Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 4700/2016-165

-165

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce D. H., P., zastoupeného JUDr. Lukášem Hajžinem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Vachkova 3083, PSČ 470 01, proti žalované Doprava Radovi s.r.o., se sídlem v Praze 5, Smíchov, náměstí 14. října 1307/2, PSČ 150 00, IČO 24245992, zastoupené JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem, se sídlem v Plzni, Rooseveltova 10/9, PSČ 301 00, o zaplacení částky 190 210 Kč s příslušenstvím a vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2016, č. j. -107, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. října 2015, č. j. -78, uložil žalované zaplatit žalobci částku 190 210 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. března 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalované vydat žalobci automobil F. (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2016, č. j. -107, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil, ve výroku pod bodem II zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného (a procesního) práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a předchozí řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle dovolatelky se odvolací soud vůbec nezabýval námitkou žalované, že není pasivně legitimována. V řízení bylo prokázáno, že vozidlo bylo předáno žalobcem panu L. R. jako fyzické osobě.

Odvolací soud dále zcela protiprávně neuznal zápočet žalované, který byl proveden přípisem ze dne 20. května 2016. Odvolací soud uvedl, že námitku započtení nelze vznést až v odvolacím řízení. V tomto směru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. , v němž byla mimo jiné řešena i otázka námitky započtení uplatněné žalovaným v odvolacím řízení.

Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětný zápočet je absolutně neplatný pro svoji neurčitost. Pokud odvolací soud odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. , dovolatelka namítá, že toto rozhodnutí vycházelo ze , , ve kterém byla stanoveny odlišné principy týkající se posuzování platnosti právních úkonů. Uvedený zápočet byl proveden podle , , v jehož je uvedeno, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než neplatné. Soud se však tímto ustanovením vůbec nezabýval. Zápočet ze dne 20. května 2016 je platným právním jednáním, neboť výkladem lze dospět k tomu, že zápočtem měly pohledávky zaniknout postupně, tak, jak byly v předmětném zápočtu v pořadí vyjmenovány.

Není správný ani postup odvolacího soudu, který uzavřel, že nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by uvedený projev vůle (zápočet) došel žalobci. Dle platí, že hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli. Vzhledem k tomu, že předmětný zápočet byl doručen odvolacímu soudu a prokazatelně byl s tímto zápočtem seznámen žalobce (či jeho zástupce), nebylo možno považovat tento zápočet za nedoručený.

Dovolatelka dále označila rozhodnutí odvolacího soudu jako nepředvídatelné, vydané v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. . Pochybení shledává v nedostatku jejího poučení odvolacím soudem podle , odst. 2 a odst. 3 (dále jen „“) k prokázání její povinnosti doložit doručeníy o zápočtu žalobci, když zápočet byl doručen žalobci 23. května 2016, odvolací řízení se konalo 24. května 2016 a dodejka byla dovolatelce doručena až po jednání odvolacího soudu.

Za zcela absurdní dovolatelka považuje závěr soudu prvního stupně a potažmo i odvolacího soudu, v němž soudy uvedly, že rozdíl mezi částkou, kterou měla žalovaná na úvěr uhradit, a jeho splátkami činí 295 122 Kč a převyšuje tedy žalovanou částku, což činí žalobu důvodnou. Není zřejmé, jak mohl odvolací soud klást rovnítko mezi výší bezdůvodného obohacení za užívání vozidla a výší úvěru, kterou měla žalovaná uhradit za žalobce z titulu koupě vozidla. Pokud soud vyšel z úvahy, že měsíční splátka úvěru ve výši 13 114 Kč má údajně představovat i výši obvyklého nájemného v daném místě a čase (jako výši bezdůvodného obohacení), nemá takový závěr oporu ve spise a jedná se o otázku znaleckou.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce současně jeví jako nepřezkoumatelné, neboť žalobce podle jejího názoru neunesl své břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše jeho nároku. Soud se nezabýval otázkou, v jakých dnech bylo vozidlo žalovanou skutečně užíváno s ohledem na to, že pronajaté vozidlo bylo vzhledem k četným vadám mimo provoz po dobu 116 dnů – od 31. května 2013 do 24. září 2013, v době od 5. června 2012 do 25. června 2012 a v době od 1. července 2012 do 15. července 2012 (vozidlo nešlo nastartovat, mělo vady převodovky a spojky). Otázka výše bezdůvodného obohacení měla být podle dovolatelky posouzena znalecky jako obvyklá výše nájemného v daném místě a čase.

Žalovaná rovněž namítla, že soudy jí neumožnily provést důkazy, které navrhovala k otázce doby provozuschopnosti předmětného vozidla, a to výslechem manželky jednatele žalované a svědků, kteří prováděli opravy na vozidle.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť odvolací soud postupoval v souladu se zákonem a rozhodnutí netrpí vadami vytýkanými žalovanou. Rozhodnutí odvolacího soud je podle žalobce v souladu s hmotným i procesním právem. Žalovaná konstruuje vlastní skutkový stav.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle , posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu), z obsahu dovolání je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu zpochybňuje pouze v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I; výrokem rozsudku odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a o zastavení řízení v tomto rozsahu a výrokem rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se proto dovolací soud nezabýval.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Podle musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle ) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. ).

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tento závěr dovolací soud akceptoval ve svých dalších rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 15. ledna 2015, sp. zn. ).

Jak již Nejvyšší soud dříve judikoval (usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. ), dovolací námitka, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu , ani v režimu Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak vyplývá z dosavadní judikatury“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sp. zn. , a další).

Těmto požadavkům na vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolatelka vyhověla pouze v části, ve které namítla, že závěr odvolacího soudu, že námitku započtení nelze vznést v odvolacím řízení, je v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. .

Tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže. V nyní posuzované věci totiž odvolací soud nepřijal námitku započtení vznesenou žalovanou též z jiných důvodů, než o které jde v citovaném rozhodnutí. Odvolací soud dospěl i k závěru, že nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by předmětný dokument o započtení pohledávky žalované došel ve smyslu odst. , , žalobci, a dále k závěru, že vlastní kompenzační úkon žalované je absolutně neplatný pro svoji neurčitost; jeho závěr o nemožnosti přijetí námitky započtení pohledávek v odvolacím řízení, je tudíž založen na dalších dvou právních otázkách, u nichž však dovolatelka řádně nevymezila, v čem má spočívat přípustnost dovolání, když její námitky představují pouhou polemiku se skutkovými či právními závěry odvolacího soudu.

V usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že i podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení

Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení věty první a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani výhrada dovolatelky směřující do vad řízení. Podle může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Dovolací soud je proto oprávněn zabývat se eventuálními vadami řízení pouze u přípustného dovolání. Aby se určitou procesní vadou mohl dovolací soud zabývat, musela by být splněna podmínka plynoucí z věty druhé , případně by taková vada sama musela představovat dovolací důvod. Uvedená námitka přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. , ze dne 29. července 2014, sp. zn. , ze dne 7. listopadu 2014, sp. zn. , ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. , a ze dne 24. září 2014, sp. zn. ).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, patrně přehlédla, že v případě přípustnosti dovolání podle se skutkový základ sporu nemůže měnit, a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci, aniž by byl dovolací soud oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení. Podle platné právní úpravy přípustným dovolacím důvodem nejsou nesprávné skutkové závěry, ani vady řízení s nimi spojené, jak je vymezovala předchozí úprava dovolání [srov. , odst. 3 ve znění účinném do 31. 12. 2012, viz nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. ].

Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání žalované podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s věty druhé neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. ledna 2018

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu