Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3794/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců a) M. č. P., zastoupené advokátem, a b) H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. Š., 2) H. K., oběma zastoupeným advokátem, a 3) P. f. Č. r., a za vedlejší účasti na straně žalovaných J. Š., zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2009, č. j. -158, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22.8.2007, č.j. -102, ve znění opravného usnesení a rozsudku jej doplňujícího, určil, že žalované  1) a 2) nejsou vlastnicemi označených pozemků v katastrálním území S.; tím nahradil ve výrocích I a IV rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v P. ze dne 6.10.2005, č.j. PÚ 111/05 (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky I až IV) a o poplatkové povinnosti žalobkyně a/ (výrok V). Vycházel ze zjištění, že pozemkový úřad výše označeným rozhodnutím určil vlastnictví žalobkyň k předmětným pozemkům podle ust. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “). Včas podanými žalobami požádali žalobci soud o projednání této soukromoprávní věci účastníků v řízení podle části páté ( ). V něm vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle ust. zákona o půdě, které včas uplatnili nárok na vydání pozemků podle tohoto zákona. Předmětné pozemky přešly na stát v rozhodné době vyvlastněním za náhradu, které bylo dovršeno rozhodnutím Okresního národního výboru P. ze dne 2.4.1951, zn. XI-198-Str.p.2770/dř.367/51/Vk-10. Účelem vyvlastnění byla výstavba mateřské školy na předmětných pozemcích, na nichž bylo s výstavbou již dříve započato. K provozu mateřské školy sloužily pozemky i ke dni účinnosti zákona o půdě,  proto ani restituční důvod podle ust. zákona o půdě neplněn není. Při závěru o absenci jiných restitučních důvodů ( zákona o půdě) pokládal obvodní soud za nadbytečné zabývat se tím, zda je dána překážka pro vydání pozemků spočívající v jejich zastavěnosti podle ust. zákona o půdě. Uzavřel tudíž, že pozemkový úřad o vlastnictví nerozhodl správně a rozsudkem nahradil ve výrocích I a IV jeho rozhodnutí ( ).

K odvolání žalovaných 1) a 2) a vedlejšího účastníka odvolací soud shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloby žalobců a) a b) o určení, že žalované 1) a 2) nejsou vlastnicemi předmětných pozemků, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stát pozemky převzal na základě existujícího právního důvodu, rozhodnutí o vyvlastnění, za které byla vlastníkům vyplacena odpovídající náhrada; nepokládal za podstatné, zda vlastníci náhradu přijali či nikoliv. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl však k závěru o naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, neboť pozemky trvale neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny. Poukázal na to, že podle rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění měly pozemky sloužit jako „staveniště“ pro mateřskou školu, tedy jako dočasné zázemí pro zhotovení stavby samotné. Avšak i pokud mělo být účelem vyvlastnění zřízení mateřské školy, ani k tomuto účelu pozemky neslouží, neboť na nich bylo umístěno hřiště a stavby drobné či vedlejší. Současně uzavřel, že nejedná se o pozemky zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Na těchto pozemcích stavba mateřské neleží a nejde ani o pozemky s touto stavbou bezprostředně související, k jejímu provozu nezbytně nutné. Uzavřel tudíž, že rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví k předmětným pozemkům podle § 9 odst. 4 zákona o půdě je správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, které označili  za přípustné podle  ust. a odůvodnili je následujícím způsobem.

Žalobkyně a) v dovolání odkázala na důvody uvedené v ust. a b) a odst. 3 Za nesprávný označila konkrétně závěr odvolacího soudu, že žalované uplatnili nárok podle zákona o půdě i  u  pozemkového úřadu,  jak jim zákon ukládá. Pokud své podání adresovali nesprávnému orgánu (Úřadu městské části P.), nepatřilo k jeho povinnostem postoupit je příslušnému pozemkového úřadu, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Neobstojí ani jeho závěr, že vyvlastněný pozemek nesloužil k účelu deklarovanému v rozhodnutí o vyvlastnění, jelikož i v době nabytí účinnosti zákona o půdě byl využíván mateřskou školou k jejímu provozu. Žalobkyně a) navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce b) v dovolání uplatnil dovolací důvody podle ust. a odst. 3 , a to sice že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konkrétně namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu, že předmětné pozemky byly vyvlastněny pouze za účelem „staveniště“ mateřské  školy,  nikoli pro zhotovení stavby školy samotné. Z označeného rozhodnutí o vyvlastnění a předložených geometrických plánů vyplývá závěr opačný a důvod pro vydání pozemků  podle ust. pím. m) zákona o půdě proto naplněn není. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že se nejedná o pozemky zastavěné ve smyslu zákona o půdě, neboť bylo prokázáno, že ke dni účinnosti zákona o půdě byly užívány jako hřiště náležející k mateřské škole a spolu se stavbou školy vytvářely nedělitelný funkční celek. I žalobce b) proto navrhl, aby byl rozsudek odvolacího zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní ani vedlejší účastník se k dovoláním nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení ). Po zjištění, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokáty ( ), ve lhůtě stanovené a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné ( ), přezkoumal rozsudek v dovoláním napadeného rozsahu ( ) a z důvodů v dovolání uplatněných ( ). Dovolání shledal opodstatněnými z následujících důvodů.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o naplnění restitučního důvodu podle ust. § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě.  Jeho znění je následující: „Oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna“.

Odvolací soud (po stránce skutkové) uzavřel, že účelem vyvlastnění pozemků bylo jejich budoucí určení jako „staveniště pro mateřskou školu“. Vycházel přitom (jak se z odůvodnění rozsudku podává) z  písemného vyhotovení rozhodnutí Okresního národního výboru P. ze dne 2.4.1951, o vyvlastnění pozemku, ovšem pouze ze znění bodu 4 tohoto rozhodnutí, jež výslovně deklaruje účel vyvlastnění. Nevzal na zřetel obsah celého rozhodnutí ani ostatní v řízení zjištěné skutečnosti.  Již ze záhlaví rozhodnutí (jež upíná se k jeho výrokové části)  je přitom zřejmé, že účelem vyvlastnění mělo být zhotovení „stavby pavilonu mateřské školy a jeslí“ na vyvlastňovaných pozemcích.  Současně je z  rozhodnutí patrno, že jedná se o stavby již dříve rozestavěné, k nimž patří i zřizované hřiště  mateřské školy (srov. bod 6 rozhodnutí), nezbytné k jejímu řádnému využití. Nesprávný je přitom i výklad pojmu „staveniště“, za které odvolací soud pokládá „plochu dočasně užívanou při stavbě budované na jiném (sousedním) pozemku“.  Staveništěm se zpravidla rozumí (a v tomto smyslu je uvedený pojem užíván i stavebně-technickými předpisy) místo určené k uskutečnění stavby nebo udržovacích prací; zahrnuje stavební pozemek, popřípadě ve stanoveném rozsahu též jiné pozemky nebo jejich části, včetně pomocných ploch (pracovních, skladových apod.), které s ním prostorově souvisejí (srov. Slovník pojmů ve výstavbě, vyd. Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, r. 2000).

Uzavírá-li tedy odvolací soud, že účelem vyvlastnění bylo toliko dočasné určení pozemku jako pozemku obslužného ke zhotovení stavby na pozemku sousedním, případně že měl být určen výhradně k zastavění budovou mateřské školy samotné, jde o skutkové zjištění, které zřetelně nemá oporu v provedeném dokazování ( ).

Správný není ani právní názor odvolacího soudu,  že  z  hlediska ust. zákona o půdě je rozhodující, zda jedná se o pozemky zastavěné či nikoliv (ve smyslu ust. ). Podstatné zde je, zda pozemky sloužily účelu, pro který byly vyvlastněny, přičemž rozhodující je stav ke dni účinnosti zákona o půdě, nikoliv stav pozdější (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.8.2008, sp. zn. ). I dovolací důvod podle byl tedy uplatněn opodstatněně.

Nejvyšší soud proto  zrušil  rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I o věci samé, jakož i v závislých nákladových výrocích II a III, a věc vrátil odvolacím soudu k dalšímu řízení ( , část věty za středníkem, , věta první, ).

Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán. V novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 15. října 2009

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu