Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2836/2009

28

Cdo 2836/2009

ROZSUDEK

a) F. S.

,

b) Z. S.

, obou zastoupených JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, proti žalované

České republice – Ministerstvu financí

, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částek 377.478,- Kč s příslušenstvím a 386.698,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 2. 2009, č. j. -137, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 2. 2009, č. j. -137,

se

ve výrocích I., II. III. a V.

zrušuje

a

věc se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 19. 6. 2008, č. j. – 104, rozhodl tak, že ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 377.478,- Kč s příslušenstvím specifikovaným tamtéž, ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 386.698,- Kč s příslušenstvím specifikovaným v témže výroku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výroky III. a IV.).

K odvolání žalované odvolací soud svým rozsudkem označeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že oba návrhy žalobců směřující vůči žalované, tak jak byly specifikovány v předchozím odstavci, zamítl (výrok I. a II.), rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení (výroky III. a V.) a přiznal žalobcům osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (výrok IV.).

Žalobce a) nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1965 uzavřené s Československým státem vlastnické právo k domu č. p. 84 na st. p. 82 v k. ú. L. a dále získal do osobního užívání pozemky st. p. 82 a parc. č. 132/2 v k. ú. L. (dále též „předmětné nemovitosti“). Za tyto nemovitosti zaplatil kupní cenu ve výši 18.440,70 Kčs, zatímco jejich cena podle tehdejších cenových předpisů činila 62.909,- Kčs. Následně žalobce a) převedl darem spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny uvedených nemovitostí na svou manželu, žalobkyni b). V soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. byla žalobcům uložena povinnost vydat výše specifikovaný dům a jednu ideální polovinu uvedených pozemků Jindře Šípové, jakožto osobě oprávněné ve smyslu restitučních právních předpisů. Česká republika prostřednictvím Ministerstva financí a Ministerstva zemědělství vrátila žalobcům kupní cenu a uhradila jim náklady vynaložené na nemovitosti. Vrácená kupní cena je asi třicetinou současné ceny předmětných nemovitostí. Žalobcům tak dle jejich přesvědčení vznikla nesprávným úředním postupem státu škoda, jejíž výše odpovídá rozdílu mezi nynější hodnotou odňatého majetku a částkami vyplacenými žalobcům po té, co předmětné nemovitosti byly vydány osobě oprávněné.

Okresní soud konstatoval, že ze zjištěného skutkového stavu nebylo možno dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1965. Uzavření kupní smlouvy zakládá soukromoprávní vztah mezi prodávajícím a kupujícím, i když na jedné straně smlouvy vystupuje stát. Uzavření kupní smlouvy proto nelze považovat za nesprávný úřední postup. Avšak podle přesvědčení soudu prvního stupně byli žalobci zbaveni svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem v rozporu s d, když jim za odejmutí jejich majetku nebyla poskytnuta odpovídající náhrada, a to i v případě, že poskytnutá náhrada odpovídá zákonům č. , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, a č. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též „ “). Podle okresního soudu nebylo hlavním smyslem restitučních zákonů sankcionovat ty, kteří profitovali na komunistickém režimu, nýbrž zmírnit křivdy způsobené v minulosti restituentům. Žalobce se nedopouštěl podle výsledku dokazování žádného nekalého jednání vůči rodině Jindry Šípové, aby byl proto poté komunistickým režimem neoprávněně zvýhodňován. Věděl sice o okolnostech, za nichž nemovitosti byly rodině Jindry Šípové zabaveny, ale koupil je až s delším časovým odstupem, aniž ovlivnil výši kupní ceny. Žalobci předmětné nemovitosti užívali několik desetiletí v dobré víře. Zjištěný skutkový stav přirovnal soud prvního stupně k vyvlastnění a s odkazem na d přiznal žalobcům právo na adekvátní náhradu ve výši rozdílu mezi obvyklou cenou předmětných nemovitostí a částkami vyplacenými žalobcům na základě restitučních zákonů. Poukázal přitom na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. , a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. a P. proti České republice.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, pouze doplnil dokazování kupní smlouvou ze dne 20. 12. 2006, z níž zjistil, že žalobci kromě náhrad vyplacených státem získali za předmětné nemovitosti ještě částku 62.000,- Kč od oprávněné J. Š. za prodej jedné ideální poloviny předmětných pozemků. Neztotožnil se ovšem s právním hodnocením případu.

