Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 211/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Petra Hona, zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2017 č. j. -885 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. května 2016 č. j. -729, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) Vlasty Tesařové, 2) Stanislava Seiferta, 3) Dagmar Kynčlové a 4) Evy Sakové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen , a d, a odklad jejich vykonatelnosti.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 1. 2012 č. j. -548, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2013 č. j. -620 tak, že na první vedlejší účastnici přechází dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "), vlastnické právo k souboru tam specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Prackovice nad Labem.

3. Dovolání, které proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel a vedlejší účastníci 2) až 4), odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením, neboť dospěl k závěru, že dovolání - v rozporu s (dále jen " ") - neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelé spatřují jeho přípustnost, přičemž absence této náležitosti dovolání představuje jeho vadu, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, primárně polemizuje se závěrem krajského soudu, že v rozhodné době nabyl předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, když mimo jiné zdůrazňuje, že nemovitosti byly v dané době v tak špatném stavu, že byly prakticky neprodejné. Nadto stěžovatel polemizuje i se závěrem, že se původní vlastník dne 26. 9. 1957 nevzdal předmětných nemovitostí dobrovolně; podle stěžovatele tak nebyl naplněn restituční důvod uvedený v § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že v důsledku napadených rozhodnutí ztratí "střechu nad hlavou", pročež připomíná, že podle judikatury Ústavního soudu není možno příslušná ustanovení restitučních zákonů vykládat tak, aby docházelo ke vzniku nových křivd.

5. Mimoto stěžovatel namítá, že byl odňat zákonnému soudci, když krajský soud ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 22. 10. 2009 odňal věc tehdejší soudkyni okresního soudu, a brojí současně i proti nákladovému výroku napadeného rozsudku krajského soudu, neboť má za to, že první vedlejší účastnici byla přiznána náhrada nákladů řady úkonů právní služby, jež nelze považovat za účelné.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario). Proti napadenému rozsudku krajského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 10. až 12.) přípustná není.

IV.

Vlastní posouzení věci

7. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, vypracované jeho předchozím právním zástupcem, ze shora citovaných důvodů, tedy proto, že v něm stěžovatel (a další dovolatelé) řádně neuvedl (neuvedli), v čem spatřuje (spatřují) splnění předpokladů jeho přípustnosti. Podle Nejvyššího soudu totiž "dovolatelé toliko ocitovali kompletní znění ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se napadeným rozhodnutím odvolací soud odchýlil nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit". Nejvyšší soud současně zdůraznil, že "[t]akový postup dovolatelů (zastoupených advokátem) je o to překvapivější, že na zákonem stanovený požadavek spočívající v řádném vymezení předpokladů přípustnosti dovolání byli upozorněni dovolacím soudem již v jeho předchozím rozhodnutí v dané věci - v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. , jímž bylo meritorně projednáno toliko dovolání žalobkyně, zatímco dovolání žalovaných - obsahově prakticky totožné s dovoláním nyní podaným - muselo být pro vady odmítnuto. [K důvodu vymezenému v dovolání žalovaných se přitom dovolací soud v předchozím rozhodnutí meritorně nevyslovil, a již proto nemůže být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v kontradikci ani s dovolacím soudem v dané věci dříve vydaným rozhodnutím.]"

8. Proti citovaným závěrům Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou relevantní oponenturu, neboť toliko v obecné rovině vyjadřuje přesvědčení, že v dovolání "zcela jasně vyjádřil důvod dovolání, když (...) bylo napadeno právní posouzení věci odvolacím soudem, přičemž tato konkrétní věc zatím nebyla dovolacím soudem vyřešena". Stěžovatel tak nikterak nepolemizuje právě se závěrem Nejvyššího soudu, podle kterého je předmětné dovolání z důvodu absence podstatných obsahových náležitostí vadné, tedy se závěrem, že v dovolání není řádně uvedeno, v čem dovolatelé spatřují předpoklady jeho přípustnosti.

9. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněnou. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu.

10. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelovo dovolání ze shora zaznamenaných důvodů řádně odmítnuto, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".

11. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání ( věta za středníkem ), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně a obsahově bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. ; 460/2017 Sb.).

12. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - považovat za přípustnou.

13. Vznáší-li stěžovatel v ústavní stížnosti námitku, poukazující na tvrzené porušení y, je třeba tuto námitku považovat za opožděnou, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu mohl stěžovatel výrok rozhodnutí krajského soudu ze dne 22. 10. 2009, kterým byla věc odňata konkrétní soudkyni okresního soudu, napadnout ústavní stížností [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009

sp. zn.

(N 225/55 SbNU 105), nález ze dne 1. 12. 2015

sp. zn.

(N 202/79 SbNU 281) nebo nález ze dne 5. 3. 2013

sp. zn.

(N 38/68 SbNU 391) a nález ze dne 13. 12. 2016

sp. zn.

(N 243/83 SbNU 767)]. Pakliže tak stěžovatel neučinil, je třeba v této části považovat ústavní stížnost, resp. tuto námitku, za opožděnou.

14. Pro úplnost Ústavní soud dodává a připomíná, že Nejvyšší soud sice odmítl předmětné dovolání pro jeho vady, fakticky však napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumal a s jeho závěry se ztotožnil; na skutečnostech uvedených v této části napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom Ústavní soud žádné zjevné ústavněprávní nedostatky neshledává.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle téhož zákona jako návrh nepřípustný.

16. Současně Ústavní soud odmítl rovněž stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť tento návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu