Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5536/2016

28 Cdo 5536/2016

U S N E S E N Í

Ing. P. K.

HC Olomouc s. r. o.

, IČ 258 49 123, se sídlem v Olomouci, Hynaisova 9a, zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 645/2,

o 525.000 Kč

, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. ledna 2016, č. j. -224, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.971,2 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. -172, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 525.000 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, dle nichž uzavřela žalovaná s HC PSG Zlín, o. s. (dále též jen „HC Zlín“) dne 28. 8. 2013 smlouvu o postoupení registračních práv k nezletilému hráči V. K. (synu žalobce), na základě níž HC Zlín ve prospěch žalované uhradil částku 605.000 Kč. Shodnou sumu (z níž bylo ke dni podání žaloby zaplaceno 525.000 Kč) se žalobce zavázal zaplatit klubu HC Zlín smlouvou ze dne 10. 9. 2013, za což mu měla být postoupena práva k hráči V. K. Na ni pak tytéž strany navázaly v dohodě ze dne 30. 10. 2013, podle níž je žalobce oprávněn domáhat se vrácení eventuálního bezdůvodného obohacení získaného žalovanou na úkor HC Zlín. Smlouvu o přestupu hráče ze dne 28. 8. 2013 považoval okresní soud za platné ujednání, na podkladě kterého došlo k přestupu syna žalobce z olomouckého klubu do HC Zlín, jako jehož hráč byl V. K. následně zaregistrován Českým svazem ledního hokeje (dále jen „ČSLH“). Z uvedeného dovodil, že žalobce mohl být toliko ve smluvním vztahu s HC Zlín a nikoliv se žalovanou, jež proto nemůže být ve věci pasivně věcně legitimovanou, a to ani v případě neplatnosti smlouvy o převodu registračních práv, již žalobce namítal, pročež žalobu zamítl. Kontrakt sjednaný mezi žalobcem a HC Zlín dne 30. 10. 2013 pak označil za neurčitý akt, jenž jako účelově vytvořená nemůže mít na věcnou legitimaci účastníků řízení vliv. Podrobněji se již nezabýval platností hráčské smlouvy sjednané mezi synem žalobce a HC Olomouc – mládež, o. s., jakož ani opodstatněností výše sumy za jeho přestup. Ve vztahu k tomu toliko poukázal na smlouvu o spolupráci mezi žalovanou a HC Olomouc – mládež, o. s. (jež jsou u ČSLH společně evidovány pod jedním registračním číslem jako jeden klub – HC Olomouc) a sdělení ČSLH, dle nichž žalovaná disponovala hráčskými a registračními právy k nezletilému hráči.

K odvolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jenž je rozsudkem ze dne 18. 1. 2016, č. j. -224, změnil tak, že žalovanou povinoval k úhradě částky 525.000 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud na rozdíl od soudu okresního shledal smlouvu o převodu registračních práv mezi HC Olomouc s. r. o. a HC Zlín absolutně neplatnou, neboť žalovaná nebyla s ohledem na společné prohlášení učiněné jí a HC Olomouc – mládež, o. s. dne 15. 5. 2013 držitelem předmětných práv, která tak nemohla platně převést, z čehož dovodil, že se přijetím částky 605.000 Kč na úkor HC Zlín bezdůvodně obohatila ve smyslu a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Neztotožnil se ani s posouzením okresního soudu ve vztahu k ujednáním mezi žalobcem a HC Zlín, z nichž (z dohody ze dne 30. 10. 2013 ve spojení se dřívější smlouvou ze dne 10. 9. 2013) je zřejmá vůle stran pro případ shora popsané situace (existence bezdůvodného obohacení na straně žalované) převést pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení na žalobce, jenž je proto oprávněn se příslušného plnění domáhat i soudně. Dohodu žalobce a HC Zlín tedy kvalifikoval jako smlouvu o postoupení pohledávky dle obč. zák., pročež shledal žalobce aktivně věcně legitimovaným a žalovanou naopak povinnou k úhradě žalované částky. Z vylíčených důvodů krajský soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně a žalobě uplatňující nárok na nižší částku, než kterou žalovaná na základě neplatné smlouvy obdržela, v plném rozsahu vyhověl.

Uvedené rozhodnutí napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Krajskému soudu vytýká, že právo na vydání plnění poskytnutého z neplatné smlouvy přiznává osobě, jež nebyla stranou smlouvy, což odporuje ustálenému výkladu přijímanému v judikatuře Nejvyššího soudu, na jehož konkrétní rozhodnutí odkazuje. Rovněž za nesprávný pokládá výklad ujednání obsažených v dohodě ze dne 30. 10. 2013 mezi žalobcem a HC Zlín, a tedy i závěr, že se jedná o smlouvu o postoupení pohledávky dle obč. zák., neboť je přesvědčena o absenci patřičných projevů vůle dotčených stran. Nelze proto mít žalobce za ve věci aktivně věcně legitimovaného. Odlišný názor od odvolacího soudu zastává dovolatelka i stran toho, kterému ze subjektů příslušelo disponovat s registračními právy hráče, přičemž je přesvědčena, že takové oprávnění svědčilo jí a opačné smýšlení krajského soudu považuje za neodůvodněný restriktivní výklad dohody o spolupráci mezi ní a HC Olomouc – mládež, o. s. Posouzení pasivní věcné legitimace žalované ve sporu pak označuje za otázku, jež má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Odvolacímu soudu vedle zmíněného vytýká nesprávný procesní postup odporující pravidlům zakotveným v , vyžádal-li si bez předchozího návrhu účastníků podrobné sdělení ČSLH, na němž následně založil své právní závěry. Pro řečené dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření zpochybňuje přípustnost dovolání, zcela se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhuje je napadající mimořádný opravný prostředek odmítnout, eventuálně zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není možné považovat za přípustné ve smyslu shora citovaného ustanovení.

Brojí-li žalovaná proti závěru odvolacího soudu o v daném sporu věcně legitimovaných subjektech, lze se s jejím míněním ztotožnit potud, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci, což bylo dovozeno a je ustáleně přijímáno judikaturou Nejvyššího soudu (viz kupř. jeho rozsudky ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. , a ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 14. 12. 2007, sp. zn. , a ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. ). Nicméně již není možné přisvědčit jejímu názoru, dle něhož se napadené rozhodnutí uvedeným tezím příčí. Nelze totiž odhlédnout od faktu, že právo na vydání bezdůvodného obohacení (ač v době ujednání eventuálního) ze vztahu mezi HC Zlín a žalovanou založeného neplatnou smlouvou o přestupu syna žalobce ze dne 28. 8. 2013 bylo stranou smlouvy (HC Zlín) postoupeno žalobci kontraktem ze dne 30. 10. 2013. Brojí-li pak žalovaná v části svého podání označené číslem (3) proti výkladu této dohody jako smlouvy o postoupení pohledávky podle § 524 obč. zák., napadá toliko skutková zjištění nalézacího soudu. V této souvislosti se jeví vhodným připomenout konstantní judikaturu dovolacího soudu, dle níž rozpoznává-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o zjištění skutkové, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jedná se již o aplikaci práva na daný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. , jakož i ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. ). Proto také z námitek dovolatelky zpochybňujících konkrétní zjištění obsahu smluvních ujednání (zejména otázku směřování vůle stran a jejího výkladu) nelze na přípustnost dovolání ve smyslu usuzovat, jelikož skutková zjištění sama o sobě nemohou být předmětem dovolacího řízení, neb Nejvyššímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací nepřísluší v řízení seznaný skutkový stav jakkoli revidovat (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. , jakož i v něm odkazovaná rozhodnutí). Ani ostatní námitky naznačující neplatnost zmiňované dohody nemohou přípustnost dovolání založit, neboť kvalifikace provedená odvolacím soudem zcela koresponduje zákonné normě, jakož i judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž, stejně jako podle právní teorie, může být předmětem postoupení i pohledávka budoucí, tj. taková, která v době uzavření postupní smlouvy ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu. Rovněž je takto způsobilá i pohledávka, jejíž existence je sporná, a ta, jejíž vznik je vázán na splnění podmínky. Okamžik postupu budoucí pohledávky je pak totožný s okamžikem, kdy vznikne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. , či ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. , dále viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1568). Neplatnost dané smlouvy taktéž nemůže způsobit ani eventuální nemožnost převést na žalobce jakožto u ČSLH neregistrovaný subjekt registrační práva k hráči, poněvadž i v případě, byla-li by taková dispozice vyloučena, nezpůsobí řečený nedostatek neplatnost relativně samostatného ujednání o postoupení pohledávky.

Pro úplnost pak lze doplnit, že zatímco ve prospěch žalované byla poskytnuta konkrétní finanční částka, HC Zlín z neplatné smlouvy o přestupu hráče ze dne 28. 8. 2013 nikterak neprofitoval. Registrace syna žalobce pod nový klub totiž proběhla na základě přestupního lístku podepsaného HC Olomouc – mládež, o. s., jakožto oprávněným subjektem. Sjednání smlouvy o postoupení pohledávky z eventuálního bezdůvodného obohacení tedy nebránila ani nutnost pamatovat na vypořádání vzájemné restituční povinnosti stran neplatné smlouvy (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. ).

Oponuje-li dále dovolatelka závěru o neplatnosti přestupní smlouvy ze dne 28. 8. 2013, akcentujíc s odkazem na dohodu o spolupráci mezi ní a HC Olomouc – mládež, o. s., že právě jí náleželo oprávnění k převodu registračních práv k synu žalobce, opomíjí, že krajský soud při svém úsudku zohledňoval též společné prohlášení obou subjektů tvořících klub HC Olomouc, jež zmiňovanou dohodu pro konkrétní sezónu (1. 5. 2013 – 30. 4. 2014) modifikovalo tak, že předmětná práva i nadále náležela občanskému sdružení. Nutno zdůraznit, že právě uvedené bylo zásadní příčinou, pro niž odvolací soud považoval žalovanou za neoprávněnou k převodu registračních práv, v důsledku čehož shledal dohodu o přestupu neplatnou. Nelze tedy uvažovat o dovolatelkou naznačovaném nedůvodném restriktivním výkladu dohody o vzájemné spolupráci mezi složkami olomouckého hokejového klubu.

Má-li pak žalovaná za to, že by otázka její pasivní věcné legitimace ve sporu měla být posouzena dovolacím soudem jinak, neodpovídá její žádost významově znění , dle něhož může přípustnost dovolání založit Nejvyšším soudem již dříve vyřešená právní otázka, která má být posouzena jinak (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Dovolatelka se nicméně změny ustálené judikatury zjevně nedomáhá ani v tomto směru nenastiňuje relevantní argumentaci, nýbrž požaduje toliko řečený aspekt sporu posoudit odlišně od konkluze odvolacího soudu.

Přípustnost dovolání nemohou zapříčinit ani námitky žalované tvrdící procesní pochybení odvolacího soudu, jenž měl postupovat v rozporu s příslušnými normami procesního předpisu. Dovolatelka předně ve vztahu k této otázce nikterak nenaznačuje, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu Tedy neozřejmuje, jak se při jejím posuzování odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, či jedná-li se o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud neřešenou, řešenou rozdílně, anebo proč by mělo v daném směru dojít k judikatorní změně. Nadto se jeví příhodným uvést, že nelze přitakat mínění žalované o nerespektování ustanovení a násl. odvolacím soudem, poněvadž jeho postup byl zcela korektní. totiž nevylučuje provedení i účastníky nenavrženého důkazu, jsou-li splněny jím předvídané podmínky (viz a přiměřeně též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. , či ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. ).

Ze shora vylíčeného je patrné, že k namítanému odklonu od judikatury Nejvyššího soudu soudem odvolacím nedošlo. Nepředložila-li pak žalovaná jinou otázku, pro niž by na dovolání bylo možné nahlížet jako na přípustné ve smyslu , nezbylo Nejvyššímu soudu než je dle odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. .

Dle bodu 6 a činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.420 Kč,

po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšení o 21 % DPH dle má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.971,2 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 6. 2017JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.předseda senátu