Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1485/2017-168

29 Cdo 1485/2017-168

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně CML s. r. o.,se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/77, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26000857, zastoupené JUDr. Petrem Oehmem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, PSČ 150 00, proti žalovanému J. T., zastoupenému JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, se sídlem v Biskoupkách 33, PSČ 664 91, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2016, č. j. -142, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 4. října 2016, č. j. -133, Městský soud v Praze zamítl – odkazuje na ustanovení a , (dále též jen „ “) – návrh žalovaného na přiznání osvobození od soudního poplatku za dovolání (podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2014, č. j. -65) a na ustanovení zástupce z řad advokátů.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustavení , Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení a 2

Učinil tak již proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno (výklad podání žalovaného ze dne 13. listopadu 2015 – viz č. l. 106 spisu), Nejvyšší soud shledává (oproti mínění dovolatele) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. , nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2015, sp. zn. , ze dne 29. června 2016, sp. zn. , a ze dne 22. září 2016, sp. zn. .

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí totiž platí, že pro posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. V ustanovení se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka (podle jeho obsahu) bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají.

Jestliže v poměrech dané věci soudy nižších stupňů vyhodnotily podání žalovaného ze dne 13. listopadu 2015 jako návrh na přiznání osvobození od soudního poplatku za dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2014, č. j. -65, jímž potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2014, č. j. -58, o zamítnutí návrhu žalovaného na zastavení řízení dle , a jako návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů, jejich závěr z výše uvedeného judikatorního rámce (se zřetelem k obsahu označeného podání) nijak nevybočil.

Předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle pak odvolací soud (i soud prvního stupně) ve výsledku posoudily v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se (mimo jiné) podává, že účastník řízení, který žádá o osvobození od soudních poplatků, je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti; neučiní-li tak, nelze uzavřít, že jeho poměry odůvodňují byť jen částečné osvobození od soudních poplatků (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015, sp. zn. , a ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. , popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. ).

V soudní praxi není pochyb ani o tom, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků nelze celkové majetkové poměry zkoumat (pouze) ve vztahu k účastníku, jenž se domáhá osvobození od soudních poplatků, ale i s přihlédnutím k poměrům v jeho rodině, např. k příjmům a majetku jeho manžela (manželky), žijí-li ve společné domácnosti, neboť i tyto (ostatní) poměry ovlivňují závěr, zda účastník je či není schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2015, sp. zn. ).

Pro úplnost (a bez zřetele k výše uvedenému) Nejvyšší soud dodává, že žalovaný by v poměrech dané věci nemohl se svou žádostí o přiznání osvobození od soudního poplatku za podané dovolání uspět ani tehdy, jestliže by soudy nižších stupňů měly tvrzení žalovaného o jeho objektivní neschopnosti zaplatit soudní poplatek (za dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2014, č. j. -65) za osvědčené.

Z ustanovení věty první totiž plyne, že účastníkovi nelze přiznat (byť jen částečné) osvobození od soudních poplatků, jestliže jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) jde o takovou situaci zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku se pak jedná zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Pro závěr, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení , přitom platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení vždy shodná hlediska.

V poměrech projednávané věci přitom nemůže být žádných pochyb o tom, že v případě dovolání, které žalovaný podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2014, č. j. -65, se právě o takové zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (opravného prostředku) jedná. Návrhu žalovaného na zastavení probíhajícího řízení podle ustanovení , odůvodněnému namítaným nedostatkem aktivní věcné legitimace žalobkyně, totiž soudy nižších stupňů zjevně nemohly vyhovět již proto, že věcná legitimace, představující hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení), nepatří mezi tzv. podmínky řízení, tj. podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (její nedostatek je důvodem k zamítnutí žaloby). Postup předvídaný ustanoveními a 104 se proto ve vztahu k otázce věcné legitimace účastníků uplatnit (jak zcela správně dovodily též soudy nižších stupňů) nemůže (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. , jakož i judikaturu v něm citovanou).

Budiž doplněno, že soud prvního stupně o předmětném návrhu žalovaného ani neměl rozhodovat; vypořádat se s argumentací žalovaného o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně bylo namístě až v rozhodnutí o věci samé (v rozsudku, jímž bude rozhodovat o podaných námitkách žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu).

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2018

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu