Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1665/2017

28 Cdo 1665/2017-885

U S N E S E N Í

V. T.

1) P. H.

,

2) S. S.

,

3)

D. K.

, a

4) E. S.

, zastoupeným JUDr. Janem Štětinou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Křížová 33,

o přechod vlastnického práva k nemovitostem

, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. května 2016, č. j. -729, takto:

I. Dovolání žalovaných

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 1. 2012, č. j. -548, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 18. 12. 2013, č. j. -620, v napadeném výroku I (jímž soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl) tak, že na žalobkyni přechází vlastnické právo k souboru nemovitých věcí v kat. území P. n. L., identifikovaných pod písm. a/ – c/ bodu 1. výroku I. rozsudku, zatímco ve zbylé části (tedy jde-li o navrhovaný přechod vlastnického práva i k určené části pozemku o výměře 14 m

2

a ke stavbě garáže na této části pozemku – nemovité věci označené v bodě 2. výroku I. rozsudku) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaní.

Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto (dle , za použití , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “) jako opožděné; viz usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 10. 2016, č. j. -813, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2017, č. j. -857.

Dovolání žalovaných pak Nejvyšší soud tímto usnesením odmítl (dle věty první , , ve znění účinném do 29. 9. 2017; viz bod 1. článku II. přechodných ustanovení ) proto, že toto dovolání – v rozporu s ustanovením – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelé spatřují přípustnost dovolání, přičemž absence této obligatorní náležitosti dovolání (o niž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. věty první ) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části); k vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále pak např. již usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. (v R 4/2014 citované), usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. , usnesení ze dne 25. 8. 2014, sen. zn. , usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu (k otázce obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání) pak srovnej např. i usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Příslušná pasáž dovolání [kterou dovolatelé toliko ocitovali kompletní znění ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se napadeným rozhodnutím odvolací soud odchýlil nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit] – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé nedostáli ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska). Takový postup dovolatelů (zastoupených advokátem) je o to překvapivější, že na zákonem stanovený požadavek spočívající v řádném vymezení předpokladů přípustnosti dovolání byli upozorněni dovolacím soudem již v jeho předchozím rozhodnutí v dané věci – v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. , jímž bylo meritorně projednáno toliko dovolání žalobkyně, zatímco dovolání žalovaných – obsahově prakticky totožné s dovoláním nyní podaným – muselo být pro vady odmítnuto. [K důvodu vymezenému v dovolání žalovaných se přitom dovolací soud v předchozím rozhodnutí meritorně nevyslovil, a již proto nemůže být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v kontradikci ani s dovolacím soudem v dané věci dříve vydaným rozhodnutím.]

Maje na zřeteli povahu projednávané – restituční – věci, jakož i závažnost dopadu rozhodnutí do poměrů účastníků, považuje Nejvyšší soud za vhodné, vyslovit se i k dovoláním vymezenému důvodu, tj. k otázkám hmotného práva žalovanými opětovně vznášenými i v tomto dovolání.

Na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (založeném na výkladu a aplikaci ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“) dovolatelé usuzují s použitím námitky, že – v případě nemovitostí zapsaných pro obec a k. ú. P. n. L., tj. domu, jež přešly ze státu na nabyvatele P. H. na základě kupní smlouvy ze dne 13. 6. 1972 – „odvolací soud zcela pominul výpověď svědka (soudního znalce) Ing. Vladimíra Chabery, jenž ve své výpovědi zcela jednoznačně odůvodnil snížení kupní ceny předmětných nemovitostí“. Nemá-li být snad tato námitka toliko kritikou skutkových zjištění odvolacího soudu, jíž nelze přiznat relevanci z hlediska přípustnosti dovolání (a jež jako taková ani důvodná není, přihlížel-li odvolací soud při zjišťování skutkového stavu i k této svědecké výpovědi), ale (také) kritikou právního posouzení věci, tedy závěru, že pro naplnění skutkové (restituční) podstaty dle zákona o půdě je významné právě porovnání maximální ceny podle cenového předpisu s cenou, za niž byla nemovitost převedena, jde o dovolací argumentaci, jež se – na rozdíl od právního posouzení věci odvolacím soudem – se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž srovnej např. již rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. , a ze dne 29. 7. 1997, sp. zn. , uveřejněné v publikaci

Spáčil J., Barešová E., Zemědělské restituce a soudní praxe, C.H.Beck, Praha, 1998

) evidentně rozchází. Dle konstantní judikatury dovolacího soudu „cena nižší než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům“ představuje objektivní kategorii, jež proto není závislá ani na vědomí nabyvatele, že cena je „nižší“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. ), ani na původu této skutečnosti; logicky či věcně nemůže být rozhodné, jde-li na vrub netolerovatelné odchylky od cenového předpisu (založené znaleckým posudkem) nebo na vrub příčin jiných, včetně jakkoli (zájmově) motivované vůle subjektů vlastnického převodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. ). Nejvyšší soud také dříve uzavřel, že cenou zjištěnou podle cenových předpisů není ani tzv. cena obecná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. ). Ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě umožňuje vyslovení přechodu vlastnického práva v případě, že žalovaný nabyl nemovitost za cenu nižší než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům bez ohledu na skutečnost, že tehdejší právní předpisy prodej nemovitosti za tuto nižší cenu v některých případech umožňovaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 1999; nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. , a ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. ).

