Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 496/2017-313

28 Cdo 496/2017-313

U S N E S E N Í

S. Ř.

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,

o nahrazení projevu vůle

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2016, č. j. -274, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. února 2013, č. j. -71, ve výroku pod body I a II v části o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku p. č. a pozemku p. č. (vzniklého na základě ve výroku označeného geometrického plánu), v katastrálním území U., tak, že v uvedeném rozsahu se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho „plném rozsahu“ podala dovolání žalobkyně.

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „ “; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, ), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vypočtených v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení ; z nich žádné naplněno není.

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Pro rozhodnutí odvolacího soudu je zde určující vyřešení otázky hmotného práva, zda žalobkyní nárokované pozemky jsou pozemky „vhodnými“ (způsobilými) k uspokojení jí uplatňovaného nároku na poskytnutí náhradních pozemků za pozemky, jež jí nebylo lze pro zákonnou překážku vydat ( , , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 6. 2018; dále jen „zákon o půdě“).

Tuto relevantní otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

K nezbytným podmínkám „vhodnosti“ pozemku – dle konstantní judikatury – patří, že jde o pozemek ve vlastnictví státu, jehož převodu nebrání žádná zákonná překážka a jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo jeho nástupkyně České republiky, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad – do veřejné nabídky pozemků (§ 11a zákona o půdě) jinak zařaditelný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. , a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. ).

Hodnotící úvahy odvolacího soudu, že žalobkyní v dané věci nárokované pozemky, do veřejné nabídky nezařazené, jsou k uspokojení nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě nevhodné (nezpůsobilé), nejsou nikterak nepřiměřené v situaci, kdy dle odvolacím soudem učiněných zjištění byly tyto již v roce 2005 (tedy mnoho let před zahájením tohoto řízení, iniciovaného žalobkyní v r. 2012) převedeny ze správy Pozemkového fondu ČR na jinou státní příspěvkovou organizaci – Výzkumný ústav živočišné výroby, jež se k 1. 1. 2007 transformoval na veřejnou výzkumnou instituci ( ), na kterou měl majetek, k němuž tato se transformující příspěvková organizace vykonávala právo hospodaření,

ex lege

k 1. 1. 2007 přejít (srov. ).

Pro rozhodnutí věci tudíž není již nikterak významné posouzení otázky procesního práva, zda zrušení odvolacím soudem dříve vydaného rozhodnutí (cestou mimořádného opravného prostředku – dovolání) mělo za následek obnovení účinků v této věci nařízeného předběžného opatření, jímž bylo žalované uloženo zdržet se nakládání s předmětnými pozemky a jež zaniklo podle (a kdy i k hmotněprávním dispozicím s předmětnými pozemky došlo již v době před nařízením předběžného opatření, byť by až později došlo k zápisu do katastru nemovitostí; srov. ).

Ze shora vyložených důvodů není pak pro rozhodnutí podstatné ani řešení další dovolatelkou kladené otázky, „zda se blokační účinky ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě vztahují i na pozemky náhradní“ a kdy i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že nemovitostmi ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o půdě (s nimiž po určenou dobu nesmí povinná osoba nakládat) se rozumí původní nemovitosti, k nimž byl oprávněnou osobou uplatněn nárok na vydání podle § 9 zákona o půdě (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. ), tedy nikoliv pozemky požadované oprávněnou osobou až jako náhradní.

Přípustnost dovolání (z pohledu ustanovení ) nemůže pak založit ani argumentace dovolatelky rozhodnutími soudů nižších stupňů v jiných věcech, jež dovolatelka považuje za skutkově a právně podobné, v nichž ovšem otázka „vhodnosti“ nárokovaných pozemků – jak dovolatelka sama uvádí – nebyla prověřována (kdy v daných věcech mělo být rozhodováno toliko soudem prvního stupně, proti jehož rozhodnutím nebylo podáno ani odvolání, natož pak posléze dovolání a kdy tedy ani případná excesívní rozhodnutí soudu prvního stupně nemohla tak být korigována cestou opravných prostředků).

Rozhodnutí odvolacího soudu (tedy řešení otázek, na nichž toto rozhodnutí vskutku závisí a jež jsou pro něj určující) není v rozporu ani s dovolatelkou konkrétně odkazovanou judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu (a v ní bezpočtukrát zdůrazňovanými výkladovými principy restitučních předpisů), jestliže tato dovolatelkou označená rozhodnutí řeší zcela jiné právní otázky, než o které jde ve věci nyní posuzované, a kdy byla vydána i za jiných skutkových okolností. Sluší se uvést, že zmiňovaným usnesením ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. , bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání povinné osoby ve věci, v níž odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí vyřešil otázku týkající se výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě; rozsudkem ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. , byla dovolacím soudem posuzována otázka uplatnitelnosti vlastnického nároku dle obecných předpisů v konkurenci s předpisy restitučními, a rozsudkem ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. , byla řešena otázka účinků blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, jež ovšem dovolací soud – stejně tak jako v dané věci soud odvolací – připínal k povinné osobě (§ 5 odst. 1 a 2 zákona o půdě) a nemovitostem, k nimž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle § 9 zákona o půdě. Nikoliv problematika poskytování náhradních pozemků, nýbrž překážek bránících restituci vydáním původních pozemků (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) je pak řešena i v dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích Ústavního soudu (nálezy ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. , ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , a ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. ).

I z takto uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, jež proto dovolací soud odmítl ( ).

Vůči výrokům o náhradě nákladů řízení pak dovolatelka, ačkoliv uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání ( ) – nevznáší.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a věty první v situaci, kdy (oprávněné) žalované v dovolacím řízen náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

),

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (

http://nalus.usoud.cz

).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2018

Mgr. Petr Krauspředseda senátu