Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 3553/2020

24 Cdo 3553/2020-461

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce M. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní č. 255/31, proti žalované I. Š., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Smečkou, advokátem se sídlem v Praze 6, Badeniho č. 291/3, o určení dědického práva, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2020, č. j. -431, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. -431, není přípustné [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)].

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky posuzování procesních úkonů účastníků (podle jejich obsahu) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je představována usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. . Podání žalobce nadepsané „Odvolání žalobce proti usnesení ze dne 14. 5. 2020“, které je žurnalizováno na čl. 421 (dále jen „podání“) neposoudil podle jeho obsahu, pokud dospěl k tomu, že jde pouze o odvolání, a nikoliv rovněž o návrh na prominutí zmeškání lhůty, se kterým je spojen zmeškaný úkon.

Podle ustáleného výkladu podávaného rozhodovací praxí dovolacího soudu platí, že pro posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. V ustanovení se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka (podle jeho obsahu) bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. , ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. , ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. , a ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. ). Odvolací soud tomuto ustálenému výkladu dostál.

Z obsahu podání totiž nevyplývají ani obecné ( ), ani zvláštní náležitosti ( ), které jsou návrhu na prominutí zmeškání lhůty vlastní. Žalobce předně nepožádal o prominutí zmeškání lhůty, pouze vymezil omluvitelný důvod (aniž by se dovolací soud jakkoliv – vzhledem k rozsahu dovolacího přezkumu daného položenou otázkou – tímto vyjadřoval k tomu, zda důsledky nouzového stavu projevující se v nezbytnosti péče o nezletilé děti je možno považovat za omluvitelný důvod) a požadoval pokračování v řízení. Přisvědčit lze proto odvolacímu soudu, že z toho nelze bez dalšího usuzovat na to, že by podání žalobce primárně směřovalo k tomu, aby mu bylo prominuto zmeškání zákonné lhůty vyplývající z ustanovení a v důsledku toho změněno rozhodnutí o zastavení řízení. Zcela zřetelně patrné je to při důsledném odlišení předpokladů, které soud přezkoumává jednak při zastavení řízení pro marné uplynutí lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení ( ), jednak při prominutí zmeškání lhůty, což žalobce přehlíží.

Vyjádřeno jinak, podání žalobce není vystavěno na argumentaci ohledně absence podmínek pro zastavení řízení, resp. jeho předčasnosti, protože žalobce se domáhá prominutí zmeškání lhůty s tím, že v tomto specifickém řízení soud bude přezkoumávat (mimo jiné) omluvitelnost důvodu zmeškání, nýbrž se domáhá, aby v rámci přezkumu podmínek pro zastavení řízení zohlednil omluvitelnost důvodu zmeškání lhůty, a to (jak uvedl již odvolací soud – viz bod 13 napadeného rozsudku) je právně irelevantní.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posuzoval podání žalobce z obsahového hlediska a od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která byla zmíněna výše, se neodchýlil.

Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), nepřípustné dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá )

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 12. 2021

JUDr. Roman Fiala předseda senátu