Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4118/2017-308

32 Cdo 4118/2017-308

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně E. M., zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, proti žalovanému R. S., zastoupenému Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o zaplacení částky 1 122 309,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, č. j. -257, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 262 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) zastavil řízení o odvolání žalobkyně (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně pouze v rozsahu druhého a třetího výroku), v němž co do přípustnosti s odkazem na ustanovení (dále též jen „ “) uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby žalobkyni uložil nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení.

Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v ustanovení míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Jestliže by dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení , musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. , která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Dovolatel považuje za nesprávný závěr, který Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. (jde o předchozí rozhodnutí v projednávané věci, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. , odmítl), tedy že splnil-li dlužník víc, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich dohodě), má následný regres proti ostatním podle ustanovení , . Při plnění poskytovaném ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť. V projednávané věci žalobkyně a žalovaný plnili věřiteli ve splátkách, a proto regresní nárok mezi nimi vznikal ohledně každé splátky samostatně. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. , či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ) a Nejvyšší soud neshledává důvod odchýlit se od tohoto závěru.

Námitka, že Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí ve věci „ignoruje i odborné právní názory, které sám užil při posuzování jiných případů“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení Pro úplnost lze uvést, že odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. , závěry tohoto rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu, kdy byla uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů, v níž byl solidární dluh bývalých manželů rozvržen na oba manžele rovným dílem, a nešlo o plnění ve splátkách.

Kritizuje-li dovolatel správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, na nichž založil právní posouzení věci, nejsou tyto námitky způsobilým dovolacím důvodem (srov. ustanovení ). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Nutno připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ).

Dovolatelem tvrzené porušení jeho práva na spravedlivý proces spočívající údajně ve formalistickém postupu soudů Nejvyšší soud neshledal. Odvolací soud se otázkou, zda výkon práva žalobkyně je či není v rozporu s dobrými mravy, podrobně zabýval a svůj závěr náležitě odůvodnil.

Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu druhého a třetího výroku. V části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů však dovolání trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení ) a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení větu první ), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného částečně jako nepřípustné a částečně jako vadné odmítl podle ustanovení věty první

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 9. 2017

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu