Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1953/20

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Reného Kazdy, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2020 č. j. -84 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2019 č. j. -50, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení a d (dále jen " "), jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice jako žalobkyně se po stěžovateli jako žalovaném domáhá vydání bezdůvodného obohacení představovaného náklady řízení před soudem, jež nahradila stěžovateli na základě pravomocných soudních rozhodnutí; tato rozhodnutí později zrušil Nejvyšší soud.

3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 28. 6. 2019 č. j. -30 přerušil řízení podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), do doby pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. s odůvodněním, že ve vedlejším řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v posuzované věci.

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením, uvedené usnesení obvodního soudu změnil tak, že se řízení nepřerušuje. Městský soud - na rozdíl od obvodního soudu - dospěl k závěru, že pro rozhodnutí v posuzované věci není významné, jaký bude výsledek řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , neboť povinnost k náhradě nákladů řízení je čistě procesně-právního původu a korelát v rovině hmotného práva tedy z povahy věci nemá. Proto se zaplacená náhrada nákladů řízení stává po zrušení nákladových výroků rozhodnutí, na základě nichž bylo plněno, bezdůvodným obohacením bez dalšího, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017 sp. zn. .

5. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Měl zato, že dovolání je podle přípustné, neboť závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele podle odmítl, neboť je neshledal přípustným.

II.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu se příčí obecným zásadám spravedlnosti, neboť postup těchto soudů ve věci byl formalistický, soudy nevzaly v úvahu specifika případu stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na nedostatečná odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy se řádně nevypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi a s námitkami stěžovatele ohledně hmotněprávního korelátu v podobě existence spravedlivého důvodu podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), čímž došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Nejvyšší soud dále ústavně konformním způsobem nevyřešil v jeho rozhodovací praxi dosud neřešenou otázku hmotného práva, zda se zaplacená náhrada nákladů řízení po zrušení nákladových výroků rozhodnutí, na jejichž základě bylo plněno, stává bezdůvodným obohacením bez dalšího i přes existenci spravedlivého důvodu podle .

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené a dospěl k závěru, že tomu tak není.

8. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

9. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

10. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003

sp. zn.

, ze dne 21. 12. 2010

sp. zn.

, ze dne 13. 7. 2011

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle písm. d) y představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.

11. Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, předvídá-li právní řád vůbec takové prostředky [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005

sp. zn.

(U 23/38 SbNU 587)]. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti procesním rozhodnutím soudu upravujícím průběh řízení [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006

sp. zn.

(U 4/40 SbNU 781)].

12. Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou tedy napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení a (nebo) zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele.

13. Napadené usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele podaného proti rozhodnutí o nepřerušení řízení je právě takovým rozhodnutím, které nemá charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci. Jeho důsledkem je toliko pokračování dalšího řízení, ve kterém je meritorně rozhodováno, proto věc stěžovatele není možno považovat za definitivně skončenou napadeným rozhodnutím.

14. Usnesení o přerušení či nepřerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Podle názoru Ústavního soudu nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2017

sp. zn.

, usnesení ze dne 30. 5. 2017

sp. zn.

, usnesení ze dne 11. 4. 2018

sp. zn.

či usnesení ze dne 26. 8. 2019

sp. zn.

).

15. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na skutečnost, že řízení v posuzované věci dosud nebylo skončeno napadenými rozhodnutími, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v , neboť otázka souběhu dvou řízení, v nichž se posuzují vzájemně související právní otázky, respektive otázka přípustnosti ústavní stížnosti za takové situace, již byla rozhodnutími Ústavního soudu, jak jsou shora citovány, vyřešena a sama o sobě tak není schopna založit přesah vlastních zájmů stěžovatele podle . Podaná ústavní stížnost byla proto shledána nepřípustnou podle .

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl, neboť neshledal důvod k postupu podle , když ústavní stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2020

Pavel Šámal v. r.

soudce zpravodaj