Uvedený výklad restitučního předpisu obecnými soudu je přitom v souladu i s Ústavním soudem bezpočtukrát zdůrazňovaným principem výkladu restitučních předpisů

ex favore restitutionis

(srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. , ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. , ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. , nebo ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. ).

Zjištění ceny dle tehdy platných cenových předpisů, která jen v případě převáděné stavby – domu a jeho příslušenství, nadto bez zohlednění a určení ceny současně převáděného pozemku – byla představována částkou 38 990 Kčs (jež měla by zásadně reflektovat i tehdejší stavebně-technický stav takto oceňované stavby), zůstalo v posuzované věci nezpochybnitelné a nebyl důvod pochybovat ani o tom, že ve vztahu k ceně sjednané (20 000 Kčs) jde o rozdíl přinejmenším „výrazný“ (ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o půdě).

V případě dalšího souboru nemovitostí, jež byly přiděleny S. S. (žalovaný 2/) a jeho manželce H. S. (jejíž právní nástupkyní je žalovaná 3/) na základě přídělové y vydané dne 31. 7. 1969 Okresním národním výborem v Litoměřicích (soubor nemovitostí představovaný domem a identifikovanými pozemky) pak odvolací soud uzavírá, že se tak stalo v rozporu s tehdy platnými předpisy (a to i z pohledu podmínek stanovených tehdy platnou , o správě národního majetku, jejímž ustanovením argumentují žalovaní i v nyní podaném dovolání). I tento závěr je s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu bezesporu konformní, jestliže převody vlastnictví k nemovitostem z národního majetku (rozuměj majetku státu) do osobního vlastnictví (spoluvlastnictví) občanů se v době nabytí předmětných nemovitostí uskutečňovaly za podmínek stanovených prováděcími předpisy podle ustanovení , , v tehdy platném znění (dále jen „ “), tj. v případech úplatných převodů ze státu na občany kupní smlouvou podle a násl. (tedy nikoliv dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, jak k tomu došlo v posuzovaném případě) a současně byl převod regulován i tehdy platným prováděcím předpisem, týkajícím se hospodaření s národním majetkem, tedy , jež pojednávala o převodech vlastnictví národního majetku ve svých ustanoveních a (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. ). Přitom i dle tehdejší judikatury (ve vztahu k výkladu ust. ) nemohl být pozemek, na němž stojí rodinný dům, předmětem převodu z vlastnictví státu do vlastnictví občana, ale mohlo k němu být zřízeno toliko právo osobního užívání (srov. např. rozhodnutí ze dne 30. 4. 1976, sp. zn. , uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR /1966-1984/, sv. IV., s. 875). K převodu národního majetku bylo pak podle třeba schválení přímo nadřízeného orgánu organizace, která majetek převáděla (ledaže uvedený orgán stanovil, že schválení není třeba); přitom i samotná absence souhlasu nadřízeného orgánu s takovým převodem představuje nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy z hlediska dané skutkové (restituční) podstaty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1998, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. ). Proti vposled uvedenému závěru (na němž odvolací soud taktéž zakládá své rozhodnutí, maje za zjištěné, že souhlas nadřízeného orgánu, tj. příslušného krajského národního výboru s převodem označených nemovitostí z vlastnictví státu nebyl dán) přitom dovolatelé podaným dovoláním ani nebrojí.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných (bylo-li by snad perfektní i co do vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) by nebylo možno vyhovět i proto, že řešení relevantních otázek hmotného práva napadeným rozsudkem, jež takto dovolatelé současně zpochybňují, je v souladu s ustálenou (nerozpornou) rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (čímž nebyl by naplněn ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle ).

S ohledem na intenzitu zásahu do vlastnického práva žalovaných považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že v případě přechodu vlastnického práva na oprávněnou osobu (dle § 8 odst. 1 zákona o půdě) přísluší osobě, jež tímto vlastnické právo ztrácí, přiměřená kompenzace (srov. § 8 odst. 3 zákona o půdě), jež měla by – s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu – v zásadě respektovat rozumný poměr k tržní hodnotě majetku v době, kdy k odnětí vlastnictví této osoby došlo, tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nepřiměřené křivdy nové (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. ; či nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. ). Uvedené závěry mohou se pak prosadit i v případě žalovaných (tvrdí-li, že na vzniklé situaci se nikterak nepodíleli a v plné důvěře spoléhali na postup tehdejších orgánů při nakládání s národním majetkem, byť šlo – objektivně – i z pohledu tehdy platných právních předpisů o postup evidentně nesprávný).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalovaných bylo odmítnuto a kdy náklady spojené s podání stručného vyjádření žalobkyně k podanému dovolání (které nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. října 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu