Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5781/2016

32 Cdo 5781/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Hypoteční banky, a.s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 13584324, proti žalované M. S. K., zastoupené Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o zaplacení 1 662 010,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, č. j. -331, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 4. 12. 2015, č. j. -303, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2016, č. j. -322, Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě co do částky 1 614 399,53 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), co do částky 47 611,42 Kč s příslušenstvím a vyčísleného úroku z prodlení ke dni 14. 7. 2015 řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení napadla žalovaná odvoláním.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, že žalobkyně se na základě smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 11. 2. 2010 ve znění dodatku ze dne 12. 2. 2010 zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 1 800 000 Kč, který žalovaná ve výši 1 662 010,95 Kč vyčerpala. Výzvou ze dne 17. 12. 2012 žalobkyně úvěr okamžitě zesplatnila, neboť žalovaná nehradila splátky řádně a včas.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná souhlasila se zněním obchodních podmínek žalobkyně (byla s nimi seznámena, což stvrdila svým podpisem, a současně se zavázala seznámit se s obsahem případných změn obchodních podmínek, pokud k nim dojde) a že rozhodnutí žalobkyně o tom, že úvěr nebude možno dočerpat a bude zesplatněn, bylo učiněno v návaznosti na neplnění povinností žalovanou. Výzvy k úhradě splátek po splatnosti včetně výzvy předcházející zesplatnění úvěru byly žalované zaslány na adresu uvedenou v úvěrové smlouvě, tedy v souladu s ujednáním účastnic.

Tvrzení, že dlužnou částku byla za žalovanou ochotna uhradit třetí osoba (nadační fond), bylo podle odvolacího soudu vyvráceno provedeným dokazováním a otázka formálních náležitostí zmocnění matky žalované či R. P. při jednání se žalobkyní je pro posouzení věci nerozhodná. Rovněž není významné, kdy žalobkyně akceptovala plnou moc pro matku žalované, neboť žalovaná netvrdila, že za ni její matka měla dluh uhradit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o (dále též jen „ “), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání podle spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.“

Dovolatelka odvolacímu soudu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. , vytýká, že nesprávně posoudil otázku prodlení žalobkyně jako věřitelky. Uvedla, že žalobkyně byla podle § 332 odst. 1 obchodního zákoníku povinna přijmout plnění nabídnuté jí třetí osobou namísto dovolatelky a porušením této povinnosti se dostala do prodlení. Na schůzce konané dne 24. 1. 2013 dala dovolatelka žalobkyni najevo, že R. P. má zmocnění k jednání se žalobkyní, avšak žalobkyně odmítla poskytnout součinnost a bez předložení plné moci s ním odmítala jednat. Podle dovolatelky přitom sama žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 23. 11. 2015 připustila, že byla povinna poskytnout náležitou součinnost, neboť uvedla, že bez řádné identifikace by nemohla finanční prostředky od třetí osoby přijmout.

Podle dovolatelky byl důvodem její neschopnosti plnit své závazky právě nedostatek součinnosti ze strany žalobkyně při dočerpání úvěru, jejž se zavázala dovolatelce poskytnout až do výše 1 800 000 Kč. K dočerpání úvěru nedošlo v důsledku zdravotního stavu dovolatelky a neochoty žalobkyně komunikovat s její matkou, a to i přesto, že žalobkyni byla předložena plná moc. Dovolatelka tak byla nucena použít finanční prostředky připravené k hrazení splátek úvěru na úhradu stavebních prací, které měly být původně hrazeny zbývající (nedočerpanou) částí úvěru. Prodlení dovolatelky tedy způsobila svým jednáním žalobkyně, která pak úvěr zesplatnila.

Dovolatelka dále namítá, že soud prvního stupně k těmto skutečnostem při svém rozhodování nepřihlížel a neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl důkazy, které dovolatelka navrhla k jejich prokázání (výslech matky a sestry dovolatelky). Soud prvního stupně neprovedení těchto důkazů řádně nezdůvodnil a odvolací soud podle dovolatelky pochybil, pokud neshledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným a v rozporu se soudním spisem odůvodnil své rozhodnutí tím, že dovolatelka žádné důkazní návrhy k prokázání svých tvrzení neučinila. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. .

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. , a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. , která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).

Požadavku na vymezení jí uplatněné přípustnosti dovolání podle , tak jak jí ukládá , dovolatelka dostála pouze u otázky týkající se prodlení věřitele a otázky neunesení důkazního břemene, neboť pouze u nich odkázala na judikaturu dovolacího soudu, od které se měl podle jejího názoru odvolací soud při svém rozhodování odchýlit. U ostatních otázek dovolatelka tomuto požadavku nedostála – na žádná rozhodnutí dovolacího soudu neodkázala.

Dovolatelka však stran otázek prodlení věřitele a neunesení důkazního břemene, řešených v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, pomíjí, že podle dikce je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Tyto otázky nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle , neboť odvolací soud je neřešil a na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o tom, že úvěr byl zesplatněn a dlužná částka nebyla zaplacena, nikoli na tom, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno, a proto muselo být rozhodnuto v její neprospěch.

Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká vady řízení, jsou tyto její námitky irelevantní, neboť podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ani tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních odvolacího soudu nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ) a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ).

Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace , jímž je upravena přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle odmítl.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudem prvního stupně, a v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 5. 2017JUDr. Miroslav G a l l u spředseda senátu