává, že žalovaná si započítává přeplatek na dani z příjmů fyzických osob za rok 2001 (jehož vrácení se po žalované původně domáhal) na pohledávku přihlášenou v konkursu a uvádí, že již nejde o daňové řízení, které by podléhalo režimu zákona o správě daní a poplatků. Na tomto základě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nejde o spor vyvolaný konkursem (odvolacímu soudu též vytýká, že hovoří o vrácení odpočtu daně z přidané hodnoty, ačkoli ve sporu jde o vrácení přeplatku na dani z příjmu fyzických osob). Dovolatel má za to, že jde o bezdůvodné obohacení žalované, případně o  odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku protiprávního postupu správního orgánu a tedy o občanskoprávní vztah, jehož řešení je v kompetenci soudů dle ustanovení

Ústavní soud - pokračuje dovolatel - jednoznačně stanovil, že kompenzace soukromoprávních, stejně jako veřejnoprávních, pohledávek v konkursním řízení není přípustná. Žalovaná pak svým nesprávným postupem porušila zákon o konkursu a vyrovnání, když pohledávky uspokojila mimo rozvrhové usnesení na úkor jiných konkursních věřitelů. Dovolatel má za to, že v úvahu přichází i postup podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. I v takovém případě by byla dána pravomoc soudu.

Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a  věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout případně zamítnout. Přitom  poukazuje na to, že o žádosti dovolatele o vrácení uvedeného přeplatku již bylo správcem daně pravomocně rozhodnuto (tak, že byla zamítnuta) a žalovaný nevyužil možnosti podat odvolání. Usuzuje, že dovolatel uplatnil nárok na vrácení daňového přeplatku nesprávně a zmatečně jak v daňovém řízení, tak v občanském soudním řízení a po neúspěchu v obou těchto řízeních, novou argumentací v dovolání (o bezdůvodném obohacení a odpovědnosti za škodu), se jinými právními instituty snaží překlenout nedostatky vlastního procesního postupu.

Dovolání je přípustné dle   , není však důvodné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval  tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci  odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

K typově obdobným sporům, týkajícím se požadavků správců konkursních podstat na vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty (které si správci daně v průběhu konkursu vedeného na majetek daňového dlužníka započítávali na úhradu nedoplatků jiných daní), se Nejvyšší soud vyslovil již v R 23/2002. Tam uzavřel, že spor, v němž se správce konkursní podstaty úpadce domáhá toho, aby správce daně do konkursní podstaty vrátil (zaplatil) nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, není sporem vyvolaným konkursem, s tím, že pravomoc k rozhodnutí takového sporu nemají soudy, ale správci daně.

Podle stejného vzoru rozhodl Nejvyšší soud i v řadě dalších sporů o vrácení přeplatků na dani z přidané hodnoty do konkursní podstaty (srov.  usnesení ze dne 30. září 2005, sp. zn. , a , ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. , , a , ze dne 15. února 2006, sp. zn. , ze dne 16. února 2006, sp. zn. , ze dne 29. března 2006, sp. zn. a , ze dne 17. května 2006, sp. zn. , ze dne 25. července 2006, sp. zn. , ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. a , ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. a ze dne 14. února 2007, sp. zn. ).

V nálezech ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. , ze dne 28. července 2005, sp. zn. , ze dne 29. září 2005, sp. zn. a ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. , se k otázce požadavku na vrácení přeplatků na dani z přidané hodnoty do konkursní podstaty vyslovil (v intencích R 23/2002) i Ústavní soud (v mezích ústavního přezkumu rozhodnutí vydaných soudy ve správním soudnictví).

Posuzovaná věc se od těchto věcí liší toliko v tom, že v ní jde o vrácení „započteného“ přeplatku na dani z příjmu fyzických osob.

Podle Nejvyššího soudu se pak argumentace obsažená v R 23/2002 (na něž se v podrobnostech odkazuje) beze zbytku uplatní i v této věci, což znamená, že ani v této věci není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí žalobou uplatněného nároku.

Dovolací argumenty na téma bezdůvodného obohacení a odpovědnosti za škodu jen zamlžují podstatu věci. Ta tkví v tom, že je-li započtení úpadcova daňového přeplatku na jeho daňové nedoplatky za trvání konkursu nepřípustné (což ve shodě s ustanovením   , o konkursu  a vyrovnání plyne z R 23/2002), nemohl být nárok na vrácení přeplatku na dani takovým „zápočtem“ konzumován a je nutno se jej domáhat předepsaným postupem vůči správci daně.

Závěr, podle kterého požadavek na vrácení daňového přeplatku musí být uplatněn u správce daně i tehdy, jde-li o přeplatek na jiné dani než na dani z přidané hodnoty (typicky o přeplatek na dani z příjmu) potvrzuje  i rozhodovací praxe Ústavního soudu. V nálezech ze dne  24. listopadu 2005, sp. zn. , ze dne 20. prosince 2005, sp. zn. , se totiž Ústavní soud zabýval - a to ve stejném duchu jako ve sporech o přeplatky na dani z přidané hodnoty - právě problematikou „zápočtu“ přeplatku na dani z příjmu.

Lze tedy uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadaného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl ( část věty před středníkem ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 a § 142 odst. 1 odůvodněn tím, že procesně neúspěšnému dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne  24. července   2007

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu