Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2661/2017-98

30 Cdo 2661/2017-98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Kytlická 780/12, proti žalované Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, se sídlem v Praze 10, Šrobárova 50, IČO 00064173, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2017, č.j. -88, takto:

Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Žalobce se v předmětném řízení domáhá náhrady nemajetkové újmy z důvodu tvrzeného zásahu žalované do jeho osobnostních práv (a osobnostních práv jeho matky) v souvislosti s tím, že matka žalobce v důsledku postupu

non lege artis

ze strany žalované dne 2. března 2013 v zařízení žalované zemřela. Žalovaná podle názoru žalobce neoprávněně zadržovala jeho matku ve svém zařízení, znemožnila její převoz do jiného zdravotnického zařízení, poskytla krevní transfúzi bez písemného souhlasu pacienta, zanedbávala ošetřovatelskou péči vedoucí ke snižování důstojnosti matky žalobce, krátila žalobce a jeho matku v právu na informace a způsobila tak psychickou újmu žalobci.

Usnesením ze dne 30. listopadu 2016, č.j. -67, Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) podle ustanovení (dále jen „ “) přerušil řízení v této věci do pravomocného skončení řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp.zn. , ve kterém se žalobce domáhá náhrady škody podle ustanovení obč. zák. ve výši 240.000,- Kč, přičemž svůj nárok opírá o stejná skutková tvrzení jako v tomto řízení. V řízení ve věci již probíhá dokazování a je v něm řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, konkrétně, zda žalovaná svým postupem při péči o matku žalobce zavinila její smrt.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. února 2017, č. j. -88, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že v posléze zmíněném řízení je řešena otázka, která nepochybně má naprosto zásadní význam i pro meritorní rozhodnutí v této věci, a že v zájmu hospodárnosti řízení se jeví vhodným v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 písm. c) řízení v této věci přerušit.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 1. května 2017 dovolání, protože se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uvádí, že v předmětném řízení navrhl provedení řady důkazů, které nenavrhuje v řízení ve věci , jako např. výslech svědků, listinné důkazy a další, přičemž přerušení řízení nevratně poškodí jeho procesní práva jako účastníka řízení, když uplynutí času znehodnotí či znemožní provedení řady z těchto důkazů. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. , v jehož odůvodnění byl vysloven právní názor, že ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. , kde dovolací soud poukázal na to, že ve vztahu k přerušení řízení podle je především povinností soudu, nikoli účastníků, postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná ( ). Ustanovení je tedy třeba vykládat výlučně s respektem k principu rovnosti účastníků řízení. Není tedy možné řízení přerušit, pokud uplynutím času dojde ke znehodnocení důkazních prostředků ve prospěch jedné strany na úkor strany druhé. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo - která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení , či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. ).

Je současně možno připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že dovolatel oznamuje existenci právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena. Ve skutečnosti však nesouhlasí s přerušením řízení v nyní posuzované věci s odůvodněním, že by mohlo dojít k situaci, kdy některé důkazy, jejichž provedení navrhuje, by po skončení řízení vedeném ve věci , byly obtížněji proveditelné, resp. by je už vůbec nebylo možné provést. Uvádí sice dvě rozhodnutí dovolacího soudu, ale nevysvětluje, v čem se odvolací soud měl od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit, ani neformuluje žádnou právní otázku, která by v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nenaplňuje tak obsahové náležitosti dovolání,

V usnesení ze dne 6. března 2014, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována zbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat. Obdobně také v rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. uzavřel, že smyslem přerušení řízení podle je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. ).

Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. , ze dne 24. února 2015, sp. zn. , ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. , popř. ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. ). Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení zjevně nepřiměřenou neshledal. Je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí je plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Dovolání žalobce tak nenaplňuje předpoklady stanovené pro ně procesním předpisem. Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl podle ustanovení věta první

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího ( , ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2018

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu