Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2857/2017-218

32 Cdo 2857/2017-218

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. P., se sídlem v Praze, zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Mikovcova 476/10, proti žalované České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 3 600 573,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. -177, takto:Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, a k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle , ve znění účinném od 1. 1. 2013, je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“, a usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz). Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. , jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a jež jsou veřejnosti k nahlédnutí na http://www.usoud.cz).

Tomuto požadavku dovolatel nedostál. Ač zastoupen advokátem a přes správné poučení, dané mu v napadeném rozhodnutí odvolacím soudem, na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání zcela rezignoval, přičemž zjevně vycházel z předpokladu, postrádajícího oporu v platných procesních předpisech, že přípustnost dovolání založil odvolací soud v poučení o opravných prostředcích, čímž projevil pochybnost o svém rozhodnutí. Dovolatel zřejmě přehlédl, že se založením přípustnosti dovolání rozhodnutím odvolacího soudu počítal toliko ve znění účinném do 31. 12. 2000. Ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2013 taxativně stanoví předpoklady přípustnosti dovolání a jiným způsobem přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení založit nelze (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. ).

Argumentaci, která by splňovala kriteria stanovená v , nelze nalézt ani v rámci vymezení důvodu dovolání.

Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. , a ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. ). Tam, kde v rámci zpochybnění správnosti právního posouzení a procesního postupu odvolacího soudu dovolatel tomuto soudu vytýká, že „se nezabýval správnými judikáty NS ČR“, že „napadené rozhodnutí se ocitá mimo judikát NS ČR“, že odvolací soud zcela rezignoval „na …. judikáty NS ČR i na nálezy ÚS ČR“, že napadené usnesení „jde contra legem na věc se vztahujících ale také proti judikátům NSČR…“ a je „z pohledu zákona i z pohledu judikátů a nálezů a provedeného dokazování poněkud velmi se vymykající a odtud i velmi překvapivé….“, nebo že „odtud jsou důvody v napadeném usnesení odvolacího soudu naprosto liché a nemají oporu ani v zákoně, ale ani v judikátech, ani v nálezech a naopak, jsou v rozporu se vším předchozím“ a že „podmínky, které vyslovuje jako návrh pro postup soudu I. stupně jsou poněkud obtížně uchopitelné a jsou v rozporu jak se zákonem, tak s provedeným dokazováním, tak s judikáty, tak s nálezy i se základními ústavními zákony“, což by snad mohlo z hlediska obsahového odpovídat prvnímu ze zákonem vymezených předpokladů přípustnosti dovolání, však v rozporu s požadavkem ustálené judikatury Nejvyššího soudu neformuloval otázku hmotného nebo procesního práva v intencích , při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, a neoznačil příslušné judikatorní závěry.

Argument, podle něhož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , odmítl, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. , ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. , ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. , či ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani argumentace dovolatele, že zatímco soud prvního stupně správně, v souladu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 13. 6. 2017) a sp. zn. (ze dne 12. 7. 2006), dovodil absolutní neplatnost konkurenční doložky a ujednání o smluvní pokutě za její porušení, neboť nebyl splněn požadavek, aby konkurenční doložka byla spravedlivě přiměřená a vzájemně vyvážená pro obě strany v souladu s d, odvolací soud zřejmě přehlédl fakt, že konkurenční doložka postrádá dobu, po kterou by se měla uplatňovat, i jakoukoliv kompenzaci ze strany žalované, a naopak obsahuje nepřiměřené sankce za její porušení, neplatnosti konkurenční doložky si zřejmě nepovšiml a s pečlivým a velmi obsáhlým odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně se nijak nevypořádal. Dovolatel tu zřejmé přehlédl, že soud prvního stupně shledal ujednání o smluvní pokutě neplatné pro neurčitost podle , , zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), tedy ze zcela jiných důvodů, než které dovolatel prosazuje, a že kasační rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že právní posouzení soudu prvního stupně stran neplatnosti uvedeného ujednání pro neurčitost neobstojí pro nerespektování zákonem stanovených výkladových pravidel.

Totéž platí o námitce, že odvolací soud „zřejmě opomněl i rozsudky NS ČR sp. zn. , kde NS ČR navazuje na svůj rozsudek sp. zn. 525/2004 ze dne 12. 8. 2004“ (patrně má jít o rozsudek sp. zn. ), respektive že opomněl dovolatelem citovaný závěr vyjádřený v prvním z těchto rozhodnutí, že sjednaná smluvní pokuta je od ostatního obsahu konkurenční doložky neoddělitelná a že s neplatností ujednání o smluvní pokutě je spojena neplatnost celé dohody o konkurenční doložce“. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen zn. , že dovolání není přípustné podle , jestliže dovolatel jako předpoklad jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle ustanovení odmítl.

Pro úplnost lze dodat, že podle judikatury Ústavního soudu náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. , dostupné na www.usoud.cz).

O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( věta první, a ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. listopadu 2017

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu