Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3178/2009

U S N E S E N Í

LACRUM Velké Meziříčí, s.r.o.

Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu

, se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, IČO 48133981, o 84.728,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2009, č. j. -53, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, č. j. -53, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 19. 8. 2008, č. j. -27, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na zaplacení částky 84.728,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok žalobkyně na náhradu škody způsobené podáním návrhu žalovaného na prohlášení konkursu na majetek žalobkyně, který byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2005 zamítnut z důvodu neexistence splatné pohledávky za žalobkyní. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi žalobkyní vynaloženými náklady na právní zastoupení v konkursním řízení ve výši smluvní odměny advokáta (92.820,- Kč) a náhradou nákladů řízení přiznanou žalobkyni v tomto řízení soudem (8.092,- Kč). Soudy obou stupňů dovodily, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky občanskoprávního řízení (včetně řízení konkursního), má místo jen v rámci tohoto řízení a nelze je přenášet do dalšího řízení o náhradu škody. V souladu s ustanoveními o náhradě nákladů řízení ( a násl. ), jež jsou kogentní povahy, byla konečným rozhodnutím vydaným v konkursním řízení založena povinnost neúspěšného účastníka k náhradě nákladů řízení úspěšnému účastníkovi, a pouze v tomto rozsahu byl tedy konstituován zákonný procesní nárok žalobkyně na zaplacení náhrady nákladů řízení; vynaložila-li žalobkyně za právní zastoupení vyšší než přiznané náklady, pak tento rozdíl nelze považovat za škodu, jež jí vznikla v příčinné souvislosti s konkursním řízením.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a odůvodňuje je podle ustanovení Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že soudy obou stupňů posoudily odpovědnost žalovaného za škodu pouze podle ustanovení a obč. zák., aniž by se zabývaly tím, že jednáním žalovaného došlo nejen k porušení prevenční povinnosti, v důsledku čehož by měl odpovídat za škodu podle obč. zák., ale jeho úmyslné jednání bylo především v rozporu s dobrými mravy, a nárok žalobkyně je tak třeba posoudit podle obč. zák. Domnívá se, že návrh žalovaného byl zcela evidentně šikanózní, v rozporu s dobrými mravy a sledoval ve skutečnosti jiný než zákonem stanovený účel a cíl. Vytýká soudům, že opomněly tuto skutečnost zhodnotit a aplikovat na tento případ, dokazování v této otázce zcela absentuje. Pokud by tak učinily, zcela jistě by dospěly k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu podle obč. zák. Na druhou stranu žalobkyně uvádí, že soud prvního stupně shledal úmyslné jednání žalovaného proti dobrým mravům, ale nevyvodil z těchto skutkových zjištění žádný právní závěr. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek žalobkyně nesledoval jiný než zákonem stanovený účel a cíl a že neusiloval o poškození žalobkyně jednáním proti dobrým mravům, přičemž žalobkyně v řízení žádný takový jeho úmysl neprokázala. Byl motivován pouze aktivní snahou, aby jako státní fond naplnil svoji úlohu řádného hospodaření a péče o svěřené finanční prostředky, které jsou majetkem státu. Proto nenese odpovědnost ani za porušení obč. zák., ani za úmyslné jednání proti dobrým mravům podle obč. zák. Podle žalovaného vzniká povinnost hradit náklady řízení pouze rozhodnutím soudu a nelze se jí domáhat z titulu náhrady škody. Sám zákonodárce určil a č. , jakou výši odměny považuje za potřebnou k účelnému uplatnění nebo bránění práva, tedy jaká škoda v podobě nákladů řízení vznikne procesně úspěšnému účastníku řízení, aby ještě byla pokryta procesně neúspěšným účastníkem. Vynaložila-li žalobkyně na právní zastoupení vyšší částku, než jsou soudem přiznané náklady řízení, nelze tento rozdíl považovat za škodu, jež žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s konkursním řízení, proto navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v , dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle , b) ]; dovolání tak může být podle přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [ ], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle věty první každý účastník platí náklady řízení, které vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce.

Podle účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Podle čtvrtého odstavce stejného ustanovení i když bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto samostatným usnesením, běží lhůta k plnění vždy až od právní moci rozhodnutí, jímž byla náhrada nákladů řízení přiznána.

Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem ( ). Pouze jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle , nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (tj. podle ).

Z této úpravy, především z ustanovení , jednoznačně vyplývá, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura 7/2008 pod č. 92). Výrok o náhradě nákladů řízení je totiž jako rozhodnutí o procesním nároku zpravidla závislý na rozhodnutí ve věci samé a je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení ohledně jimi vynaložených nákladů. Zákonodárce pak určil a , jaká výše odměny se přiznává v rámci účelného uplatnění nebo bránění práva. Podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení jsou pak upraveny v a násl. a povinnost je hradit vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možno se vedle toho náhrady domáhat z titulu odpovědnosti za škodu. Rozhodnutí účastníka o tom, že si zvolí právního zástupce, závisí zcela na jeho vůli a způsob určení odměny je obsahem jejich vzájemného ujednání; bez ohledu na sjednanou výši odměny či způsob jejího určení se nemění zákonem dané pravidlo procesního úspěchu ve věci spojené s výslovnou úpravou rozsahu odměny. Vyložil-li odvolací soud tato procesní pravidla v souladu se zákonem, nelze v tomto směru jeho rozhodnutí považovat za zásadně právně významné.

Zásadní právní význam nelze rozhodnutí odvolacího soudu přisuzovat ani k námitce dovolatelky, že návrh žalovaného na prohlášení konkursu na majetek žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Odlišná právní kvalifikace odpovědnosti za škodu, na niž v této souvislosti poukazuje dovolatelka, není pro rozhodnutí ve věci významná, neboť bez ohledu na to, zda by se měla odpovědnost žalovaného řídit podle § 420 obč. zák. či podle § 424 obč. zák., soudy obou stupňů žalobě nevyhověly z toho důvodu, že požadovaná částka rozdílu v nákladech řízení není odškodnitelnou újmou, tj. škodou jakožto jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu. Konečně ani na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze právo (tedy ani právo na náhradu škody) přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 4/2001, s. 113, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, pod č. 87), lze pouze odepřít ochranu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.

Namítané vady řízení (nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a absence dokazování, že návrh žalovaného na prohlášení konkursu na majetek žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy) nezakládají přípustnost dovolání podle , odst. 3 ; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam; dovolání žalobkyně tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, , a 146 odst. 3 , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. září 2011

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu