Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 440/17

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Skály, zastoupeného Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem, se sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016, č. j. -242, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), a současně došlo i k porušení a y (dále jen Ústava").

2. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. října 2016, č. j. -242, v řízení o zaplacení částky ve výši 1 122 309,12 Kč s příslušenstvím, v němž stěžovatel vystupuje jako žalovaný, zrušil předchozí rozsudek Městského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího, jímž byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta (resp. byl změněn vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v částce 585 809,12 Kč tak, že žaloba byla zamítnuta a zamítavý rozsudek soudu prvního stupně byl co do zbývající částky ve výši 536 500 Kč potvrzen), a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž poukazuje na to, že Nejvyšší soud postupoval při svém rozhodování striktně formalisticky, aniž by zohlednil všechny v řízení prokázané skutkové okolnosti. Dále mu vytýká, že ve svém rozhodnutí ignoroval svoji předchozí judikaturu, kterou použil při řešení obdobných případů. Stěžovatel rovněž namítl, že se žádný ze soudů nevypořádal s jeho námitkou rozporu žalobkyní uplatněného nároku s dobrými mravy.

4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované , což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). V daném případě shledal, že tomu tak není.

5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. listopadu 1995

sp. zn.

(N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s y, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. března 2004

sp. zn.

(N 34/32 SbNU 321), či usnesení ze dne 30. března 2006

sp. zn.

(U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 20. srpna 2008

sp. zn.

, usnesení ze dne 4. ledna 2011

sp. zn.

, usnesení ze dne 16. února 2011

sp. zn.

a další rozhodnutí, která jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. února 2011

sp. zn.

).

7. Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl k dovolání žalobkyně rozsudek Městského soudu v Praze zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, přičemž Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že se při řešení otázky způsobu započtení jednotlivých splátek u spoludlužnického regresu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

8. S ohledem na to, že věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle písm. d) y], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu [srov. nálezy ze dne 4. března 2004

sp. zn.

(N 34/32 SbNU 321), či ze dne 4. dubna 2005

sp. zn.

(N 72/37 SbNU 23, 31) a další].

9. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně [viz nálezy ze dne 21. února 2012

sp. zn.

(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), ze dne 18. září 2012

sp. zn.

(N 159/66 SbNU 373) nebo ze dne 15. ledna 2009

sp. zn.

(N 10/52 SbNU 103)], se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže. Stěžovatel má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva, vznášet další námitky včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti (tedy i např. námitku rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy), či navrhovat další důkazy, které mohou mít význam pro zjištění skutkového stavu.

10. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle jako nepřípustnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona)

V Brně dne 30. března 2017

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj