Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4989/2017-517

28 Cdo 4989/2017-517

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. K., B., zastoupeného JUDr. Lumírem Schejbalem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 3163/111,za účasti: 1) České republiky – Ministerstva obrany ČR, IČO 60162694, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, a 2) České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2017, č. j. -478, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ) :

Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2016, č. j. -434, ve výroku I. o věci samé změněn tak, že se zamítá žaloba o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 540/91/4 – RNP+RN, určením, že žalobce je vlastníkem pozemkových parcel č. vymezených pro katastrální území Ř. připojeným geometrickým plánem; současně byl prvostupňový rozsudek změněn v nákladových výrocích II. a III. tak, že se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává žádnému z účastníků, a potvrzen ve výroku IV. o nákladech státu (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Žádnému z účastníků přitom nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Účastníci ad 1) a 2) navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení věty první , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v , z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené, otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.

Ve vztahu k nárokované pozemkové parcele č. vymezené geometrickým plánem v katastrálním území Ř. (ohledně níž odvolací soud uzavřel, že restituční důvody naplněny nejsou) dovolatel předestřel otázku, zda restituční důvod ve smyslu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), může být naplněn tehdy, byla-li v rozhodném období náhrada za vyvlastnění složena na účet původního vlastníka nemovitostí, jemuž však tehdejší právní úprava bránila ve volné dispozici se složenými peněžními prostředky. Mínil, soudě dle obsahu dovolání, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. . Dovolatel dále ve vztahu k uvedené pozemkové parcele vymezil otázku, zda z hlediska naplnění restitučního důvodu dle ustanovení zákona o půdě je rozhodující stav odňaté nemovitosti ke dni účinnosti zákona o půdě, nebo stav nastalý později. Ohlašoval přitom, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. . Ve vztahu k pozemkovým parcelám č. vymezeným geometrickým plánem v katastrálním území Ř. (ohledně kterých odvolací soud uzavřel, že byť zde je dán restituční důvod dle zákona o půdě, nelze je vydat pro překážku zastavěnosti dle zákona o půdě) pak dovolatel předkládá k řešení otázku vymezení podmínek, za nichž ustanovení zákona o půdě brání vydat oprávněné osobě zastavěné pozemky či pozemky k nim přilehlé. Měl za to, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od nálezů Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. .

Ve vztahu k výkladu a aplikaci restitučního důvodu spočívajícího ve vyvlastnění bez vyplacení náhrady (viz zákona o půdě nebo totožné znění , o mimosoudních rehabilitacích) judikatura Nejvyššího soudu již opakovaně vyjádřila, že uvedený restituční titul není naplněn, byla-li „celá“ stanovená náhrada za vyvlastnění (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1994, sp. zn. , uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit č. 3 z roku 1994 pod pořadovým č. 27, nebo v příloze časopisu „Soudní judikatura“ v sešitě č. 6 z roku 1997 pod pořadovým č. 66) složena na účet dosavadního vlastníka vyvlastněné nemovitosti u příslušné státní spořitelny (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1994, sp. zn. , jenž byl publikován v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit č. 3 z roku 1994 pod pořadovým č. 28 a v příloze časopisu „Soudní judikatura“, sešit č. 6 z roku 1997 pod pořadovým č. 65, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. ). Není pak již rozhodující, jak bylo s náhradou dále naloženo, včetně toho, že kupř. sloužila jako úhrada knihovní pohledávky peněžního u (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. , vůči němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. ). Za vyvlastnění bez vyplacení náhrady pak rozhodovací praxí dovolacího soudu není považován ani případ, kdy došlo ke složení náhrady za vyvlastnění do úschovy a k jejímu připadnutí státu po uplynutí kaduční lhůty (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. , které bylo publikováno pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Uzavřel-li tedy odvolací soud, že v situaci, v níž byla celá náhrada za vyvlastnění předmětných nemovitostí stanovená výměrem příslušného správního orgánu složena na účet právní předchůdkyně žalobce, coby dosavadní vlastnice vyvlastněných nemovitostí, vedený u státní spořitelny, není bez ohledu na to, jakým způsobem bylo s penězi dále naloženo či disponováno, restituční důvod ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě naplněn, nijak se od výše citované judikatury dovolacího či Ústavního soudu neodchýlil, přičemž dovolatelem předestřenou právní otázku zjevně není důvodu oproti stávající judikatuře posuzovat jinak. Závěry odvolacího soudu přitom nijak nekolidují ani s dovolatelem označeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. , v němž dovolací soud v souladu s výše citovanou judikaturou uzavřel, že v případě vyplacení náhrady za vyvlastnění restituční důvod ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě dán není, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. , ve kterém dovolací soud vycházeje z odlišných skutkových poměrů (náhrada za vyvlastnění v daném případě vyplacena nebyla) naopak uzavřel, že bez ohledu na to, zda se oprávněná osoba v rozhodném období domáhala vyplacení náhrady za vyvlastnění či nikoliv, restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě naplněn jest.