Kterak odvolací soud konstatoval, a stanoví povinnost fyzických osob vydat nemovitost oprávněné osobě jen ve výjimečných případech. Odvolací soud vycházel též z toho, že zákonodárce v citovaných právních předpisech vymezil práva povinných osob výslovně, bez možnosti odchylného jazykového výkladu, v souladu se systematickým zařazením předmětných ustanovení a se smyslem přijaté právní úpravy. Není dána ani mezera v zákoně odůvodňující případné založení dalších práv povinných osob rozhodnutím soudu nad rámec zákonné úpravy. Vydání nemovitosti oprávněné osobě ze strany povinné osoby na základě restitučního zákonodárství nelze ztotožňovat s vyvlastněním. Restituční zákonodárství dopadá na fyzické osoby pouze v případech, kdy tyto nabyly předmětnou nemovitost do svého vlastnictví v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Ve smyslu dřívějších předpisů se tudíž jednalo vždy o nabytí nemovitosti na základě neplatného právního úkonu. Je zcela legitimní zákonná úprava, podle které ten, kdo nabyl nemovitosti neplatně, je povinen přijaté plnění vrátit, přičemž zároveň má právo na vrácení vzájemného plnění. Jestliže by soudy dospěly k závěru, že osobě povinné má být státem poskytnuta přiměřená náhrada odpovídající obvyklé ceně nemovitosti ke dni jejího vydání oprávněné osobě, pak by byla nyní zaplacena v rozporu se zněním a účelem zákona současná cena nemovitosti v plné výši tomu, kdo v minulosti neplatně nabyl nemovitost za cca 1/3 její tehdejší ceny a v celém rozsahu ji do doby rozhodnutí o jejím vydání po dobu několika desetiletí bez odpovídajícího plnění, poskytovaného oprávněné osobě, užíval. Poskytnutí náhrady povinné osobě ve výši odpovídající současné obvyklé ceně nemovitosti by bylo rovněž v nepoměru s právní úpravou nároků oprávněné osoby v případech, kdy vlastnické právo oprávněné osoby k nemovitosti přešlo v rozhodném období na stát způsobem zakládajícím právo na její vydání, jemuž však brání skutečnost, že stát před nabytím účinnosti restitučního zákonodárství převedl tuto nemovitost na jinou fyzickou osobu v souladu s tehdejšími cenovými předpisy. Za takových okolností se totiž ani oprávněné osobě nedostane od státu náhrady odpovídající obvyklé ceně nemovitosti, nýbrž pouze zaplacení kupní ceny v původní výši, za kterou stát v minulosti nemovitost jiné fyzické osobě prodal. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. a P. a Ústavního soudu ve věci sp. zn. pak odvolací soud nepovažoval pro řešení současného sporu za podstatná.

Proti výrokům I., II., III. a V. rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Domnívají se, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobci nejprve uvedli, že v době, kdy nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem, si nebyli vědomi žádného zvýhodnění. Nemohli předpokládat, že by zakoupení nemovitosti od státu mohlo být v rozporu s platnými cenovými předpisy. Žádným způsobem se nepodíleli na křivdách způsobených rodině J. Š., naopak se jí snažili pomoci, přičemž rodiče žalobce a) pro rodinu J. Š. dlouhodobě pracovali. O vydání nemovitostí rozhodl soud po 12 letech trvajícím soudním sporu.

Za zavádějící považují žalobci zejména úvahu odvolacího soudu, že je legitimní zákonná úprava, podle které je ten, kdo nabyl nemovitost neplatně, povinen přijaté plnění vrátit a domáhat se vzájemného plnění na straně druhé. Byla zcela pominuta skutečnost, že každý, kdo plnění nabyl v dobré víře, má možnost uplatnit u nemovitosti po deseti letech námitku vydržení vlastnického práva. Zcela nesprávný je i argument, že by žalobci byli zvýhodňováni oproti oprávněným osobám podle restitučních zákonů. Žalobci byli zbaveni vlastnického práva na základě zákonů demokratického právního státu, který je plně vázán jak vlastní u, tak mezinárodními závazky. Nelze tedy v absolutních číslech porovnávat náhradu některých křivd způsobených komunistickým režimem s nárokem vyplývajícím z y demokratického státu. Nesprávně se odvolací soud vypořádal s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincová a Pinc proti České republice. V tomto rozhodnutí je konstatováno, že zmírnění majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem je třeba provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo křivdy nové s tím, aby osoby, jež nabyly svůj majetek v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. Dále Evropský soud pro lidská práva uvedl, že cena zaplacená v roce 1967 a proplacená pak stěžovatelům nemůže být v rozumném poměru k hodnotě majetku o třicet let později.

Napadený rozsudek pominul práva žalobců založená d ( ), Dodatkovým protokolem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že dovolání nepovažuje za důvodné, neboť odvolací soud dospěl v napadeném rozsudku k závěrům souladným s právními předpisy. Za zcela správný považuje žalovaná názor odvolacího soudu, že zákonodárce v zákonných ustanoveních restitučních předpisů vymezil práva povinných osob výslovně, bez možnosti odchylného jazykového výkladu. Vydání nemovitosti oprávněné osobě ze strany povinné osoby na základě restitučního zákonodárství nelze ztotožňovat s vyvlastněním. Jestliže bylo pravomocně rozhodnuto o navrácení předmětných nemovitostí původnímu vlastníkovi, stalo se tak podle zákona. Podle zákona též žalobce obdržel kupní cenu, kterou zaplatil, a náhradu nákladů na nemovitost, které vynaložil. Jakékoliv další plnění ze strany státu by bylo v rozporu s platnými právními předpisy. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( ), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou v souladu s Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

V daném případě je dovolání přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání je pak i důvodné.

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolatelé však žádné vady řízení nenamítali a ze spisu se nepodávají, pročež se dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu.

Předmětem dovolacího přezkumu se stal pro rozhodnutí ve věci samé zásadní závěr odvolacího soudu, že z hlediska nelze žalobcům, jakožto osobám povinným, přiznat náhradu za vydané nemovitosti osobě oprávněné v částce vyšší než té, která odpovídá kupní ceně, za níž žalobci předmětné nemovitosti od státu nabyli do svého vlastnictví. Jinými slovy řečeno odvolací soud dospěl k závěru, že znění citovaného ustanovení neumožňuje soudům za vydané nemovitosti přiznat osobám povinným jinou částku, než tu, která se rovná kupní ceně za tyto nemovitosti osobami povinnými zaplacené.

Pro posouzení této právní otázky bylo třeba vyjít ze znění relevantních právních předpisů, jimiž jsou především odstavce 1 a 3 stanovící, že:

„(1) Na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.

(3) Fyzická osoba, jejíž vlastnické právo přešlo na oprávněnou osobu podle odstavce 1, má vůči státu nárok na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost. Nárok se uplatňuje u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Stát má v takovém případě vůči oprávněné osobě nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost, kterou uhradil fyzické osobě podle věty první.“

V předchozím soudním řízení již soud pravomocně rozhodl podle odstavce prvního citovaného ustanovení, tudíž vlastnické právo žalobců k předmětným nemovitostem přešlo na osobu oprávněnou v souladu se zněním téhož zákonného předpisu, přičemž žalobcům byla poskytnuta náhrada, jak bylo uvedeno výše.

K námitkám dovolatelů dovolací soud uvádí, že soudní rozhodnutí, na jehož základě byly dotčené nemovitosti vydány osobě oprávněné, již nelze v současném soudním řízení zpochybňovat, neboť toto rozhodnutí konstituuje ve vztahu mezi žalobci a osobou oprávněnou překážku věci rozsouzené, pro niž nelze znovu přezkoumávat naplnění podmínek pro vydání předmětných nemovitostí osobě oprávněné. Přesto dovolací soud považoval za nezbytné dovolatelům zpřístupnit svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle níž „skutková podstata uvedená v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě je naplněna, bylo-li zaplaceno méně než zaplaceno mělo být“. Zákon má na mysli objektivní rozdíl mezi kupní cenou a cenou zjištěnou podle cenových předpisů, a není proto rozhodující, zda kupující případnou nižší cenu ovlivnili, případně o ní věděli (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. ).

Avšak s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem daného případu nemohl dovolací soud souhlasit se závěrem soudu odvolacího ohledně výše náhrady za vydané nemovitosti. Dovolací soud byl v tomto případě veden závěry, jež ve své judikatuře konstantně dovozuje soud Ústavní a jež se týkají výkladu právních předpisů tzv. „jednoduchého práva“.

Ústavní soud totiž již mnohokrát vytkl obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19, oba nálezy jsou veřejnosti přístupné v elektronické podobě na internetových stránkách Ústavního soudu,

http://nalus.usoud.cz

). Dále Ústavní soud připomněl, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.

Dovolací soud se rovněž ztotožňuje s myšlenkou, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být sice značně komplikované a netypické, to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.

Dovolací soud vycházeje z těchto právních idejí nemohl přisvědčit závěru soudu odvolacího, že za daných skutkových okolností je žalobní žádost dovolatelů nedůvodná.

Lze souhlasit se soudem druhého stupně, že vydání nemovitosti v souladu s restitučními předpisy, jak tomu bylo v daném případě, není možné, z pohledu právních předpisů vnitrostátního původu, ztotožňovat s právním institutem vyvlastnění, jak bylo ostatně dovozeno i v judikatuře Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. , č. 25, sv. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. , obě rozhodnutí jsou též dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu,

http://nalus.usoud.cz

).

Na druhé straně však nelze pouštět ze zřetele ani interpretaci, s níž k podobné problematice přistoupil Evropský soud pro liská práva se sídlem ve Štrasburku, a to z pohledu mezinárodní smlouvy, jež tvoří součást právního řádu České republiky (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod; smlouva byla publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 jako Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí). Jedná se zejména o rozsudek jmenovaného mezinárodního soudu ve věci P. a P. proti České republice ze dne 5. 11. 2002. V daném případě si stěžovatelé koupili v roce 1967 nemovitosti, jež si pronajímali již od roku 1953. Jednalo se přitom o nemovitosti, jež byly původním vlastníkům v roce 1948 zkonfiskovány podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Stěžovatelé byly po roce 1989 shledáni na základě soudního rozhodnutí povinnými vydat tyto nemovitosti právnímu nástupci původních vlastníků, neboť „správná cena nemovitostí v době uzavírání kupní smlouvy měla být stanovena ve výši 19.477,- Kčs a byla stanovena pouze v částce 14.704,- Kčs.“ I v tomto případě Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 1. 1997 uvedl, že restituce má za úkol zmírnění spáchaných křivd na vlastnících nemovitostí, které znamená odstranění protiprávnosti při přechodu vlastnictví nemovitostí a preference navrácení věcí do původního stavu. Proto nelze považovat splnění zákonných podmínek restituce za porušení d. Evropský soud pro lidská práva však k tomu konstatoval, že sice „nesleduje nelegitimní cíl“, ale zároveň připomněl, že „musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem, který sleduje každé opatření zbavující osobu jejího majetku. Jakýkoliv zásah do práva na ochranu majetku musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv jednotlivce“, zdůraznil Evropský soud pro lidská práva, přičemž dále uvedl, že „vyvlastněná osoba má v zásadě obdržet náhradu, jejíž výše by byla rozumná vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla zbavena, i když legitimní obecný zájem by hovořil pro náhradu nižší, než je plná tržní hodnota. Z toho vyplývá, že výše zmíněné rovnováhy je zpravidla dosaženo, pokud náhrada vyplacená vyvlastněnému je v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku v době, kdy k odnětí vlastnictví došlo.“

Dovolací soud se s tímto názorem zcela ztotožňuje a považuje jej za nosný i pro souzený spor. Nelze pominout, že stát ovládaný komunistickým režimem nerespektoval ani vlastní právo, v němž absentovaly základní demokratické hodnoty a principy, a tak často nebral ohled ani na znění příslušných právních předpisů stanovících pravidla pro určení ceny těchto nemovitostí. Nelze potom paušalizujícím způsobem klást k tíži osoby povinné skutečnost, že cena neodpovídala dobovým právním předpisům (tedy že byla nižší). Naopak je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem daného případu a zejména zkoumat, zda se osoba či případně osoby mající povinnost vydat nemovitost(i) nějakým způsobem podíleli na persekuci bývalých vlastníků těchto nemovitostí, zda se aktivně podíleli na zkonfiskování nemovitostí či zda na druhé straně byly v dobré víře, že nemovitosti nabyly v souladu s tehdejšími právními předpisy atd. V podmínkách demokratického a právního státu je nadto jen stěží představitelné, aby osoby nabivší majetek od státu v dobré víře byly nuceny nést následky jednání zločinného režimu, jež se současná společnost snaží alespoň částečně napravit.

Je znovu nutné připomenout zásadu, že zmírňování předchozích křivd nemá způsobovat nepřiměřené křivdy nové, a proto by rozhodovací praxe soudů měla brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby „osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval“ (viz citované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. a P. proti České republice).

Dovolací soud v tomto rozhodnutí nepředjímá, v jaké výši by měla být náhrada za vydané nemovitosti žalobcům přiznána. Ztotožňuje se však se závěry Evropského soudu pro lidská práva, že tato náhrada by měla být přiměřená zjištěným okolnostem daného případu, jinými slovy řečeno, měla by být poskytnuta v rozumné výši. Náhrada tedy nemusí dosahovat ceny tržní v době vydání nemovitosti, k této ceně by však mělo být přihlédnuto.

Soud prvního stupně v souzeném sporu výše uvedená kritéria respektoval, odvolací soud však takové hodnocení odmítl a paušalizujícím způsobem aplikoval na daný skutkový stav interpretuje toto ustanovení pouze podle jeho doslovného znění. Tento postup dovolací soud z výše uvedených důvodů nepovažoval za správný, a proto napadený rozsudek odvolacího soudu za postupu podle , části věty za středníkem, zrušil a podle , věty první, věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. března 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu