Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 6042/2017-441

28 Cdo 6042/2017-441

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce S. H., Č., zastoupeného JUDr. Danielem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623, proti žalované V. S., S., zastoupené JUDr. Jaromírem Jeřábkem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí 67, o zaplacení 416 405,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. června 2017, č. j. -381, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 23. června 2017, č. j. -391, takto:

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu (ve znění doplňujícího usnesení) byl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 12. 12. 2016, č. j. -269, změněn tak, že se žaloba o zaplacení 416 405,86 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítá; současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.), náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a povinnosti žalobce k úhradě soudního poplatku (výrok III.).

Soud prvního stupně dovodil, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila o 416 405,86 Kč, a současně nepřisvědčil námitce promlčení nároku vznesené žalovanou. Odvolací soud poté, co (dovozuje, že uvedenému postupu nebrání systém neúplné apelace) zopakoval důkaz příjmovým pokladním dokladem a dokazování doplnil o zprávu soudního exekutora Mgr. Petra Polanského a y obsažené v přílohovém spise Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. (záznamy o podaném vysvětlení žalobce a svědka M. a o jejich vzájemné elektronické komunikaci), naproti tomu uzavřel, že nárok žalobce je promlčen, pročež žalobě nevyhověl. Vyšel totiž ze zjištění, že informace o tom, že se do dispozice žalované dostaly bez právního důvodu částky, jejichž vydání je coby bezdůvodné obohacení uplatněnou žalobou vymáháno, získal žalobce nejpozději v průběhu června 2012. Z toho důvodu shledal, že žaloba došlá soudu prvního stupně dne 12. 11. 2014 byla podána po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby ( , , účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřoval v tom, že odvolací soud provedl důkazy nově předložené v odvolacím řízení a učinil odlišné skutkové závěry z důkazů, které nezopakoval, přičemž v souhrnu z těchto důkazů vyvodil odlišné skutkové závěry rozhodné pro právní posouzení promlčení uplatněného nároku, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. , publikovaný pod č. 175/2003 v časopise Soudní judikatura, a nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. , publikovaný pod č. 206/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Konkrétně vytýkal, že doplňující zprávu soudního exekutora Mgr. Petra Polanského ze dne 6. 6. 2017 si odvolací soud vyžádal k návrhu žalované uplatněnému až v jejím odvolání. Z uvedeného důvodu měl za to, že důkaz touto zprávou byl proveden v rozporu s ustanovením , a tudíž je důkazem nepřípustným. Uváděl rovněž, že y založené ve spise Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. , jimiž odvolací soud k návrhu žalované učiněnému za odvolacího řízení doplnil dokazování, oproti mínění soudu druhého stupně nebyly označeny k důkazu již za prvostupňového řízení. Dovolávaje se nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. , publikovaného pod č. 35/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. , dále namítal, že odvolací soud učinil oproti soudu prvního stupně odlišné skutkové závěry z důkazu (elektronická komunikace účastníků řízení na č. l. 111-112), který nezopakoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, anebo aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (v textu i jen „ “); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem ( věta první ) a ve lhůtě stanovené , přičemž obsahuje náležitosti uvedené v

Dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázka přípustnosti důkazů nově označených v odvolacím řízení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový (procesní) stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový (procesní) stav nesprávně aplikoval.

Podle skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle ; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

Systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných, předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. ). Východiskem je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. ). V odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení Pro závěr, zda skutečnosti nebo důkazy, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně, nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo (viz rozsudek sp. zn. , cit. výše). Vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením , nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. ).

Měřítkem pro posouzení, zda jsou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhovány důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, je obsah spisu soudu prvního stupně. Z pohledu odvolacího řízení jde o nový důkaz tehdy, jestliže nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně (tj. od jeho zahájení do vyhlášení rozsudku) žádným z účastníků a nebyl ani proveden soudem prvního stupně podle ustanovení věty první V případě, že důkaz byl za řízení před soudem prvního stupně některým z účastníků označen (alespoň natolik konkrétně, aby mohl být i individualizován), byl z hlediska ustanovení před soudem prvního stupně uplatněn (a nejde tedy o nový důkaz v odvolacím řízení) bez ohledu na to, jak s ním soud prvního stupně naložil, tj. například zda důkaz provedl, zda neprovedení důkazu zdůvodnil nebo zda návrh takového důkazu zcela pominul (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. , publikovaný pod č. 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. ).

V projednávané věci žel (jak vyplývá z obsahu spisu) k prokázání z hlediska právního posouzení věci rozhodné skutečnosti (okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že žalovaná obdržela plnění, jehož vydání z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení je žalobou uplatňováno) za řízení před soudem prvního stupně důkaz listinami založenými ve spise Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. (záznamy o podaném vysvětlení žalobce a svědka M. a o jejich vzájemné elektronické komunikaci) neoznačil žádný z účastníků, přičemž v situaci, kdy potřeba jeho provedení v uvedeném stadiu řízení nevyšla najevo, nebyl tento důkaz proveden ani z iniciativy prvostupňového soudu. Žalovaná jej označila až v odvolání. Neobstojí přitom úvaha odvolacího soudu, že provedení dotčeného důkazu v odvolacím řízení, aniž by musely být naplněny podmínky vyžadované ustanovením , umožňuje okolnost, že za řízení před soudem prvního stupně byl učiněn návrh na doplnění dokazování jinou částí předmětného soudního spisu (návrh žalobce, vznesený při jednání soudu prvního stupně konaném dne 26. 10. 2016, doplnit dokazování rozhodnutím o zahájení trestního stíhání žalované a protokolem o výpovědi žalované v postavení obviněné). Nelze totiž přehlédnout, že takový důkazní návrh učinil za prvostupňového řízení žalobce, a nikoliv žalovaná, jenž navíc zcela konkrétně vymezil y, jimiž navrhoval provést důkaz, aniž by nadto byť jen okrajově zmiňoval, že tvoří součást spisového materiálu zahrnujícího též odvolacím soudem posléze k důkazu čtené y, tím méně, že by navrhoval k dokazování celý obsah takového spisu. Za této situace hodnocení žalobcova důkazního návrhu jako současné uplatnění důkazu odlišnými (žalobcem nenavrhovanými) listinami založenými v tomtéž soudním spise konkretizovanými žalovanou až v odvolacím řízení zjevně odporuje projednací zásadě ovládající občanské soudní řízení sporné a spočívající v tom, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících je zásadně věcí toho kterého účastníka řízení.

Odůvodňovala-li žalovaná uplatnění posuzovaného důkazu v odvolacím řízení nabytím vědomosti o jeho existenci teprve dnem 6. 1. 2017 (tj. po vyhlášení rozhodnutí soudem prvního stupně), poukazuje na ustanovení , dlužno dodat, že skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (existovaly) již před jeho vyhlášením, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení (jejich uplatnění brání systém neúplné apelace), ale pouze žalobou na obnovu řízení, jestliže jsou splněny předpoklady vyžadované ustanovením (kromě dovolatelem uváděného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. , cit. výše, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ). Odkaz žalované na ustanovení v daných souvislostech rovněž nelze mít za přiléhavý. Věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, totiž ve smyslu ustanovení nelze zpochybnit tím, že účastník navrhne jiné důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Samotným navržením posuzovaného důkazu přitom žalovaná evidentně nezpochybňovala věrohodnost důkazních prostředků, z nichž čerpal své skutkové závěry soud prvního stupně, nýbrž nabízela odvolacímu soudu další důkaz, jehož pomocí měl být skutkový stav zjištěn jinak a z jejího pohledu správně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. ). Provedení předmětného důkazu označeného až v odvolacím řízení tudíž v systému neúplné apelace neodůvodňuje ani žalovanou poukazované ustanovení

Se zřetelem k výše uvedeným závěrům úvaha odvolacího soudu, jíž odůvodnil doplnění dokazování v odvolacím řízení o y založené ve spise Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. (záznamy o podaném vysvětlení žalobce a svědka M. a o jejich vzájemné elektronické komunikaci), zjevně správná není.

Vytýká-li na druhou stranu dovolatel, že odvolací soud v rozporu se systémem neúplné apelace ovládajícím odvolací řízení doplnil dokazování zprávou soudního exekutora Mgr. Petra Polanského ze dne 6. 6. 2017, z níž vyplývá okamžik, kdy došlo k vyrozumění žalobce o ukončení exekuce vymožením požadovaného plnění, dovolací soud jeho námitku důvodnou neshledává. Uvedený důkaz byl žalovanou totiž označen již za řízení před soudem prvního stupně v písemném vyjádření ze dne 15. 9. 2015 (č. l. 98), v němž navrhuje doplnit řízení zprávou dotčeného soudního exekutora o okamžiku a způsobu vyrozumění žalobce o vymožení plnění (jehož následné vydání je předmětem projednávaného žalobního žádání) poukázaného v souladu s exekučním návrhem na její účet. O důkaz, jenž by byl uplatněn nově za odvolacího řízení, tudíž evidentně nejde.

Relevanci postrádá rovněž námitka dovolatele, že odvolací soud učinil odlišné skutkové závěry z důkazů, které nezopakoval. Byť se odvolací soud obecně vzato může odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně jen tehdy, zopakuje-li důkazy, z nichž čerpá oproti soudu prvního stupně jiná skutková zjištění ( , 2 ), nelze ztrácet ze zřetele judikaturní závěry, dle nichž v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. ). Čerpal-li tedy odvolací soud oproti soudu prvního stupně odlišná skutková zjištění z obsahu vzájemné elektronické komunikace účastníků řízení (založené na č. l. 111 – 112), případně z jiných listinných důkazů (relevantní skutkové závěry soudů nižšího stupně se v posuzovaném případě opírají toliko o listinné důkazy), aniž je zopakoval, zásadám, na nichž je založeno občanské soudní řízení, se nezpronevěřil.

Jiné vady řízení, k nimž by bylo namístě u přípustného dovolání přihlédnout z povinnosti úřední ( ), se z obsahu spisu nepodávají.

Jelikož však právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora nastíněnou otázku přípustnosti nově předloženého důkazu, jejíž řešení má vliv na správnost rozhodnutí o věci – neobstojí, Nejvyšší soud, shledávaje dovolání opodstatněným (v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu), rozsudek odvolacího soudu a jej doplňující usnesení bez jednání ( věty první ) zrušil, a to včetně akcesorických výroků II. a III., a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( , odst. 2, věty první, ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ( , věta druhá ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 2. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu