Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4128/2013

28 Cdo 4128/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Hlavního města Prahy, IČO: 00064581, se sídlem Praha, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze, Na Slupi 15, proti žalovaným 1. Ing. M. V., zastoupenému Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 28, 2. K. H., zastoupené JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Trojická 20, 3. M. S., zastoupenému JUDr. Radkem Reschem, advokátem se sídlem v Praze, Podolská 496/124, 4. Ing. P. V., zastoupenému JUDr. Jiřím Bukvářem, advokátem se sídlem v Praze, Za Hanspaulkou 11, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, č. j. -156, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3 na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radka Resche, zastupujícího žalovaného 3.

Žalobkyně podala žalobu podle části páté , kterou napadla rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha (dále jen „Pozemkový úřad“) ze dne 10. 6. 2009, č. j. PÚ 1838/92/5, jímž bylo určeno, že žalovaní jsou spoluvlastníky čtyř v rozhodnutí specifikovaných pozemků v katastrálním území N., obec P. (dále jen „předmětné pozemky“), které jim žalobkyně byla povinna vydat podle , o půdě. Podle názoru žalobkyně rozhodl Pozemkový úřad nesprávně, neboť předmětné pozemky nebylo možné vydat z důvodu jejich zastavěnosti ve smyslu zákona o půdě, protože jsou součástí Centrálního parku Družba (Pankrác), který funkčně souvisí s přilehlými sídlišti a je nezbytný k jejich provozu. Dále uvedla, že předmětné pozemky už nemohou sloužit zemědělským či lesnickým účelům, neboť jsou součástí areálu sídliště, tudíž mají veřejné využití a žalovaným jako oprávněným osobám z jejich užívání nevznikne žádný užitek. Závěrem poukázala na skutečnost, že na jednom z předmětných pozemků se nachází chodník a přístupová cesta v parku, přičemž přímo navazující pozemek nebyl (jiným) oprávněným osobám Pozemkovým úřadem vydán právě kvůli zastavěnosti.

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 2012, č. j. -98, žalobě vyhověl, pokud jde o určení, že žalovaní 1 až 4 nejsou podílovými spoluvlastníky pozemku, na němž se nachází chodník a přístupová cesta v parku, a žalobu zamítl, pokud jde o zbylé tři pozemky. Soud prvního stupně vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno preferovat vydání původních pozemků restituentům, jestliže o to usilují a zákon to nevylučuje, a že tento cíl je nadřazen ostatním cílům restitucí, jako např. zajištění zemědělského využití pozemků. Dále uvedl, že nelze bez dalšího prohlásit, že sídliště tvoří ucelený funkční soubor nemovitostí, a proto nelze vydat žádný z pozemků, který do tohoto souboru patří. Naopak je třeba zkoumat, zda předmětné pozemky bezprostředně souvisí s okolními stavbami nacházejícími se na sídlišti, a zda jsou k provozování těchto staveb nezbytně nutné. Ve vztahu k předmětným pozemkům přitom soud prvního stupně uzavřel, že sídliště není závislé na existenci přilehlého parku či veřejné zeleně, a proto bylo možné předmětné pozemky vydat žalovaným 1 až 4 s výjimkou pozemku, na němž se nachází chodník a přístupová cesta v parku.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 5. 2013, č. j. -156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když navíc poukázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu, podle níž nelze ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vykládat extenzivně.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, č. j. -156, podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že předmětné pozemky souvisí s okolními sídlišti, s nimiž jsou funkčně spojeny, a proto je třeba je považovat za zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a to s tím důsledkem, že nemohou být předmětem vydání podle restitučních předpisů žalovaným 1 až 4. Navíc získáním předmětných pozemků žalovaným 1 až 4 vzniknou především povinnosti, a to zejména udržovat pozemky ve stavu odpovídajícím jejich určení. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně jako obec bude muset žalovaným 1 až 4 zaplatit náhradu za užívání předmětných pozemků, čímž fakticky dojde k přenesení povinnosti státu vyplatit restituentům náhradu za nevydané pozemky podle § 14 až 16 zákona o půdě na žalobkyni.

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, že splňuje formální obsahové znaky předepsané v , a zabýval se proto přípustností dovolání.

Podle „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“.

Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle níž platí, že restituční předpisy je třeba interpretovat co nejvstřícněji vůči restituentům a preferovat vydání původního pozemku, pokud o to restituenti usilují (tzv. naturální restituce), přičemž v souladu s ustanovením § 11 zákona o půdě lze nevydat původní pozemek restituentům, nicméně uvedené ustanovení je nutno vykládat restriktivně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. , nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. ). Rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu, na která dovolatelka poukazuje s tím, že jimi bylo rozhodnuto o nevydání pozemků oprávněným osobám v případech obdobných souzené věci, nelze na souzenou věc vztáhnout, neboť jsou založena na odlišných skutkových zjištěních. V souzené věci nejde o pozemky nacházející se v zástavbě sídlišť, nýbrž o pozemky nacházející se mezi několika sídlišti.

S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení podle , advokátního tarifu. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému 3 účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (které však dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s ohledem na výsledek dovolacího řízení nerekapituloval). Tyto náklady, je-li tarifní hodnota věci 50.000,- Kč (srov. ), sestávají z odměny advokáta ve výši 3.100,- Kč ( věty první, , ), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300, Kč ( , , 3 , v platném znění) a 21% DPH ( , a odst. 5 a ) ve výši 714,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle a Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně bez jednání ( ) odmítl podle

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 14. dubna 2015 JUDr. Iva Brožová předsedkyně senátu