Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3180/2013

32 Cdo 3180/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně PIGMALIONS OK s.r.o., se sídlem v Odrách, Nové město 297/2a, PSČ 742 35, identifikační číslo osoby 25912551, zastoupené JUDr. Lubomírem Lukšíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Hlavní třída 1023/55, proti žalovanému Ing. R. F., zastoupenému Mgr. Adamem Liberdou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sadová 553/8, o zaplacení 383 533 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. března 2013, č. j. -128, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem pro uznání ze dne 27. ledna 2012, sp. zn. -41, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 383 533 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný na jeho usnesení s výzvou k vyjádření dle (dále jen „ “) reagoval podáním obsahujícím pouze jeho nesouhlas se žalobním nárokem, aniž sdělil jakékoli rozhodující skutkové okolnosti, na nichž staví svou obranu proti žalobě. Zdravotní stav žalovaného, pro který se – jak uvedl ve vyjádření – nebyl schopen k žalobě blíže vyjádřit, nebyl soudu doložen. Žalovaný rovněž neoznámil soudu lhůtu, kdy podá bližší vyjádření, přičemž tak neučinil ani na výzvu soudu ze dne 13. prosince 2011. Za této situace nastala podle názoru soudu prvního stupně fikce uznání nároku, který byl proti žalovanému žalobou uplatněn.

Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením zrušil rozsudek pro uznání soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle názoru odvolacího soudu je žaloba sice projednatelná, neboť obsahuje základní náležitosti ve smyslu , nicméně nejsou v ní uvedena úplná skutková tvrzení v takovém rozsahu, aby bylo možné žalobě bez dalšího vyhovět. Žaloba poukazuje na dohody o vzájemném zápočtu pohledávek, uvádí čtyři faktury, ze kterých žalobkyně dovozuje konečnou částku, pouze u jedné byla poznámka, že se jednalo o opravu hlubinných zásobníků k odstranění závad na koksovně Svoboda OKK. Odvolací soud postrádá vyjádření takových okolností a jejich následků, které umožňují přesnou identifikaci skutku a jeho podřazení pod příslušnou hmotně právní normu. I když v žalobě nejsou dostatečně vylíčeny skutkové okolnosti, nebyl podle odvolacího soudu na místě postup dle , jak správně usoudil soud prvního stupně, ale bylo třeba postupovat dle a poučit žalobkyni o nutnosti dotvrdit skutek. Této povinnosti však soud prvního stupně nedostál, a proto nebyly podle názoru odvolacího soudu splněny základní předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání. Odvolací soud proto napadený rozsudek pro uznání zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, aby žalobkyni poučil podle o nutnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení , majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci dle

Dovolatelka rozporuje názor odvolacího soudu, že žaloba neobsahovala úplná skutková tvrzení v takovém rozsahu, aby jí bylo možno bez dalšího vyhovět. Podotýká, že odvolací soud nijak neupřesnil, jaké konkrétní věci v žalobě chybí. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle jejichž právních závěrů soud rozhoduje rozsudkem pro uznání bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobkyně jako nedůvodné. Je pouze nezbytné vylíčit alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými je vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny zákonné podmínky fikce, že žalobní nárok je uznán, je soud povinen rozhodnout rozsudkem pro uznání.

Dovolatelka tvrdí, že předmět řízení je po skutkové stránce nezaměnitelný a jasný a že žaloba obsahuje dostatek údajů, ze kterých je jasné, o čem a na jakém základě má soud rozhodnout. Rovněž poukazuje na to, že v žalobě odkazuje nejen na příslušné faktury, ale i na dohodu o vzájemném započtení pohledávek a závazků, kterou došlo ze strany žalovaného k uznání závazku ve smyslu § 323 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). V době uznání tedy platila fikce, že závazek existoval a bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že pohledávka neexistuje. Podle dovolatelky odvolací soud právně pochybil, jestliže v situaci, kdy podle jeho posouzení nebyly v žalobě dostatečně vylíčeny skutkové okolnosti, soudu prvního stupně vytkl, že ji měl podle poučit o nutnosti dotvrdit skutek. Dovolatelka s tímto názorem nesouhlasí a tvrdí, že pokud dle odvolacího soudu bylo nutné žalobu doplnit skutkovými tvrzeními, bylo třeba postupovat dle , a nikoli dle , neboť toto ustanovení upravuje poučovací povinnost soudu jen při jednání.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se rozsudek pro uznání soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzuje nebo aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení

– v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.

Dovolání je přípustné podle ustanovení , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva – konkrétně otázky náležitostí žaloby jako předpokladu pro vydání rozsudku pro uznání, kterou odvolací soud řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. větu první ). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle ).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat právní závěr odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání.

Podle ustanovení vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( a 2), a ve věcech uvedených v .

Podle ustanovení jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku ( ) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

Podle ustanovení rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal ( a ).

V ustanovení je upravena fikce uznání nároku.

Soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení a , jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno ( ), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem 153). Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení věty druhé rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení ( ), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. , jenž je – stejně jako i níže označená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4, usnesení ze dne 28. května 1998, sp. zn. , uveřejněné rovněž v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 119 a další). Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na u, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35). Protože z hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání zákon žádné další požadavky na žalobní tvrzení ani v ustanovení neklade, je z pohledu žalobních tvrzení dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu , které činí žalobu projednatelnou (srov. právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. ).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek vyložil, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. V dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. , a usnesení ze dne 20. července 2010, sp. zn. ) opakovaně vysvětlil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován ( ), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné. Jinak řečeno vznik fikce uznání nároku zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1044 s.). K obdobnému závěru Nejvyšší soud dospěl například i v usnesení ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. . V tomto rozhodnutí dále uvedl, že rozsudek pro uznání je vydáván na základě zákonné fikce uznání žalobou uplatněného nároku, je proto pouze nezbytné, aby ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě jasně a zřetelně vyplývaly údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Povinností žalobce je tedy vylíčit alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými je vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Ze žalobního návrhu musí tedy jasně vyplývat, o jaký nárok v řízení jde.

Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je sice projednatelná, nicméně „neobsahuje úplná skutková tvrzení v takovém rozsahu, aby bylo možné bez dalšího žalobě vyhovět.“ Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nijak neupřesnil, jaké konkrétní věci v žalobě chybí, je již tato její kritika oprávněná, neboť odvolací soud nijak nekonkretizoval, jaká chybějící skutková tvrzení má na mysli. V této souvislosti je však třeba odvolacímu soudu zásadně vytknout, že při posuzování předpokladů pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání zcela pominul, že žalobkyně založila svůj žalobní nárok na uznání závazku ze strany žalovaného, a proto s ohledem na účinky uznání závazku dle § 323 obch. zák. (vyvratitelná domněnka o trvání závazku v době uznání) je vylíčení skutečností zahrnujících hmotně právní předpoklady vzniku žalobou uplatněného nároku nadbytečné a je naopak na žalovaném (v důsledku přesunu důkazního břemene), aby prokázal, že závazek v době uznání netrval nebo po tomto uznání zanikl (srov. např. právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. ).

Názor odvolacího soudu, že nedostatek skutkových tvrzení v žalobě měl soud prvního stupně napravit postupem podle a „poučit žalobkyni o nutnosti dotvrdit skutek“, je rovněž neudržitelný. Pro vydání rozsudku pro uznání je nerozhodné, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, které by „dotvrzovaly skutek“ (srov. např. již cit. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , a ), a proto se v tomto směru (jako předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání) nemůže uplatnit výzva soudu dle , která není prostředkem k odstranění nedostatků žaloby.

Dospěl-li tedy v souzené věci odvolací soud k závěru, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání dle nebyly naplněny pro nedostatečné vyjádření takových okolností a jejich následků, které umožňují přesnou identifikaci skutku a jeho podřazení pod příslušnou hmotně právní normu, a proto rozsudek pro uznání zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem poučit žalobkyni dle o nutnosti dotvrdit skutek, právně pochybil a ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení je naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené usnesení odvolacího soudu podle zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( část první věty před středníkem ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( část první věty za středníkem ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. května 2015

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu