Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 14 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (19)CC6542D15506EFC2C1257A4E0069672B.html
HTML · 38.87 KB
No categories available
21 Cdo 1405/2009
21
Cdo 1405/2009
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Invest Košíře, spol. s r.o.
se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Košická č. 63/30, IČO 27429881, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická č. 28/663, proti žalovaným
1) PhDr. V. P.
,
2) Ing. arch. V. P.
,
3) E. T.
,
4) MUDr. H. P.
,
5) Prof. Ing. I.
P., DrSc.
, a
6) MUDr. H. O.
, všem [s výjimkou žalovaného 2)] zastoupeným Mgr. Janem Arientem, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská č. 2137/12, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 593/2006 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2008 č.j. 64 Co 243/2008 -115, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. února 2008 č.j. 31 C 593/2006 -84 ve znění usnesení ze dne 16. dubna 2008 č.j. 31 C 593/2006 -105
se zrušují
a věc
se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 16.11.2006 u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti žalovaným 1), 2) a 3) domáhala, aby bylo určeno, že je "výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 1514/1, ostatní plocha, o výměře 22.493 m
2
, zapsaného na LV č. 4055 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území Košíře, obec Praha". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že likvidátor "VUSTE - SERVIS, státního podniku v likvidaci se sídlem Praha 6, Velflíkova 6, 160 00, IČ 00002372, vyhlásil společně s dražebníkem, obchodní společností REMARK, spol. s r.o., IČ 61499927, se sídlem Praha 9, Střížkovská 549, PSČ 190 00", podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) veřejnou dobrovolnou dražbu "části nemovitých věcí - majetku státního podniku", jejímž předmětem byl mimo jiné pozemek parc. č. 1514/1 v kat. území Košíře, že nemovitost při dražbě konané dne 21.11.2005 vydražil (spolu s dalšími nemovitostmi) J. V. a že dne 3.3.2006 bylo u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu pod sp. zn. Z - 15911/2006 zahájeno "řízení o záznamu vlastnického práva J. V. do katastru nemovitostí", přičemž "plomba měla být dle nahlížení do katastru nemovitostí provedena dne 6.3.2006, ale k tomu došlo až po urgenci dne 25.5.2006". J. V. poté převedl darovací smlouvou ze dne 19.4.2006 pozemek parc. č. 1514/1 v kat. území Košíře a ostatní vydražené nemovitosti na žalobkyni; vlastnické právo žalobkyně bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne 18.7.2006, však "chybně, když jako výměra pozemku bylo uvedeno původních PK 24.667 m
2
, namísto 22.493 m
2
dle geometrického plánu Ing. D. N. č. 16/22001 ze dne 10.8.2001, potvrzeného dne 15.10.2001 Katastrálním úřadem Praha - město pod č.j. 5207/01". Dne 16.1.2006 byla provedena další veřejná dobrovolná dražba nemovitostí státního podniku, jejímž předmětem byl mimo jiné pozemek "parc. č. 1514/4, ostatní plocha, o výměře 2.033 m
2
, zapsaný na LV č. 49, pro katastrální území Košíře, obec Praha, způsob ochrany: památkově chráněné území" (který byl oddělen geometrickým plánem Ing. D. N. ze dne 10.8.2001 č. GP 16/22001, potvrzeným dne 15.10.2001 Katastrálním úřadem Praha - město pod č.j. 5207/01, z pozemku parc. č. 1514/1), a nemovitosti vydražila "obchodní společnost ABATIS a.s., se sídlem v Praze 5 - Košířích, Jinonická č. 80, IČ 45274363". Žalobkyně se domnívá, že v důsledku pochybení katastrálního úřadu, který "nevyznačil v katastru plombu o nabytí vlastnického práva J. V. k předmětnému pozemku (na rozdíl od druhého vydražitele, společnosti ABATIS a.s.)", Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha "vydalo dne 7.4.2006 rozhodnutí č.j. PÚ 6929/92, kterým ve výroku I. rozhodlo o tom, že žalovaní jsou vlastníky nemovitosti parc.č. 1514/1, ostatní plocha, o výměře 22.493 m
2
, dříve dle PK části parc.č. 1514, role, a části parc.č. 1506/1, role, v kat. území Košíře, obec Praha". Žalobkyně zdůrazňuje, že nebyla povinnou osobou podle ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že žalovaní nikdy nevyzvali státní podnik VUSTE - SERVIS k uzavření dohody o vydání nemovitosti podle ustanovení § 9 odst.1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že ustanovení § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nebránilo přechodu vlastnictví ve veřejné dražbě provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že platnost veřejné dobrovolné dražby nebyla ve lhůtě tří měsíců ve smyslu ustanovení § 24 odst.3 zákona č. 26/2000 Sb. zpochybněna a marným uplynutím této lhůty "končí jakákoli možnost napadnout výsledek dražby" a že výsledek řízení před pozemkovým úřadem nebyl dosud změněn, a dovozuje, že "jedinou obranou žalobkyně" je "žaloba na určení vlastnického práva" ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř.
