Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2202/2009

28

Cdo 2202/2009

ROZSUDEK

Ing. H. B.,

zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/II, proti žalované

České republice -

Ministerstvu financí,

se sídlem Praha 1, Letenská 15, o 1.687.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, č. j. , 357/2008 – 52, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006, č. j. , 357/2008-52, s výjimkou potvrzujícího výroku ve vztahu k výrokům I., III. soudu prvního stupně, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 6. 2007, č. j. -27, s doplněním ze dne 26. 2. 2008, č. j. -40, ten ve výrocích II., IV., se

zrušují

a věc se

vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 s výjimkou výroku, kterým bylo žalobě vyhověno do částky 4.876,50 Kč (nenapadenému odvoláním), a výroku o zastavení řízení v částce 562.500,- Kč s příslušenstvím (žaloba vzata zčásti zpět). K potvrzení rozsudku soudu prvního stupně tedy došlo ve vztahu k jeho výroku II., kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 1.117.685,- Kč s příslušenstvím, jakož i ve vztahu k výroku o nákladech řízení; stran nákladů řízení nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na jejich náhradu před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.

Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení původně částky 1.687.500,- Kč s příslušenstvím. Rodiče žalobkyně smlouvou ze dne 27. 4. 1967 koupili od státu za cenu ve výši 19.507,- Kč dům č.p. 2/II v J. H. a současně jim bylo jim zřízeno právo osobního užívání k pozemkům parc. č. 3 o výměře 346 m2 (zastavěná plocha) a parc. č. 4 o výměře 133 m2 (zahrada) v k. ú. J. H. Na základě dědění (rozhodnutí Státního notářství v Jindřichově Hradci z 11. 9. 1975) a darovací smlouvy ze dne 31. 1. 1991 (registrované příslušným státním notářstvím, stejně jako kupní smlouva z roku 1967) se žalobkyně postupně stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Po restitučním sporu, právně titulovaném podle , o mimosoudních rehabilitacích, vedeném před Okresním soudem v Jindřichově Hradci pod sp. zn. a pravomocně skončeném – po nálezu Ústavního soudu sp. zn. Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 3. 2007, č. j. -787, byl k předmětným nemovitostem stanoven spoluvlastnický podíl podle restitučního nároku E. V. v rozsahu 1 (předtím nepravomocně 3/8 soudem prvního stupně). V mezidobí rozhodoval Okresní soud v Jindřichově Hradci o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem; žalobkyni, které byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví, bylo pravomocným rozsudkem ze dne 4. 5. 2005 pod č. j. -90 uloženo vyplatit E. V. na vypořádání jejího podílu náhradu v částce 1.687.500,- Kč. K tomu došlo ještě za předpokladu 3/8 spoluvlastnického podílu E. Vonáškové, zatímco po pravomocné změně výše podílu činila náhrada při vypořádání v přepočtu 1.125.000,- Kč, nyní požadovaných po státu. Uvedenou částku žalobkyně, a to za pomoci půjček a úvěrů ze stavebního spoření dětí, E. V. zaplatila. Poté se domáhala této částky po státu žádostí z 18. 11. 2005 podle a Ministerstvo financí požadavek žalobkyně v roční zákonné lhůtě odmítlo. Žalobkyně se obrátila na soud, jenž jí přiznal náhradu vůči státu ve výši 4.876,50 Kč jako 1 kupní ceny z roku 1967, kdy rodiče žalobkyně nemovitosti zakoupili od státu. Ve zbytku, tj. v částce 1.117.685,- Kč (s příslušenstvím), byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud dovodil oproti tvrzením žalobkyně, že je nutné aplikovat rozhodné ustanovení v doslovném znění (1/4 z kupní ceny v roce 1967) a že skutkové okolnosti nynějšího případu jsou jiné než ve věci P. a P. proti České republice před Evropským soudem pro lidská práva (stížnost č. 36548/97), na níž se žalobkyně odvolávala. Nelze také pominout, že ve věci P. šlo o restituční vydání celé nemovitosti, zatímco nyní byl vydán pouze čtvrtinový podíl.

Proti potvrzujícímu pro ni nepříznivému výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovodila z tvrzení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání spatřovala v nesprávném právním posouzení věci. Za

otázku zásadního právního významu

považovala žalobkyně výklad pojmu

„nárok na vrácení kupní ceny, která byla zaplacena při koupi věci“

, obsaženého v Mělo by podle ní jít o přiznání spravedlivého plnění, nikoli části kupní ceny z doby před 40 lety. Je nutné zohlednit změny na nemovitostech v mezidobí a fakt, že částka 4.876,50 Kč již nemůže mít k ceně nemovitostí, jejíž čtvrtinu byla žalobkyně nucena restituentce vyplatit, rozumný vztah. Dovolatelka žádala, aby byl rozsudek odvolací instance Nejvyšším soudem zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Strana žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a při splnění podmínky povinného zastoupení advokátem (, ). Přípustnost dovolání přicházela v úvahu pouze podle , tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Dovolací důvod – tvrzené nesprávné právní posouzení věci – byl uplatněn podle

Dovolání je přípustné i důvodné.

Žaloba, která se ve své konkrétní podobě domáhá řešení právního vztahu vzniklého – v důsledku restituce – mezi povinnou osobou a státem, zní na peněžité plnění. Lze přisvědčit straně žalující, že pro zodpovězení otázky po výši částky, jež má být vyplacena žalobkyni, je klíčový výklad ustanovení

Podle tohoto ustanovení vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci. Tento nárok musí být uplatněn u ústředního orgánu státní správy.

Prejudikatura Nejvyššího soudu nevykazuje spolehlivá vodítka, jež by bylo možné použít ve vztahu ke specifickým okolnostem posuzované věci. V obecné rovině se dá říci, že judikatorní úvahy nejvyšší instance převážně akcentovaly gramatickou interpretaci citované normy. Tím spíše je třeba se opřít o precedenty vytvořené Evropským soudem pro lidská práva, zohledňující garance dané Protokolem č. 1 (jeho článkem 1) k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 11 odst. 1d. Obojí ustanovení bezprostředně hovoří o ochraně pokojného užívání majetku, resp. o ochraně vlastnického práva; to však nic nemění na oprávněnosti jejich aplikace na širší dimenzi vlastnických a na ně navazujících vztahů (restituce, vypořádání spoluvlastnictví, náhradová povinnost státu vůči povinné osobě), kterou nyní posuzovaná věc předestírá.

Nejvyšší soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, z něhož má plynout výrazná odlišnost relevantních skutečností ve věci

P. a P. vs. Česká republika

oproti okolnostem této věci. Zejména je přesvědčen, že na scestí tu vede argument o „pouhém“ vydání jedné čtvrtiny podílu na nemovitostech. Hodnota této čtvrtiny, jak byla vyčíslena v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, názorně dokumentuje nesprávnost tohoto argumentu. Nicméně je tu i judikatura novější. Ve věci

Pešková vs. Česká republika (č. 22186/03, rozsudek z 26. 11. 2009)

se Evropský soud pro lidská práva opět vyslovil k výši náhrady povinné osobě za odnětí vlastnictví (kupní cena ve výši 25.326,- Kč z roku 1979, cena nemovitostí pro účely dědického řízení v roce 2000 1,8 mil. Kč, o vydání věci rozhodnuto v roce 2001). Soud dovodil, že náhrada vyplacená stěžovatelce – řídící se kupní cenou z roku 1979 – nebyla v rozumném poměru k ceně usedlosti v době jejího odnětí. Podle štrasburského soudu si stěžovatelka nemohla být podle zjištěných skutečností v roce 1979 vědoma, že nemovitost nabyla zvýhodněně. Kupní cenu navíc nijak neovlivnila a nemovitost nabyla v dobré víře. Soud v textu rozsudku explicitně (odst. 22) uvádí, že „Vzhledem k růstu cen nemovitostí od roku 1979, kdy stěžovatelka spornou nemovitost nabyla, do roku 2001, kdy byla majetku zbavena, má Soud za to, že stěžovatelka neměla možnost požadovat za spornou nemovitost přiměřenou náhradu.“

Nejvyšší soud spatřuje v okolnostech nyní posuzované věci obdobu posledně citovaného judikátu. I zde nelze uzavřít, že by snad byla žalobkyně účastna na ději, jenž vede k naplnění podmínek předpokládaných pro vydání věci povinnou fyzickou osobou (druhonabyvatelem od státu) osobě oprávněné (rozpor koupě od státu s tehdy platnými předpisy, protiprávní zvýhodnění nabyvatele, viz ). Vždyť žalobkyni bylo v roce 1967 12 let. Její pozdější nabytí vlastnictví k nemovitostem od rodičů, a to jak děděním (1975), tak i darováním (leden 1991) naplňuje znaky dobré víry na její straně. Žalobkyně kromě toho v dovolání tvrdí, že v domě žije nepřetržitě přes 40 let, nyní s třemi zletilými (leč nezaopatřenými) dětmi, a v souvislosti s platbou náhrady na vypořádání podílového spoluvlastnictví s restituentkou E. V. se ocitla v existenčním ohrožení. Jsou-li i tato fakta pravdivá, pak to jen podporuje oprávněnost žalobou uplatněného nároku.

Aby byla interpretace sporného zákonného ustanovení konformní vůči výše zmíněným lidskoprávním kautelám i vůči civilistické zásadě ochrany vlastnického práva ve všech zákonných aspektech, nesmí být ve zjevné kontradikci s principy přiměřenosti a pokud možno i spravedlnosti. Rozhodnutí obou nižších instancí ve světle těchto požadavků neobstojí. Byla-li žalobkyni přiznána jako následná protihodnota spoluvlastnického podílu částka ve výši necelých 5 tis. Kč vycházející z ceny věcí v roce 1967, pak toto rozhodnutí v porovnání se sumou, jíž se žalobkyně musela „vyplatit“ ze spoluvlastnického vztahu (v konečné výši 1.125.000,- Kč), nese znaky flagrantní nepřiměřenosti, hraničící s absurditou. V dalším průběhu řízení, v němž bude znovu řešena otázka výše částky přiznané podle , budou nižší instance vycházet právě z výše náhrady zaplacené žalobkyní v souvislosti se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, a to v extenzivním pohledu.

Zajisté, že ustanovení § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích hovoří v relaci k povinné osobě o „vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci“. Nehledě na to, že žalobkyně je podle § 4 odst. 2 téhož zákona osobou blízkou vůči těm, kteří věci kupovali – a citovaná pasáž § 11 nemůže být ve vztahu k ní zcela přiléhavá -, dovolací soud zastává názor, že obstojí širší interpretace textu rozhodného ustanovení, jež sice směřuje „za“ jeho doslovné znění, akcentuje však jeho účel a smysl (srov. nálezy Ústavního soudu k teleologické interpretaci právních předpisů, zejména sp. zn. a ). Ten nemůže spočívat ve vrácení časově neaktuální a v důsledku neadekvátní kupní ceny, ale – jak České republice připomněl štrasburský soud – v zaplacení takové částky státem, která je za odpovídajících (a výjimečných) restitučních okolností přiměřená a rozumná. Proto obstojí výklad, podle něhož lze

pod pojem kupní ceny ve smyslu zahrnout též jiné plnění vyjadřující hodnotu nemovitosti (její části, spoluvlastnického podílu k ní), jímž je v tomto případě náhrada, která byla při vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi povinnou a oprávněnou osobou, vzniklého v důsledku restituce, vyplacena povinnou osobou osobě oprávněné v návaznosti na zrušení tohoto spoluvlastnictví soudem ( obč. zák.).

Předestřený výklad současně znamená, že dovolací důvod, vylíčený v dovolání stranou žalující v intencích , byl naplněn; dovolání bylo přípustné pro rozpor řešení pro věc určující právní otázky odvolacím soudem s hmotným právem ( a odst. 3 in fine ve znění před nabytím účinnosti ).

Nejvyšší soud vytkl nedostatek právního posouzení věci, spočívající v doslovném a ve vztahu k okolnostem posuzované věci příliš restriktivním výkladu ustanovení , odvolacímu soudu. Shodného pochybení se však dopustil i soud prvního stupně. Došlo proto ke zrušení obou rozsudků nižších instancí v dovoláním napadených výrocích, včetně navazujících výroků o nákladech řízení, a k vrácení věci v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta za středníkem, odst. 3 ).

V dalším průběhu řízení budou soudy nižších stupňů vázány podle právním názorem Nejvyššího soudu.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 17. února 2010

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu