Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 5981/2016

23 Cdo 5981/2016

U S N E S E N Í

FLOW CLIMA, s. r. o.,

electric AP spol. s r. o.,

se sídlem v Praze 10, Žirovnická 2389, identifikační číslo osoby 62581422, zastoupené JUDr. Borisem Treglerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, o zaplacení částky 177.477,50 Kč a 61.905 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. -245, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2015, č. j. -205, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 6. 2015, č. j. -224, zamítl návrh, kterým se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 170.477,50 Kč (správně 177.477,50 Kč) a částky 61.905 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. -245, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I., jímž byla žaloba zamítnuta v částce 177.477,50 Kč s příslušenstvím, a v bodu II. výroku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ) spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě.

Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud pochybil, když svůj závěr o neplatnosti smluvní pokuty odůvodnil tím, že za situace, kdy není ve smlouvě sjednána doba předání díla a současně je smluvní pokutou sankcionováno prodlení zhotovitele s předáním díla, není stanoven počátek prodlení a dohoda o smluvní pokutě nemůže být platná. Tento závěr odvolacího soudu však odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu v obdobných případech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , či shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. ).

Dovolatelka dále dovozuje, že odkazované právní závěry se neuplatní proto, že z předmětné smlouvy lze určení doby počátku prodlení zhotovitele s předáním dovodit z ustanovení čl. IV, dle kterého byl sjednán termín zahájení prací červen 2006 a dokončení prací červenec 2006 s tím, že tento termín platí za předpokladu dodání kompletních instalovaných zařízení dle dodatku č. 1 ze strany objednatele (žalobkyně). Dle dovolatelky tak počátek prodlení žalované s plněním smluvní pokutou zajištěného závazku nastal dnem 1. 8. 2006. Tento právní názor dovolatelky však pomíjí skutečnost, že doba dokončení prací červenec 2006 byla dále podmíněna splněním povinnosti objednatele (dovolatelky) dodat ve sjednaném termínu (do 10. 7. 2006) kompletní instalovaná zařízení dle dodatku č. 1. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti smluvní pokuty totiž není dán tím, že by na určení počátku prodlení zhotovitele s předáním díla nebylo možné aplikovat ujednání o době pro dokončení prací, nýbrž tím, že v projednávané věci je toto ujednání neurčité, respektive neurčitě je vymezena podmínka podmiňující uplatnění této doby. Proto ani tato dovolací námitka nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , které je – stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz).

V další části dovolání dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) o tom, že ujednaná podmínka určení doby dokončení prací v červenci 2006 – a to dodání kompletních instalovaných zařízení dle dodatku č. 1 ze strany objednatele – je neurčitá. Dovolatelka mimo jiné uvádí, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu v tom směru, že by si žalovaná vykládala termín „dodání“ jinak než žalobkyně, a že z dokazování nevyplynulo, že by dodavatel nezajistil to, aby se předmětné klimatizační jednotky dostaly do dispozice žalované, a nemohl proto zmařit splnění podmínky. Dovolací soud dospěl k závěru, že ani v této části dovolání však dovolatelka nepředkládá k přezkoumání právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. ).

V takto ustanoveném rámci nelze proto odvolacímu soudu ani vytýkat – jak činí dále dovolatelka – že by nerespektoval závazná výkladová pravidla , (dále též jen „obč. zák.“) a , obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“). Ustálená soudní praxe (ve shodě s právní doktrínou) dovozuje (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. , ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. , a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. a ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. ), že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nebyly odstraněny ani jeho předchozím výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených obecně v , 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též v obch. zák. (blíže např. viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. ). Těmto závěrům odvolací soud bezpochyby dostál, když se ve svém odůvodnění zabýval i tím, proč v projednávané věci nelze neurčitost ujednání stran překlenout aplikací výkladových pravidel obč. zák. a obch. zák. Jakkoliv tedy dovolací soud uznává při výkladu projevů vůle prioritu takového výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, jsou-li možné oba výklady, nelze v projednávané věci než konstatovat, že odvolací soud se dostatečně vypořádal se svým závěrem, proč není možné přistoupit k výkladu, který by zachovával platnost právního jednání.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovoláním žalobkyně nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2017

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.

předseda senátu