Žalovaní namítali, že předmětný pozemek jim byl vydán rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 7.4.2006 č.j. PÚ 6929/92 a že jeho prodeji ve veřejné dobrovolné dražbě bránilo ustanovení § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); nic na tom proto nemění ani skutečnost, že likvidátor státního podniku VUSTE - SERVIS podal návrh na provedení veřejné dobrovolné dražby až po skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 C 276/92 , v němž se žalovaní 1) a 2) domáhali svých práv k předmětnému pozemku podle zákona č. 87/1991 Sb. Veřejná dobrovolná dražba nebyla provedena "po právu"; jde "povahou, způsobem a procesem uzavření" o "kupní smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu - a nikoliv přechodu - vlastnictví", a "princip blokace je třeba uplatnit i v případech volního předání pozemku k řízení dle zákona č. 26/2000 Sb. ".
Obvodní soud pro Prahu 5 - poté, co usnesením ze dne 10.4.2007 č.j. 31 C 593/2006 -42 zastavil řízení proti žalovanému 2), který dne 18.4.2006 ještě před podáním žaloby zemřel, co na návrh žalobkyně ve smyslu ustanovení § 92 odst.1 občanského soudního řádu připustil, aby do řízení přistoupili dědici po žalovaném 2) žalovaní 4), 5) a 6), a co rozhodl, že "ve vztahu žalobkyně a žalovaného 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení" - rozsudkem ze dne 7.2.2008 č.j. 31 C 593/2006 -84 ve znění usnesení ze dne 16.4.2008 č.j. 31 C 593/2006 -105 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit "žalovaným" na náhradě nákladů řízení 32.011,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta a že žalovaná 6) "nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni". Z provedeného dokazování zjistil, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 7.4.2006 č.j. PÚ 6929/92 se vlastníky "nemovitosti dle KN parc.č. 1514/1 odst. pl. o výměře 22.490 m
2
dosud vedené u Katastrálního úřadu pro hl.m. Prahu na LV č. 49 pro obec hl.m. Praha - katastrální území Košíře stali" žalovaní 1), 2) a 3), že oprávněné osoby uplatnily restituční nároky v zákonem stanovené lhůtě, že osobou povinnou je "dle dikce" ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) státní podnik v likvidaci VUSTE - SERVIS a že ve veřejné dobrovolné dražbě konané dne 21.11.2005 byla "parcela č. 1514/1" vydražena J. V., který darovací smlouvou ze dne 19.4.2006 převedl tento pozemek žalobkyni. Soud prvního stupně dovodil, že, "navrhuje-li žalobkyně určení vlastnického práva k nemovitosti, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující vlastnické právo zaznamenáno do katastru nemovitostí ČR a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, nicméně nepochybně za předpokladu, že navrhované určení je v souladu se zákonem", a dospěl k závěru, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem. Nároky "z restitucí" je třeba považovat "podle ustálené judikatury za nároky primární", o "restitučním nároku" žalovaných již bylo rozhodnuto správním orgánem (Ministerstvem zemědělství - Pozemkovým úřadem Praha) a požadované určení by bylo v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb. , neboť "by obešlo práva oprávněných osob".
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.10.2008 č.j. 64 Co 243/2008 -115 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 31.654,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně v tom, že by žalobkyně neměla na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a odmítl názor žalobkyně na použitelnost "publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu", která se vyslovují k "případům, kdy vlastnické právo vzniklo fyzické osobě před účinností zákona o půdě, příp. před uplatněním nároku oprávněnými osobami". Za podstatné považoval v projednávané věci vyřešení otázky, zda "dražba dotčené nemovitosti iniciovaná povinnou osobou s ohledem na uplatněný restituční nárok odporuje či obchází blokační ustanovení" § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že "princip blokace trvá po dobu, po kterou trvá nárok oprávněných osob na vydání požadovaného majetku, a že případy porušení blokačního ustanovení nutno kvalifikovat jako případy absolutně neplatných právních úkonů, pokud k nim došlo na základě smluvního převodu". Námitku žalobkyně, že je "rozdíl mezi převodem (dikce blokačního ustanovení) a přechodem vlastnictví", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že podle "rozhodnutí" Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2001 sp. zn. 29 Cdo 2982/2000 je veřejná dobrovolná dražba "svou povahou, způsobem a procesem uzavření smlouvy, na jejímž základě dochází k převodu (nikoliv přechodu) vlastnictví k vydraženému majetku, neboť v ní se shodně setkávají v důsledku konsenzu projevy vůle (právní úkony) prodávajícího a kupujícího"; i když se toto rozhodnutí týká dražby prováděné podle zákona č. 427/1990 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), je "takto obecně teoreticky formulovaný náhled použitelný i pro případ dražby realizované podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Zákon č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) sice neobsahuje zvláštní ustanovení o "majetku dotčeném restitučními nároky", povinnost uložená povinné osobě ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), tedy povinnost nakládat s majetkem dotčeným restitucí s péčí řádného hospodáře a zákaz zcizení takového majetku, je "dostatečnou překážkou k uzavření smlouvy s dražebníkem a smluvní předání majetku do dražby".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v první řadě, že neplatnost veřejné dobrovolné dražby je "neplatností specifického charakteru, kterou může konstatovat" jen soud, jen z důvodů uvedených v ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), jen za předpokladu, že osoba legitimovaná k podání žaloby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) podala žalobu o určení neplatnosti dražby ve stanovené lhůtě a jen v takto zahájeném řízení o určení neplatnosti dražby [řešení této otázky v jiném řízení je zcela vyloučeno, a to i jako otázky předběžné]; i kdyby státní podnik v likvidaci VUSTE - SERVIS uzavřel smlouvu s dražebníkem v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), mohlo by tímto způsobem dojít "k založení vztahu odpovědnosti za způsobenou škodu ze strany VUSTE - SERVIS vůči žalovaným", ale daný postup "nemohl založit neplatnost veřejné dražby". Veřejná dražba provedená podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) není právním úkonem, ale "jinou právní skutečností" a "na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep, nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na základě smlouvy, ale podle právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora". Žalobkyně dále dovozuje, že veřejnou dražbou, v níž byl předmětný pozemek vydražen, nebylo porušeno "blokační ustanovení" § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť zakazuje "pod sankcí neplatnosti právního úkonu" převést nemovitosti do vlastnictví jiného, zatímco při příklepu licitátora jde o "přechod vlastnictví na základě jiné právní skutečnosti". Žalobkyně rovněž odvolacímu soudu vytýká, že učinil závěr, podle kterého přešlo na žalované vlastnictví k předmětnému pozemku podle rozhodnutí pozemkového úřadu, aniž by vzal v úvahu "rozhodnutí" Nejvyššího soud ČR ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002 , v němž je uvedeno, že "rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení", a "rozhodnutí" Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2006 sp. zn. 22 Cdo 3069/2005 , v němž je uvedeno, že, "pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedli, že jsou neplatné právní úkony, které vedly k předání předmětného pozemku do veřejné dobrovolné dražby, a že "předáním pozemku do dražby" došlo "k obcházení zákona, konkrétně blokačního ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. ". Vzhledem k tomu, že ustanovení § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) "jednoznačně brání předání majetku, k němuž byl včas a řádně uplatněn nárok oprávněných osob, do dražby", je rozsudek odvolacího soudu správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř. o.s.ř. "), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. ).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř. o.s.ř. ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. o.s.ř. ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. o.s.ř. ].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 219a o.s.ř. o.s.ř. , popřípadě podle ustanovení § 220 o.s.ř. o.s.ř. , a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku (usnesení), není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 o.s.ř. o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97 , které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Odvolací soud v napadeném rozsudku, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, posoudil - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - rozdílně od soudu prvního stupně otázku, zda žalobkyně má na požadovaném určení svého vlastnického práva naléhavý právní zájem [§ 80 písm.c) o.s.ř. o.s.ř. ]; oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (a "nepřezkoumal" žalobu po "stránce věcné"), odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, že však žaloba po věcné stránce není důvodná, neboť v nakládání s předmětným pozemkem ve veřejné dobrovolné dražbě prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), které je založeno na smluvním principu, bránilo "blokační ustanovení" § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Tím, že odvolací soud dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že se zabýval - na rozdíl od soudu prvního stupně - též "věcnou stránkou" případu, ve svých důsledcích vymezil práva a povinnosti mezi účastníky rozdílně od soudu prvního stupně. Z hlediska přípustnosti dovolání proto rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn; dovolání, které proti němu podala žalobkyně, je tedy přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř. o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR poté přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř. o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že pozemek č. 1541/1 v kat. úz. Košíře, který byl ve státním vlastnictví a v hospodaření státního podniku VUSTE - SERVIS, byl (spolu s dalšími pozemky v hospodaření státního podniku VUSTE - SERVIS) předmětem veřejné dobrovolné dražby, kterou na návrh likvidátora státního podniku provedl podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dražebník REMARK, spol. s r.o. dne 21.11.2005, že pozemek (spolu s dalšími pozemky, které byly předmětem dražby) vydražil J. V. za nejvyšší podání 4.510.000,- Kč, který je darovací smlouvou ze dne 19.4.2006 převedl žalobci (vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha sp. zn. V-18658/2006-101 s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 24.4.2006). Na předmětný pozemek (spolu s dalšími nemovitostmi) uplatnili žalovaní 1) a 2) "restituční nárok" podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a spolu se žalovanou 3) také "restituční nárok" podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žaloba o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), podaná žalovanými 1) a 2) proti státnímu podniku VUSTE - SERVIS, byla projednávána Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 276/92 a věc byla skončena usnesením ze dne 10.2.2005 č.j. 6 C 276/92 -493 o zastavení řízení, vydaným poté, co bylo řízení na návrh jeho účastníků usnesením ze dne 16.1.2004 č.j. 6 C 276/92 -491 ve smyslu ustanovení § 110 o.s.ř. o.s.ř. přerušeno a co žádný z účastníků nepodal návrh na pokračování v řízení. O "restitučním nároku" uplatněném podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 7.4.2006 č.j. PÚ 6929/92 (vydaným po provedení veřejné dobrovolné dražby dražebníkem REMARK, spol. s r.o. dne 21.11.2005) rozhodnuto tak, že žalovaní 1), 2) a 3) jsou vlastníky "nemovitosti dle KN parc. č. 1541/1 ost. pl. o výměře 22.493 m
2
", dosud vedené "u Katastrální úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha na listu vlastnictví č. 49 pro obec hl.m. Praha - katastrální území Košíře" a že "nejsou vlastníky" dalších nemovitostí, za něž jim přísluší náhrada.
Vzhledem k tomu, že k vydražení předmětného pozemku č. 1541/1 v kat. úz. Košíře ve veřejné dobrovolné dražbě ze dne 21.11.2005 došlo dříve, než bylo rozhodnuto Ministerstvem zemědělství - Pozemkovým úřadem Praha o vlastnictví žalovaných 1), 2) a 3) jako oprávněných osob podle ustanovení § 9 odst.4 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), řešily soudy při rozhodování věci mimo jiné právní otázku, zda nabytí vlastnictví ve veřejné dobrovolné dražbě nebylo v rozporu s ustanovením § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení § 5 odst.3 věty první a druhé zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů účinném v době konání veřejné dobrovolné dražby ze dne 21.11.2005 (dále jen "zákona o půdě ") "povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného" a "takové právní úkony jsou neplatné".
Podle ustálené judikatury soudů jsou smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst.3 větou první zákona o půdě absolutně (ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku ) neplatnými právními úkony (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2002 sp. zn. 25 Cdo 2230/2000 , nález Ústavního soudu ze dne 11.12.1997 sp. zn. IV ÚS 195/97 nebo nález Ústavního soudu ze dne 9.2.2000 sp. zn. II ÚS 411/99 ). Uvedený závěr dopadá nejen na smlouvy, kterými by povinná osoba převedla nemovitosti do vlastnictví jiného, ale i na další právní úkony, kterými by bylo s nemovitostí nakládáno v rozporu s povinnostmi, které povinné osobě ukládá ustanovení § 5 odst.3 věty první zákona o půdě . Za neplatné je proto třeba pokládat také právní úkony, na základě kterých lze provést veřejnou dobrovolnou dražbu podle zákona č. 26/2000 Sb. , zejména smlouvy o provedení dražby, uzavřené mezi povinnou osobou a dražebníkem.
S odvolacím soudem lze proto souhlasit, dovodil-li, že je neplatná smlouva, kterou uzavřel státní podnik VUSTE - SERVIS (jeho likvidátor Ing. A. Z.) s dražebníkem REMARK, spol. s r.o. a na základě které byla dne 21.11.2005 dražebníkem provedena veřejná dobrovolná dražba pozemku č. 1541/1 v kat. úz. Košíře, a že proto nelze přihlížet k právním názorům, které řeší případy, v nichž vlastnické právo vzniklo fyzické osobě ještě před účinností zákona o půdě , případně před uplatněním restitučního nároku oprávněnými osobami, a v nichž proto nejde o užití ustanovení § 5 odst.3 zákona o půdě . Názoru odvolacího soudu, podle kterého je veřejná dobrovolná dražba "svou povahou, způsobem a procesem uzavření smlouvy, na jejímž základě dochází k převodu (nikoliv přechodu) vlastnictví k vydraženému majetku, neboť v ní se shodně setkávají v důsledku konsenzu projevy vůle (právní úkony) prodávajícího a kupujícího", však nelze přisvědčit.
Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona č. 26/2000 Sb. , o veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb. , č. 517/2002 Sb. a č. 257/2004 Sb. , nálezu Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. a zákona č. 377/2005 Sb. , tedy ve znění účinném do 7.3.2006 (dále jen "zákona o veřejných dražbách "), podle něhož je třeba - s ohledem na to, že veřejná dobrovolná dražba byla na základě smlouvy, kterou uzavřel státní podnik VUSTE - SERVIS (jeho likvidátor Ing. A. Z.) s dražebníkem REMARK, spol. s r.o., provedena dne 21.11.2005 - v projednávané věci i v současné době postupovat, se rozumí, jak vyplývá z ustanovení § 2 písm.a) zákona o veřejných dražbách , veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (tj. na vydražitele) nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby - jak k tomu dochází například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb. , o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 2 Cdon 1034/97 , který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001) - na základě smlouvy nebo rozhodnutí státního orgánu, ale podle, jak je nepochybné ze znění ustanovení § 2 písm.a) zákona o veřejných dražbách , právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora. Z pohledu ustanovení § 132 odst.1 občanského zákona jde při veřejné dobrovolné dražbě o nabytí vlastnictví "na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem", které nemá povahu derivátní, ale originární, při němž se věc nabývá do vlastnictví vydražitele i bez ohledu na případné vlastnické právo navrhovatele dražby.
Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 30 odst.1 zákona o veřejných dražbách ). Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby, jde-li o neplatnou dražbu. Veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 24 odst.3 zákona o veřejných dražbách , a to ani jako otázku předběžnou (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2006 sp. zn. 29 Odo 294/2003 , který byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). I když vydražitel zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu (žaloba o neplatnost veřejné dražby podle ustanovení § 24 odst.3 zákona o veřejných dražbách buď vůbec nebyla podána nebo jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno), vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby, jestliže byla provedena na návrh někoho jiného než vlastníka předmětu dražby, popřípadě jiné osoby, než která se ve smyslu ustanovení § 17 odst.4 zákona o veřejných dražbách rozumí vlastníkem předmětu dražby, nebo jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně), s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby) nebo kdo je vydražitelem; jen v takovém případě je legitimován každý, jehož právní sféry se výsledek dražby dotýká, domáhat se ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. o.s.ř. žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2007 č.j. 21 Cdo 2690/2006 , který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky také toto rozhodnutí (ve znění opravného usnesení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř. o.s.ř. ).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř. o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu