Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2936/2017

28 Cdo 2936/2017-71

U S N E S E N Í

Z. K.

, proti žalovanému

V. K.

, zastoupenému JUDr. Janou Burleovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, B. Václavka 923/3,

o zaplacení částky 123.852 Kč,

vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2017, č. j. -55, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně rozsudkem pro uznání ze dne 13. 7. 2016, č. j. -29, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 123.852 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se domáhal shora uvedené částky, neboť ji zaplatil žalovanému na základě smlouvy o převodu vlastnictví k bytové jednotce, která byla následně rozhodnutím soudu prohlášena za neplatnou, a žalovanému tím vzniklo bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně ve věci vydal platební rozkaz ze dne 1. 12. 2015, č. j. -7, v němž žalovanému uložil, podá-li odpor, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho podání písemně vyjádřil ve věci samé a v případě, že uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčil rozhodující skutečnosti na svou obranu. Zároveň ho poučil o následcích nevyhovění dané výzvě bez vážného důvodu. Žalovaný podal prostřednictvím své právní zástupkyně dne 12. 5. 2016 proti platebnímu rozkazu odpor, který odůvodnil přípisem ze dne 25. 5. 2016 tak, že vzhledem k absenci listin, na které je v žalobě odkazováno, není možné podat bližší vyjádření. Pouze sdělil, že nárok žalobce neuznává, pročež bylo rozhodnuto podle ustanovení rozsudkem pro uznání.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. -55, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal, že v dané věci byly splněny předpoklady pro vydání usnesení podle , neboť žaloba obsahovala vylíčení všech rozhodujících skutečností. Vyslovil, že nastala fikce uznání nároku podle , neboť žalovaný se ve lhůtě 30 dní k žalobě bez vážného důvodu nevyjádřil, reagoval pouze minimální aktivitou, a to podáním ze dne 25. 5. 2016, v němž k projednávané věci sdělil, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Za vážný důvod k nevyjádření se nelze pokládat skutečnost, že žalobce na podporu svých tvrzení k žalobě nepřiložil listinné důkazy, kterých se dovolává, neboť jeho povinností je tyto pouze označit, nikoliv předložit. Proto soud prvního stupně rozhodl správně rozsudkem pro uznání.

Proti tomuto rozsudku brojí žalovaný dovoláním, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, nesouhlasí s názorem, že projevil minimální aktivitu a nevyjádřil zájem účastnit se projednávání věci a vyřešit spor bez ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Dovolatel se nemohl šířeji k nároku požadovanému žalobcem vyjádřit, jestliže tento nepředložil důkazy (v rozporu s ), jichž se v žalobě dovolává, a v takovém případě nebylo možné rozsudek pro uznání vůbec vydat. Žalovaný tudíž navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze vydat usnesení s výzvou dle , a tedy ani rozhodnout rozsudkem pro uznání na základě , jestliže žaloba trpí vadami, které brání pokračování v řízení, ve smyslu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. , případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. ). Namítá-li však dovolatel, že v řešené věci nebyly k žalobě připojeny důkazy, kterých se žalobce dovolává, a rozsudek pro uznání neměl být vydán, nelze mu dát za pravdu. Údajná absence všech tvrzení nezbytných pro vyhovění žalobnímu návrhu, respektive neoznačení veškerých potřebných důkazů (či nezpůsobilost předložených důkazů prokázat rozhodné skutečnosti) nepředstavují vady působící neprojednatelnost žaloby ve smyslu , je-li v návrhu vylíčen skutkový děj v rozsahu, který umožňuje individualizaci žalovaného nároku (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. , a ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. , eventuálně jeho rozsudek ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. ). Povinnost tvrzení i povinnost důkazní může totiž žalobce splnit také dodatečně, v průběhu přípravy jednání či během řízení před soudem prvního stupně (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. ).

V judikatuře se ustálil názor, že žalovaný vyhoví požadavku na podání vyjádření podle , jestliže z něj vyplyne, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a pokud alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho repliky, vyjádření ale nemůže být toliko obecné a vágní. Pouhý nesouhlas se žalobou nelze pak považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. , ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. ). Pakliže tedy žalovaný ve svém přípisu ze dne 25. 5. 2016 neuvedl než to, že se žalobou nesouhlasí a nemůže se podrobněji vyjádřit, neboť žalobce nepředložil soudu listinné důkazy, kterých se dovolává, je zřejmé, že tím požadavkům , jak jsou vykládány v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nedostál.

Nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , zmiňovaný dovolatelem, na danou věc nedopadá. Citovaný případ se týkal posouzení dostatečnosti kvalifikovaného vyjádření v situaci, v níž byl vydán elektronický platební rozkaz a žalovaná, invalidní důchodkyně, ve včasném odporu proti němu mimo jiné uvedla, že nesouhlasí s existencí závazku vůči své osobě, ke splnění závazku je podle ní povinná jiná osoba a každý by měl platit svoje dluhy. Soudu adresovala i další přípis, v němž uvedla, že stále od soudu neobdržela žádnou výzvu k osobnímu vysvětlení, v což nadále doufá. Skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou ovšem odlišné, neboť nepochybně nelze postavit na roveň vyjádření k výzvě dle , podané žalovaným vystupujícím prostřednictvím právní zástupkyně, konstatující toliko, že žalobu neuznává, neboť žalobce nepředložil společně s žalobou listinné důkazy, a včasné vyjádření fyzické osoby důchodového věku (jednající samostatně) zřetelně aktivně projevující jak vůli účastnit se soudního řízení, tak svůj nesouhlas s nárokem uplatněným proti ní, který se evidentně podle svých schopností a znalostí snažila i odůvodnit. Zde žalovaný projevil minimální snahu ve věci se vyjádřit.

Přiléhavý pak není ani odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. , neboť žalovaný byl advokátkou zastoupen již v době podání vyjádření (dne 25. 5. 2016) a nebylo nutné jej k podání vyjádření opětovně vyzývat.

Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe v otázce fikce uznání žalovaného nároku, avšak k takovému postupu zde nedošlo. Byla-li totiž za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces ( d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil. V případě, že za řízení nastala ve smyslu fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodil zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodl v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (srov. kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. , uveřejněné pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. ).

Dovolatel ve svém podání nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu , a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je podle odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , , části věty před středníkem, a s tím, že na straně žalobce, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 12. 2017JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.předseda senátu