Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
2E52494ED80E8F12C12589A20017F9FF.html
HTML · 15.41 KB
No categories available
27 Cdo 1930/2022
27 Cdo 1930/2022-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalovanému Z. B., narozenému XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, o zaplacení 60.373 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 25 Co 97/2019 -152, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 12. 2018, č. j. 16 C 126/2018 -127, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Co 97/2019 , o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2021, č. j. 4 Co 253/2020 -221, takto:
Odůvodnění:
[1] Žalobou pro zmatečnost doručenou Krajskému soudu v Praze dne 19. 7. 2019 se žalovaný domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 25 Co 97/2019 -152, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 12. 2018, č. j. 16 C 126/2018 -127, kterým bylo odmítnuto odvolání žalovaného pro opožděnost; uplatňuje zmatečnostní důvod zakotvený v § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “).
[2] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2020, č. j. 25 Co 97/2019-MOP -197, žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalovaného usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. ohledně nákladů řízení částečně změnil a částečně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. o. s. ř.
[5] Závěr soudu prvního stupně, jemuž odvolací soud výslovně přisvědčil a podle něhož podání dovolatele ze dne 14. 8. 2018 (jímž požádal o nařízení nového ústního jednání, neboť k ústnímu jednání nařízenému na den 13. 8. 2018 se nemohl dostavit) bylo pozdní omluvou z ústního jednání (a nikoliv odvoláním proti rozsudku), odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu k výkladu procesních úkonů účastníků řízení.
[6] Z té se podává, že pro posouzení procesních úkonů účastníků řízení není významné, jak je účastník označil (či zda vůbec byly označeny), a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná (ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). Soud však nemůže „domýšlet“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činit závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003 , ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015 , ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1306/2016 , ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2780/2016 , ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1485/2017 , ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1970/2018 , ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2847/2018 , či ze dne 22. 9. 2021, sen. zn. 29 NSČR 13/2020 ).
[7] Jestliže soudy vyhodnotily podání dovolatele ze dne 14. 8. 2018 jako žádost o nařízení nového ústního jednání, a nikoliv jako odvolání, postupovaly v souladu s výše citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[8] Nad rámec shora řečeného a bez významu pro posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podotýká, že sám dovolatel podání ze dne 14. 8. 2018 nepovažoval za odvolání (nebyl tu tedy ani – byť právně nevýznamný – rozpor mezi tím, co projevit chtěl a co projevil). S teorií, že jím vlastně brojil proti rozsudku ze dne 13. 8. 2018, přišel až v řízení o žalobě pro zmatečnost. Do té doby pouze uváděl (viz jeho podání ze dne 16. 10. 2018), že odvolání podal dne 4. 9. 2018.
[9] Taktéž otázku včasnosti odvolání, pokud by bylo skutečně vhozeno (jak tvrdí dovolatel) poslední den lhůty v 18.47 hod. do poštovní schránky v Děčíně, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, k jejíž změně (navrhované dovolatelem) Nejvyšší soud neshledává důvody.
[10] Pro zachování lhůty k podání opravného prostředku nepostačuje vhození poštou doručované zásilky do poštovní schránky, jestliže pošta (orgán, který má povinnost podání doručit ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ) neměla povinnost (podle údaje na poštovní schránce) téhož dne (jenž byl současně posledním dnem lhůty k podání opravného prostředku) zahájit přepravu zásilky (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 110/06 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1473/2000 ).
[11] Vhodil-li dovolatel (jak tvrdí) zásilku obsahující odvolání do poštovní schránky v Děčíně dne 14. 9. 2018, tj. poslední den lhůty k podání odvolání, v 18.47 hod., a nebyla-li tato poštovní schránka (podle údaje na ní obsaženého) po 18.30 hod. vybírána, mohla být přeprava zásilky (objektivně) zahájena nejdříve až následující den, tedy po marném uplynutí lhůty k podání odvolání.
[12] Za těchto okolností nebylo potřebné provádět důkazy k tvrzení dovolatele o vhození zásilky obsahující odvolání (jež nebylo nikdy dohledáno) do poštovní schránky, neboť ani prokázání tohoto tvrzení by nebylo způsobilé zvrátit závěr o marném uplynutí lhůty k podání odvolání.
[13] Dovolatelem otevírané otázky výkladu § 58 o. s. ř. o. s. ř. ve vztahu ke zmeškání ústního jednání nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , jelikož na jejich posouzení napadené rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení nezávisí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 , ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014 , ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014 , ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015 , uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019 ). Lze dodat, že posouzením těchto otázek by se mohl zabývat odvolací soud na základě včas a řádně podaného odvolání; to však dovolatel nepodal.
[14] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 2. 2023
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu