Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 65/2023

28 Cdo 65/2023-330

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: M. K., nar. XY, bytem v XY, zastoupená JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Kocínce 210/3, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí, IČO 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 5 694 011 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2022, č. j. -295, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 7. 2022, č. j. -295, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 7. 2021, č. j. -249, potvrzen v části výroku I., v níž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila částku 2 394 011 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 22. 6. 2015 do zaplacení, a ve zbývající části tohoto výroku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba o zaplacení dalších 2 593 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 22. 6. 2015 do zaplacení zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); odvoláním nenapadeným výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně byla žaloba zamítnuta rovněž v části o zaplacení 707 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 22. 6. 2015 do zaplacení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho části, v níž žalobě nebylo vyhověno) podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda přiznaná finanční náhrada za nemovitosti, které byla povinna vydat oprávněné osobě ve smyslu ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, je v rozumném poměru k tržní ceně nemovitostí v době jejich vydání ( ). Měla za to, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , a ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. .

3. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Při výkladu ustanovení je pod pojem kupní ceny (již je třeba vrátit povinné osobě, která ve smyslu ustanovení vydala nemovitost oprávněné osobě) třeba zahrnout též jiné plnění (nejenom vrácení kupní ceny uhrazené v období rozhodném z hlediska restitučních předpisů) vyjadřující hodnotu nemovitosti tak, aby náhrada byla v rozumném poměru k tržní ceně nemovitosti v době jejího vydání (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2009 ve věci Pešková vs. Česká republika, stížnost č. 22186/03, nebo i dovolatelkou citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. ). Postup vycházející z doslovného znění vykládaného ustanovení by totiž mohl směřovat k porušení práva na pokojné užívání majetku, zaručeného článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť by nebyla zachována spravedlivá rovnováha mezi požadavky veřejného zájmu (navrácení majetku oprávněným osobám) a imperativy ochrany základních práv jednotlivce (osob povinných). Aby k takové situaci nedošlo, musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem, který sleduje opatření zbavující určitou osobu (odlišnou od státu či jiných veřejnoprávních subjektů) jejího vlastnictví. S tím souvisí i to, že je vyvlastněnému (zásadně) třeba poskytnout přiměřenou náhradu (v rozumném poměru k tržní hodnotě odnímaného majetku – adekvátní nemusí být vždy plná tržní cena). K tíži povinných osob přitom nemůže jít ani délka soudního řízení o vydání věci. Rozhodnutí soudu o vydání věci v restitučním sporu má totiž konstitutivní povahu. Působí tedy ex nunc – od nyní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 55/2002). Využijí-li tedy povinné osoby v plném rozsahu svého práva obrany proti nároku uplatněnému ze strany osob oprávněných, pak výrazný nárůst tržní ceny nemovitostí spojený s délkou soudního řízení nemůže být způsoben jejich zaviněním (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. , a ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. ). Adekvátní náhrada přitom (jak vysvětleno výše) nemusí zcela odpovídat tržní ceně vydávané nemovitosti; při jejím určení je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu (např. doba, po kterou povinná osoba nemovitost nerušeně užívala, okolnosti, za nichž byla nabyta, způsob péče o nemovitost apod.), včetně posouzení, zda se povinná osoba (či její právní předchůdci) nějakým způsobem podílela na persekuci bývalých vlastníků nemovitosti, zda svou aktivitou přispěla ke konfiskaci nemovitosti či zda na druhé straně byla v dobré víře, že nemovitost nabyla v souladu s tehdejšími právními předpisy atd. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. ).

6. Odvolací soud se v projednávané věci vzdor mínění dovolatelky výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Při stanovení finanční náhrady ve smyslu ustanovení totiž důsledně vycházel z tržní ceny posuzovaných nemovitostí v době jejich vydání oprávněné osobě (dle závěrů znaleckého posudku společnosti NEMOVITOST s.r.o. – ZNALECKÝ ÚSTAV ve výši 5 000 000 Kč), přičemž se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (zejména okolnostem, za nichž právní předchůdci žalobkyně – její rodiče – nemovitosti v rozhodném období z hlediska restitučních předpisů nabyli), stanovil adekvátní náhradu za vydané nemovitosti ve výši odpovídající jedné polovině jejich tržní ceny. Zohlednil přitom, že k nabytí nemovitostí právními předchůdci žalobkyně přispěla skutečnost, že její otec J. M. byl „politicky a veřejně plně angažován“ coby dlouholetý člen Komunistické strany Československa (po dobu 34 let) a převod nemovitostí do jeho vlastnictví byl doporučen krajským národním výborem, jakožto jeho zaměstnavatelem; k významu politické angažovanosti povinné osoby z hlediska úvah o výši náhrady ve smyslu ustanovení viz též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 6. 2011 ve věci Tesař a ostatní vs. Česká republika, stížnost č. 37400/06, či nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. .

7. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení nenaplňuje.

8. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení

9. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( věty první o. s. ř).

10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , věty první, , a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalované patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání), tj. 300 Kč ( a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 2. 2023

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu