Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 728/2015

28 Cdo 728/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. P. F., D., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63/42, proti žalované J. S., P., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praze 1, Opatovická 1659/4, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o náhradě nákladů řízení, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. -163, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 12. 2012, č. j. - 130, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 350 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 57 120 Kč (výrok II). O nákladech řízení, které přiznal úspěšné žalované, rozhodl podle , , a ve spojení s a , a

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. -163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 210 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 17 315 Kč (výrok II). Odvolací soud k odvolání žalobce směřujícímu pouze proti zamítavému výroku ve věci samé ohledně částky 210 000 Kč rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části a ve výroku o nákladech řízení jako věcně správný potvrdil. V části výroku odvoláním nenapadené o věci samé co do částky 140 000 Kč s příslušenstvím zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. O nákladech odvolacího řízení rozhodl soud podle , ve spojení s

Proti výroku I rozsudku městského soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky rozhodování o nákladech řízení, o nichž prvoinstanční soud rozhodl podle vyhlášky , přičemž soudem odvolacím bylo rozhodováno po zrušení této vyhlášky, aniž přihlédl k jejímu zrušení a potvrdil výrok soudu prvního stupně. Soud prvního stupně ve věci rozhodl dne 10. 12. 2012 podle tehdy účinné , zatímco odvolací soud rozhodoval až dne 25. 3. 2014, kdy již uvedená vyhláška byla zrušena a pro rozhodování o nákladech řízení byla rozhodná Odvolací soud tak rozhodl o nákladech řízení dvojím způsobem, neboť potvrzujícím výrokem podle vyhlášky , a o nákladech odvolacího řízení podle Žalovaná poukázala na praxi vyšších soudů, které ruší nebo mění rozhodnutí soudů prvního stupně o nákladech řízení přiznaných podle a rozhodují podle

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který rozhodoval podle právního předpisu platného v době svého rozhodování, a označil dovolání žalované za nepřípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) ve věci postupoval podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a článek II bod 2 , kterými se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené v , Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle , neboť odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak bylo namítáno.

Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu , může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud shledal dovolání je důvodným.

O náhradě nákladů řízení v dané věci odvolací soud rozhodoval až poté, co Ústavní soud plenárním nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.), zrušil , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodní kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. ; či usnesení téhož soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. ), se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení postupuje podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Uvedený závěr, tedy že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování advokátem stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle ustanovení , části věty první za středníkem (dle něhož při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně), je v souladu i se shora citovaným derogačním nálezem Ústavního soudu, s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, uveřejněnému pod č. 117/2013 Sb.

Soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení dne 10. 12. 2012, a to podle , platné v době jeho rozhodování. Potvrdil-li takové rozhodnutí odvolací soud, který rozhodoval dne až 25. 3. 2014, přehlédl, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. ). V okamžiku vynaložení nákladů totiž ještě není jisté, která ze stran bude v řízení úspěšná a která nikoliv, resp. které bude nákladová povinnost uložena. (srov. K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, R. Šínová a kol.; : komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. XXIII, str. 515). Jinými slovy odvolací soud, který jako správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, ač v něm vypočtená náhrada nákladů řízení žalované za zastoupení advokátem vycházela z již zrušené , postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání ( věta první ), podle ustanovení zrušil, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud nevyužil možnosti změny rozsudku odvolacího soudu, připuštěné ustanovením , neboť zastává názor, že tato možnost, nikoliv povinnost (viz dikce „může“), přichází v úvahu (při splnění zákonného předpokladu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) tam, kde nad účelem novely tuto možnost upravující, tj. , jímž bylo „vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu“ a „posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter“ (viz důvodová zpráva k citovanému zákonu), převáží požadavek rychlosti a hospodárnosti řízení v konkrétní věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. ). V daném případě tomu tak není, neboť sporná zůstává pouze výše náhrady nákladů řízení, jejíž správná kalkulace pro sjednocovací činnost Nejvyššího soudu podstatný význam nemá.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v dalším řízení závazný ( , ).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2016

Mgr. Miloš Pól předseda senátu