Při výkladu a aplikaci restitučního důvodu spočívajícího ve vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna (§ 6 odst. 1 písm. m/ zákona o půdě) pak judikatura Nejvyššího soudu opakovaně dovodila, že pro závěr o tom, zda pozemky slouží účelu, pro který byly vyvlastněny, je rozhodný stav existující ke dni účinnosti zákona o půdě, a nikoliv jejich stav pozdější (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. , ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. ).

Uzavřel-li tedy odvolací soud, vycházeje z dokazováním zjištěného způsobu užívání pozemkové parcely č. vymezené geometrickým plánem v katastrálním území Ř. v době účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), coby anténního pole sloužícího potřebám Armády České republiky, že předmětná nemovitost trvale slouží účelu, pro který byla za náhradu vyvlastněna (pro účely vojenské správy), pročež restituční důvod ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě neshledal naplněným, nijak se od výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu (od níž není důvodu se odchylovat) aprobované i Ústavním soudem neodklonil. Uvedený závěr přitom nekoliduje ani se závěry vyjádřenými v dovolatelem citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. , jenž se otázkou vymezení okamžiku rozhodného z hlediska posouzení, zda vyvlastněná nemovitost slouží účelu, pro nějž k vyvlastnění došlo, explicitně nezabývá a vyjadřuje se pouze k tomu, zda účel, pro který byla nemovitost vyvlastněna, může být naplněn v situaci, kdy ji povinná osoba pronajala „soukromé“ obchodní společnosti. V projednávané věci ovšem na rozdíl od případu posuzovaného Ústavním soudem předmětný pozemek k soukromým účelům pronajat nebyl; byl naopak i v době po účinnosti zákona o půdě nadále Armádou České republiky užíván jako anténní pole (viz vyjádření náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 20. 11. 2003).

Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu se konečně sjednotila v závěru, že slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Typově jednu z výluk pak představuje zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – , d), e) zákona o půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu zákona o půdě. Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. ) pak může být překážkou vydání pozemků podle zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět nejen stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, nýbrž též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z výkladových kritérií. V citovaném rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , se přitom Nejvyšší soud vyjádřil k otázce funkčního vymezení určitého areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp. bránící při svém naplnění restituci, kdy překážkou pro vydání pozemků podle zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Judikatura současně také jednoznačně dovodila, že uvedená kritéria nemusí být naplněna kumulativně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. ).

Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), připouští jej též literatura (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora citovém rozhodnutí sp. zn. , v němž jej aplikoval na případ pozemků tvořících se stavbami ucelený sídlištní komplex (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. – ústavní stížnosti proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. ). Je přitom třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho umístění v určitém areálu nebrání nebo podstatně neomezuje skutečné využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky nevylučuje jeho držbu potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných souvislostech je namístě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz např. již citované usnesení sp. zn. ). Nelze přitom pominout ani aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci pozemků (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. )

,

ke které se ve své judikatuře přiklání i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. , ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. ), a kterou tak nelze charakterizovat jako excesivní (vybočující z nastolené judikaturní linie),

podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě.

Odvolací soud se výše rozvedených judikaturních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, jestliže uzavřel, že vydání pozemkových parcel č. vymezených geometrickým plánem v katastrálním území Ř., jež jsou zastavěny stavbami zřízenými na nich po přechodu vlastnického práva na stát, bránícími svou existencí zemědělskému využití pozemků (restituentovi by zastavěnost nárokovaných pozemků evidentně znemožňovala plně realizovat své vlastnické právo), jakož i pozemkových parcel č. vymezených geometrickým plánem v katastrálním území Ř., jež jsou coby manipulační plochy a komunikace k uvedeným zastavěným pozemkům přilehlé a s nimi funkčně spojené, když zajišťují možnosti přístupu ke stavbám a jejich využití, brání překážky ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Závěry odvolacího soudu přitom nekolidují ani s dovolatelem citovanými nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , a ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. , jež se otázkou existence překážek k vydání pozemků ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě zabývají právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jimi posuzovaných případů.

Nad rámec výše uvedeného (i se zřetelem na odkaz dovolatele na zásady vyjádřené v restituční judikatuře Ústavního soudu; viz připomínka nálezu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. ) sluší se připomenout, že v případě závěru o naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického práva, zůstává restituční nárok oprávněné osoby zachován a tato má právo na náhradu (srov. § 11 odst. 2, § 11a, § 16 odst. 1 zákona o půdě). Dojde-li naopak k vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků, oprávněná osoba nebude moci své vlastnické právo plně realizovat, což povede v řadě případů jen k dalším sporům mezi restituentem a vlastníkem na pozemku umístěných staveb, stran poskytování náhrady za omezení vlastnického práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. ).

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle , neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčeným výrokům založena přípustnost dovolání.

Z výše uvedených důvodů podané dovolání nenaplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení

Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení , , část věty před středníkem a Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a účastníci řízení ad 1) a 2) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (vznikly-li jim podáním vyjádření k žalobcovu dovolání) neuplatnili.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 1. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu