Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2956/08

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. H., zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova 99, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, č. j. -74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu vydané v řízení o vyklizení bytu, neboť míní, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v d (dále jen ""), resp. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a y.

Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2006, č. j. -42, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 10. 2005, č. j. -15, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť uznal oprávněnost dovolacího argumentu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Oproti dosud uplatněnému právnímu názoru dovodil, že svědčí-li žalobci (vedlejšímu účastníku) coby oprávněnému z věcného břemene právo užívání celého bytu a není-li ve smlouvě uvedeno jinak, nemá žalovaná jakožto vlastník bytu (stěžovatelka) nadále právo byt užívat; oprávněný z věcného břemene se proto může domáhat i "vyklizení vlastníka z bytu věcným břemenem zatíženého".

Stěžovatelka namítá, že tím dochází k popření jejího vlastnického práva k bytu, jež se tak fakticky stává bezcenným; závěry dovolacího soudu proto pokládá za rozporné se zněním a je přesvědčena, že došlo rovněž k porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud je podle y (dále "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Podle soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Ústavní stížnost je podle nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud ( ).

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.

Za nemeritorní rozhodnutí, která jsou způsobilá - naopak - bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatele (tím, že vystihují "samostatnou uzavřenou část řízení", přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo), nelze proto považovat kasační rozhodnutí ve věci samé, neboť se jím jen věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, na tom nic nemění; nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci.

Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud podle , část věty za středníkem, dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení ( ), není ústavní stížnost podle shora citovaného přípustná (srov. též usnesení

sp. zn.

, resp.

sp. zn.

).

Posouzení námitek stěžovatelky je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici. Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" ( ).

Řečenému odpovídá, že ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle výše zmíněného ustanovení bylo nutno odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2009

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj