Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 217/2020

-84

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, identifikační číslo osoby: 00025429, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, proti žalovanému R. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, o zaplacení částky 111.397,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2019, č. j. -50, takto:Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 6. 2019, č. j. -30, přerušil řízení podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „“), do doby pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. s odůvodněním, že ve vedlejším řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v posuzované věci.

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. 9. 2019, č. j. -50, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že pro rozhodnutí v posuzované věci není významné, jaký bude výsledek řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , neboť povinnost k náhradě nákladů řízení je čistě procesně-právního původu a korelát v rovině hmotného práva tedy z povahy věci nemá. Proto se zaplacená náhrada nákladů řízení stává po zrušení nákladových výroků rozhodnutí, na základě nichž bylo plněno, bezdůvodným obohacením bez dalšího, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. , jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení přípustné, neboť závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda povinnost k náhradě nákladů řízení je i za účinnosti , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), čistě procesně-právního původu a korelát v rovině práva hmotného nemá ani přes existenci spravedlivého důvodu ve smyslu ustanovení o. z. Dále předkládá otázku, dle jeho mínění rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neřešenou, „zda se i po 1. 1. 2014 zaplacená náhrada nákladů řízení po zrušení nákladových výroků rozhodnutí, na jejichž základě bylo plněno, stává bezdůvodným obohacením bez dalšího i přes existenci spravedlivého důvodu ve smyslu ustanovení o. z.“. Zdůrazňuje, že právní důvod žalobkyní poskytnutého a nyní nárokovaného finančního obnosu souvisí s plněním ve výši 227.920,50 Kč, které zjevně spočívalo v hmotném právu, a tudíž žalovanou peněžní částku nelze vnímat jako čistě procesně -právního původu bez korelátu v rovině hmotného práva, tedy bez zohlednění existence spravedlivého důvodu ve smyslu ustanovení o. z. a vazeb na plnění, jež spočívalo v hmotném právu, jakož i bez posouzení jejího souladu s dobrými mravy. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. , v němž se uvádí, že zrušením rozhodnutí, podle něhož bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že podle hmotného práva zde povinnost k plnění neexistovala. Vyjadřuje též přesvědčení, že závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. , nejsou zcela příhodné, neboť v uvedeném rozhodnutí byla řešena otázka vzniku bezdůvodného obohacení dle právní úpravy účinné před 1. 1. 2014. Současně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání rovněž v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. , neboť odvolací soud opomněl hledat spravedlivé řešení a zcela ignoroval, že není absolutně vázán doslovným zněním zákona. Závěrem pak dovolatel namítá nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí a s tím spojené porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, k čemuž připomíná řadu nálezů Ústavního soudu a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním. Má za to, že povinnost k náhradě nákladů řízení je čistě proscesně-právního původu, pročež právo na vydání přijaté náhrady nákladů řízení vzniká k okamžiku právní moci rozhodnutí, jímž byl procesní titul zrušen, a to bez dalšího. Upozorňuje také, že ustanovení o. z. je vyjádřením obecné zásady občanského práva, dle níž se nikdo nesmí obohacovat na úkor jiného, přičemž uvedená zásada byla zachycena i v ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (, věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaného pro žádnou ze tří jím vymezených právních otázek není přípustné.

Otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu (dle dovolatele) dosud neřešené [a) „zda povinnost k náhradě nákladů řízení je i za účinnosti , , ve znění účinném od 1. 1. 2014, čistě procesně-právního původu a korelát v rovině práva hmotného nemá ani přes existenci spravedlivého důvodu ve smyslu ustanovení o. z.“ a b) „zda se i po 1. 1. 2014 zaplacená náhrada nákladů řízení po zrušení nákladových výroků rozhodnutí, na jejichž základě bylo plněno, stává bezdůvodným obohacením bez dalšího i přes existenci spravedlivého důvodu ve smyslu ustanovení o. z.“] již judikatorně relevantní posouzení v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nalezly, odvolací soud se od řešení přijatého rozhodovací praxí Nejvyššího soudu neodchýlil a není žádného důvodu vymezené otázky posoudit ani v poměrech právní úpravy institutu bezdůvodného obohacení účinné po 1. 1. 2014 jinak. I v kontextu , , je s ohledem na podobnost obou úprav použitelná ta rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k aplikaci ustanovení a následujících , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. ).

Nejvyšší soud setrvale judikuje, že splnil-li účastník povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím soudu, vzniká příjemci tohoto plnění zrušením dotčeného aktu bezdůvodné obohacení, ledaže zde existoval též hmotněprávní důvod pro realizovaný přesun majetkových hodnot (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. ). Vzhledem k tomu, že povinnost k náhradě nákladů řízení je čistě procesně-právního původu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. , popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. ), a korelát v rovině práva hmotného tedy z povahy věci nemá (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. , či ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. ), stává se zaplacená náhrada nákladů řízení po zrušení nákladových výroků rozhodnutí, na základě nichž bylo plněno, bezdůvodným obohacením bez dalšího. Vznik práva na vydání přijatého plnění v režimu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, je pak v obdobných případech situován k okamžiku právní moci kasačního rozhodnutí, jímž byl procesní titul, v souladu s nímž k danému majetkovému přesunu došlo, zrušen (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. ).

Pokud proto v projednávané věci odvolací soud v souvislosti s rozhodováním o (fakultativním) přerušení řízení podle ustanovení dovodil, že po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2016, č. j. -462, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. -485, odpadl právní důvod, na jehož základě žalobkyně nahradila žalovanému náklady řízení v celkové výši 111.397,20 Kč, pak dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu při komparaci se závěry výše (stále relevantní) judikatury Nejvyššího soudu obstojí a přípustnosti dovolání žalovaného ve vztahu ke shora vymezeným otázkám nelze přisvědčit.

Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání (ve vztahu k oběma výše specifikovaným právním otázkám) a s respektem k reflexi zásady vyjádřené v ustanovení , i do mezí dovolacího přezkumu považuje dovolací soud za potřebné uvést, že aplikační význam a dosah korektivu „bez spravedlivého důvodu“ je přiléhavým způsobem vysvětlen v odborné (komentářové) literatuře [Hulmák, M. a kol.: VI. Závazkové právo. Zvláštní část ( - ). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1858-1859] a jeho užití má místo zásadně při posuzování hmotně-právních konsekvencí nároku na vydání bezdůvodného obohacení zpravidla v situacích, jež nelze subsumovat pod některou z výslovně upravených skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Protože odvolací soud neřešil, zda je nárok žalobkyně po právu, nýbrž toliko to, zda s ohledem na uplatněný nárok přichází v úvahu přerušení řízení podle ustanovení , nebylo možné (s přihlédnutím k ustanovení ) řešit otázky hmotného práva, zejména pak zkoumání oprávněnosti žalobou uplatněného nároku z perspektivy dovolatelem uplatňovaného korektivu „spravedlivého důvodu“.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalovaného o rezignaci odvolacího soudu na hledání spravedlivého řešení věci s využitím i jiných interpretačních direktiv (nikoliv pouze gramatického výkladu právní normy) a rozhodování na základě doslovného znění zákona, jíž dovolatel odůvodnil odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (prezentované závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. ). Odkaz na citovaný rozsudek dovolacího soudu (intuitivně žalovaným zvolený zcela nesprávně) není přiléhavý, neboť v komparované věci byl řešen (meritorní) nárok na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů vynaložených na nemovitost, jež byla fyzická osoba povinna vydat oprávněné osobě v režimu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Je žádoucí uvést, že naplnění požadavku na nalézání práva nikoliv toliko v přímých a výslovných pokynech v zákonném textu, ale též v interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad je vždy odvislé od konkrétních - individuálně daných - skutkových okolností každé věci. Jedná se tedy o obecnou tezi s ústavně-právním rozměrem, jejíž aplikovatelnost je z povahy věci prosta paušalizujících účinků. Žalovaný ostatně ani nevysvětlil, jakým způsobem by se mohla promítnout do aplikace ustanovení

Sluší se doplnit, že právní posouzení věci napadeným usnesením odvolacího soudu při řešení primární procesní otázky, zda jsou splněny podmínky pro (fakultativní) přerušení řízení podle ustanovení , je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. , vysvětlil, že ustanovení , které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu.

Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud si ji může vyřešit sám podle ustanovení Hlavní důvod pro přerušení řízení tkví v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 169/2011). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. , ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. ).

V dané věci se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval, neboť podrobně odůvodnil závěr, proč není otázka řešená v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. významná pro toto řízení, a jeho úvahy zcela jistě nelze považovat za nepřiměřené, nýbrž pro danou věc přiléhavé. Odvolací soud rozhodoval na základě relevantních skutečností a zohlednil veškeré okolnosti projednávané věci.

Výtka dovolatele o nepřezkoumatelnosti (nedostatečném odůvodnění) dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu představuje námitku vystihující případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej ). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ). O takový případ však v projednávané věci nejde. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění usnesení odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaný měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, což také učinil. Skutečnost, že těmito námitkami se mu nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání ( ) s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění usnesení odvolacího soudu nesouvisí. Usnesení odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelné.

Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. , ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. – zmíněné nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1y) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. , ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. ). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. , bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.

Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že odvolací soud dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit. Ostatně, jak již výše dovolací soud zdůraznil, odvolací soud mohl při svém rozhodování zohlednit pouze to, zda jsou dány předpoklady pro fakultativní přerušení řízení či nikoliv. Pokud dospěl k negativnímu závěru, pak to nic nevypovídá o tom, co dovolatel akcentuje, tj. zda v (nepřerušeném) řízení při posuzování důvodnosti nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení bude mít své místo úvaha o aplikovatelnosti korektivu „spravedlivého důvodu“.

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej věta první, a , část věty před středníkem, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 4. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu