Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 644/2000

Ústavní soud

rozhodl dne 19. dubna 2001 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) prof. MUDr. K. K., 2) MUDr. A. K-ové, proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 1999, čj. 14 Co

575/98, -301, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

17. 8. 2000, čj. -341, za účasti 1) Městského soudu

v Praze, 2) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení,

a vedlejšího účastníka M. S-ové, za souhlasu účastníků bez ústního

jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 1999, čj. 14 Co575/98, -301, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne17. 8. 2000, čj. -341, se zrušují.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé uvádějí, že těmito

rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv

zakotvených v y ČR a y základních

práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedená rozhodnutí, pokud jimi

nebyly vráceny ani pozemky, jsou ústavně nekonformní interpretací

právní normy, totiž ustanovení

Takovou ústavně nekonformní interpretací je však i výklad

ustanovení § 4 odst. 2, a to ve vymezení povinných osob ("osoby

blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami

převedena"). Dědická dohoda je totiž nepochybně právním úkonem,

a tudíž převodem a nikoli přechodem práva. Ze všech uvedených,

jakož i dalších, důvodů domáhají se proto stěžovatelé zrušení

napadených rozhodnutí.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření z 28. 2. 2001 poukázal

na výše uvedené rozsudky s tím, že v mezidobí se částečně změnila

judikatura soudů ohledně výkladu

Sb., přičemž k částečnému posunu ve výkladu došlo i v otázce

nabytí věci osobou blízkou od původní osoby povinné v důsledku

dědění. Z uvedeného důvodu ponechává proto rozhodnutí na úvaze

Ústavního soudu.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření z 6. 3. 2001 uvedl, že

odvolací soud ve svém výkladu ustanovení § 4 odst. 2 a § 8 odst.

4 vycházel z jejich výslovného znění. Za

těchto okolností nebylo možno v řízení o dovolání dospět

přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo

na nesprávném právním posouzení věci.

Vedlejší účastnice M. S-ová navrhla zamítnutí ústavní

stížnosti, neboť i kdyby dnes bylo možno připustit širší výklad,

pokud se týče ustanovení ,

v řízení, jež proběhla, nebylo nikdy dokazováno ani osvědčováno,

že by zřízení práva osobního užívání bylo v rozporu se zákonem.

Pokud pak jde o ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona, zůstává

ustáleným výkladem, že při dědění se nejedná o převod práva, za

jaký není považovat ani dohodu uzavřenou mezi dědici. Tři generace

rodiny vedlejší účastnice nemovitost, která byla v roce 1973

bezmála na spadnutí, zachránily a vlastní prací daly do řádného

stavu. Jejím odnětím by proto naopak vznikla další křivda.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 12

C 74/92, Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem

Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9

ze dne 16. 2. 1998, čj. -244, ve znění z téhož dne, čj.

-258, ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně 1/2 domu

čp. 124, jakož i ohledně celých parcel č. 245 a 1537 zapsaných na

LV č. 194 k. ú. K. změněn tak, že se žaloba zamítá, zatímco

ohledně další 1/2 domu čp. 124 byl potvrzen ve výroku tohoto

rozsudku uvedeném znění. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že

odvolání je zčásti důvodné, neboť stěžovatelé jsou oprávněnými

osobami dle , o mimosoudních

rehabilitacích, když byli rehabilitováni podle

Sb., a splňují proto podmínky § 3 odst. 1 citovaného zákona.

Vydání pozemků brání však ustanovení § 8 odst. 4 citovaného

zákona. Původní spoluvlastník J. B. zemřel 23. 9. 1984, tedy ještě

před podáním výzvy, takže ve vztahu k ideální polovině nemovitostí

žalovaná není povinnou osobou. Je však povinnou osobou proto, že

matka žalované zemřela až po podání výzvy dne 27. 5. 1993. Rodiče

žalované získali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými

předpisy, a proto i žalovaná je ve vztahu k ideální 1/2 domu

povinnou osobou. Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání

stěžovatelů zamítl, zatímco dovolání žalované odmítl. V důvodech

svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, že odvolací soud správně

vyložil ustanovení , neboť

citované ustanovení nerozlišuje, zda pozemek je, či není zastaven.

Odvolací soud podle názoru Nejvyššího soudu ČR rovněž správně

rozhodl, změniv výrok rozsudku soudu prvého stupně ohledně 1/2

uvedeného domu tak, že žalobu zamítl.

Pokud jde o vydání 1/2 pozemků, obecné soudy při svém

rozhodování zcela pominuly skutečnost, že novelou provedenou

byl institut osobního užívání pozemku

transformován v plnohodnotném vlastnictví. Jak vyplývá z nálezu

Ústavního soudu sp. zn.

Pl. ÚS 15/98

, uveřejněného ve Sbírce

nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 13, č. 48, je

ustanovení nutno interpretovat

tak, že se netýká pouze těch osob, které za podmínek uvedených

v § 4 odst. 2 citovaného zákona nabyly vlastnické právo k věci,

nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního

užívání. Jak se dále uvádí v citovaném nálezu, v § 4 odst. 2

restitučního zákona se totiž nehovoří výslovně o omezení

nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví; mimo to nelze

přehlédnout, že právo osobního užívání pozemků bylo zcela odlišné

od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů práva vlastnického.

Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále

na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve

zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. Pokud tedy

stěžovatelé vyzvali žalovanou i její matku M. B-ovou k vydání

nemovitostí výzvou ze dne 28. 4. 1991 (M. B-ová zemřela teprve dne

27. 5. 1993), znamená to, že povinnost věc vydat přešla, pokud jde

i o jednu ideální polovinu pozemků, na žalovanou jako dědičku.

Jinak však Ústavní soud nesdílí argumenty stěžovatelů, pokud

směřují k vydání další poloviny předmětného domu, neboť, jak kupř.

uvedl Nejvyšší soud ČR již ve věci sp. zn. , povinnou

osobou ve smyslu , o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, není osoba blízká

fyzické osobě, která nabyla věc od státu, jestliže věc přešla na

osobu blízkou děděním. Na rozdíl od ustanovení § 8 odst. 1 zákona

č. , ve znění pozdějších předpisů, upravuje totiž

ustanovení , ve znění pozdějších

předpisů, pouze převod práva, tím však dědění není.

Ústavní soud proto pro porušení y

ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

, o Ústavním soudu, z části vyhověl a napadená

rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného

zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. dubna 2001