Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2056/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti FLOW CLIMA, s. r. o., sídlem Baarova 1026/2, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou, sídlem Komenského nám. 56, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2017 č. j. -270, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2016 č. j. -245 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2015 č. j. -205, ve znění opravného usnesení ze dne 1. června 2015 č. j. -224, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti electric AP spol. s r. o., sídlem Žirovnická 2389/1, Praha 10 - Záběhlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s námitkou, že jimi bylo porušeno její právo uvedené v d (dále jen " ") a zároveň Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo, aby její věc byla spravedlivě nezávislým a nestranným soudem projednána a rozhodnuta, bylo tedy porušeno její právo na spravedlivý proces.

2. Z podkladů předložených stěžovatelkou se podává, že stěžovatelka se vzájemným návrhem proti žalobě vedlejší účastnice (vyloučeným k samostatnému řízení) u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 177 477,50 Kč a náhrady škody ve výši 61 905 Kč. Oba nároky měly stěžovatelce vzniknout v důsledku prodlení s předáním sjednaného díla a v marně vynaložených nákladech na řádně provedenou práci. Městský soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2015 č. j. -205 (opraveným usnesením ze dne 1. 6. 2015 č. j. -224) žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo k platnému ujednání o smluvní pokutě, protože nebyl konkrétně definován počátek prodlení, a že nárok na náhradu škody je předčasný.

3. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, a to proti výroku I. v části zamítající nárok na smluvní pokutu a proti výroku II., nesouhlasíc se závěrem o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto rozsudkem ze dne 25. 5. 2016 č. j. -245 potvrdil rozsudek městského soudu v napadených částech a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud se ztotožnil se závěry městského soudu a neshledal důvod se od nich jakkoli odchýlit.

4. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 3. 2017 č. j. -270 odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění stěžovatelce objasnil, že závěr vrchního soudu o neplatnosti smluvní pokuty za situace, kdy není ve smlouvě sjednána doba předání díla a současně je smluvní pokutou sankcionováno prodlení zhotovitele s předáním díla, není stanoven počátek prodlení, odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (s odkazy na prejudikaturu). I další stěžovatelčinu námitku o možném určení doby počátku prodlení zhotovitele vyhodnotil jako nezpůsobilou založit přípustnost dovolání, neboť stěžovatelka předestírá k řešení otázku, na níž rozhodnutí vrchního soudu nezávisí (stěžovatelka pominula skutečnost, že závěr vrchního soudu o neplatnosti smluvní pokuty není dán tím, že by na určení počátku prodlení zhotovitele s předáním díla nebylo možné aplikovat ujednání o době pro dokončení prací, nýbrž tím, že v projednávané věci je toto ujednání neurčité, respektive neurčitě je vymezena podmínka podmiňující uplatnění této doby). Ani v polemice se závěry obou soudů o neurčitosti ujednané podmínky určení doby dokončení prací stěžovatelka nepředkládá k přezkoumání právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, protože samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatelka v několika aspektech:

- v nesprávném právním posouzení (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě a neurčitosti sjednané podmínky a použitých výrazů ve smlouvě o díle,

- v nerespektování výkladových pravidel právních úkonů,

- ve zmaření jejího legitimního očekávání, že její nárok bude posouzen způsobem vyplývajícím z právních předpisů ( a obchodního zákoníku) i z rozhodovací soudní praxe.

6. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že nedal přednost takovému výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti ujednání účastníků, jsou-li možné dva výklady, a skutečnost, že se nevypořádal s jejími námitkami.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

9. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 8.) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva zakotveného v y a Úmluvy a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání nedošlo. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle

y (ev. Úmluvy) je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Taková situace ve stěžovatelčině věci nenastala, neboť soudy se jí uplatněným nárokem řádně zabývaly a hodnotily, zda jsou splněny předpoklady vzniku stěžovatelkou tvrzeného nároku na úhradu smluvní pokuty od vedlejší účastnice.

10. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy při hodnocení právních předpokladů vzniku práva na úhradu smluvní pokuty v důsledku porušení povinnosti ze smlouvy o díle. Je tak evidentní, že v posuzované věci jde v první řadě o výsledek interpretace a aplikace "podústavního" práva, přičemž stěžovatelka s ním (před soudy všech tří stupňů) nesouhlasí a snaží se svým námitkám dát ústavněprávní relevanci. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje zejména na skutková zjištění zařazená do odůvodnění rozsudku městského soudu (str. 4 a 5), jakož i na právní závěry z nich učiněné na základě standardního výkladu příslušných zákonných ustanovení a s přihlédnutím k judikaturním závěrům (str. 6 a 7); verifikace těchto zjištění a závěrů byla provedena bez jakýchkoliv výtek vrchním soudem a též (s přihlédnutím k jeho pozici) Nejvyšším soudem.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu