Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 256/11

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ L. K. a 2/ J. K., zastoupených JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. -305, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení jejích práv dle a y a základních práv a svobod (dále jen " ") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v řízení o určení dědického práva.

Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 5. 2008, č. j. -248, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Oproti právnímu názoru odvolacího soudu k právní otázce, zda žalobci a) nezl. O. N. a b) J. N. jsou zákonnými dědici po zůstaviteli R. K. (zemřelém) jako osoby spolužijící ve smyslu ustanovení § 474 odst. 1 obč. zák., dovodil - vycházeje přitom ze závěrů obsažených ve zprávě bývalého Nejvyššího soudu z 10. 6. 1982, Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982 - že "z uvedených závěrů lze i v současnosti vycházet, nicméně z hlediska obecné interpretace ustanovení § 474 odst. 1 obč. zák. i v kontextu posouzení konkrétního případu, je nezbytné upřesnit, že požadavek "odkázanosti" dědice "výživou" na zůstavitele je splněn vždy tehdy, kdy zůstavitel, i bez zákona vyplývající povinnosti, buď zcela zajišťuje pokrytí všech potřeb výživy dědice, nebo se na pokrytí těchto potřeb, alespoň významnou měrou, podílí...; v druhém popsaném případě pak není rozhodné, jakým způsobem a z jakého (právního) důvodu jsou zbývající potřeby výživy dědice pokryty.... Otázka "významnosti" míry s jakou se zůstavitel podílel na výživě dědice, pak bude vždy otázkou posouzení konkrétních okolností daného případu". Uzavřel proto, že není správný závěr odvolacího soudu, podle něhož "stav odkázanosti žalobců na zůstavitelově výživě by mohl být zachován jen tehdy, pokud by rodiče žalobců nebyli objektivně schopni výživné poskytovat" a "odkázaností výživou na zůstavitele je nutno rozumět stav výlučného napojení spolužijící osoby na výživu zůstavitele, potažmo situaci, kdy zde neexistuje jiná osoba, která by měla za povinnost přispívat na její výživu".

V ústavní stížnosti stěžovatelé tomuto právnímu názoru oponují, a namítají, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zakládá extrémní vybočení z mezí ústavnosti, neboť jeho interpretace pojmu "odkázanosti výživou na zůstavitele" je "zčásti nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění, zčásti vnitřně rozporná a především účelově pomíjející jak účastníky řízení citované názory právní teorie i praxe... tak i velmi podrobné a přesvědčivé závěry soudu druhého stupně". Přípustnost ústavní stížnosti pak stěžovatelé dovozují z toho, že Nejvyšší soud v rozporu s procesním předpisem ustálenou soudní praxí "nedává" ke svému právnímu názoru nižšímu soudu "žádné pokyny" k doplnění dokazování, přesto mu rozhodnutí vrací, v důsledku čehož je "patrný skrytý pokyn nižšímu soudu rozhodnout za obdobných skutkových zjištění znovu a jinak"; v tomto přístupu spatřují i zásah do ústavně zaručeného práva na nezávislost soudů.

Ústavní soud je podle České republiky (dále " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Podle soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Ústavní stížnost je podle nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu není splněn jen tím, že řízení o těchto prostředcích bylo dříve zahájeno, resp. skončeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud ( ).

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu, a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou nadto i tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.

Za nemeritorní rozhodnutí, která jsou naopak (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

) způsobilá bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatele (tím, že vystihují "samostatnou uzavřenou část řízení", přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo), nelze proto považovat kasační rozhodnutí ve věci samé, neboť se jím jen věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci.

Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud podle , část věty za středníkem, dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení ( ), není ústavní stížnost podle shora citovaného přípustná (srov. též usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

sp. zn.

a

sp. zn.

).

Výjimečné okolnosti, za kterých podle není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, Ústavní soud nastínil - v podobě základních tézí - již vícekrát, kupříkladu v usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, resp. nálezu

sp. zn.

, a v dané věci se neuplatní očividně, neboť míří na situace jiné, kdy zde je (byl) objektivně k dispozici (pod-ústavní) opravný prostředek, řízení o něm však zahájeno nebylo; naopak je nelze vztáhnout k procesním poměrům existujícího řízení, jež stále probíhá.

Tím je (negativně) předznamenán i osud dalšího návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to aniž by bylo třeba zvláštního výroku.

Posouzení námitek stěžovatelů bude úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jim k dispozici, přičemž stěžovatelům nic nebrání, aby ústavní stížností (v budoucnu) napadli rozhodnutí, jež bude v jejich věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" ( ), pakliže jim bude vskutku nepříznivé.

Řečenému odpovídá, že ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle výše zmíněného ustanovení bylo nutno - soudcem zpravodajem - odmítnout, a tak se také stalo.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2011

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj