Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3501/2014

28 Cdo 3501/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně E. V., P., zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovaným: 1) I. M., J., zastoupenému JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, a 2) TESLA, akciová společnost, IČ: 000 09 709, se sídlem v Praze 9, Hloubětín, Poděbradská 56/186, zastoupena Mgr. Ing. Pavlem Fekarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimenstká 1216/46, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2013, č. j. -192, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2013, č. j. -192, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, co do základu nároku opírá nákladové rozhodnutí o ustanovení věty první ), uzavíraje, že žalobkyně (jež vzala nedůvodně podanou žalobu zpět) zavinila zastavení řízení. Zatímco soud prvního stupně určil výši odměny advokátů zastupujících žalované v řízení podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odvolací soud uzavírá, že odměnu advokáta je třeba určit podle sazeb stanovených paušálně za řízení v jednom stupni , ve znění pozdějších předpisů, která platila v době zahájení tohoto řízení, byť byla později (s účinnosti od 7. května 2013) zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. .

Proti usnesení odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, jehož přípustnost podle spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; z ní poukazují zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května, sp. zn. . Za nesprávný pokládají závěr odvolacího soudu, že odměnu advokáta zastupujícího jej v řízení je možné určit podle , poté, co byla tato vyhláška shora citovaným nálezem Ústavního soudu zrušena, tedy nikoliv podle příslušných ustanovení , advokátního tarifu. Přitom zpochybňují i závěr odvolacího soudu o aplikovatelnosti ustanovení (ve znění účinném do 31. 8. 2006), za situace, kdy předmět řízení – dle jimi současně zastávaného názoru – je penězi ocenitelný. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil a žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení v jimi účtované výši, nebo aby usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně pokládá obě dovolání za nepřípustná s ohledem na ustanovení , dovozujíc, že dovoláním byly napadeny výroky o peněžitém plnění nepřevyšující částku 50.000,- Kč. Jinak má obě dovolání za neopodstatněná, jež směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, které je správné. Navrhla, aby dovolání byla odmítnuta.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; resp. článek II, bod 7 ).

Po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokáty ( ) a ve lhůtě stanovené , Nejvyšší soud shledal dovolání přípustnými podle ustanovení , neboť odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Též se zřetelem k vyjádření žalobkyně Nejvyšší soud předesílá, že v dané věci se neuplatní omezení přípustnosti dovolání podle (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli soudy odepřely (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. , uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zákonem stanovený limit přípustnosti dovolání je v dané věci bezpečně překročen, jestliže se dovoláním napadeným rozhodnutím dostává dovolatelům peněžitého plnění v částkách po 6.806,- Kč, zatímco rozhodnutím soudu prvního stupně, jež pokládají za správné, jim byla přiznána náhrada ve výši 141.570,- Kč (žalovanému 1/), resp. 140.400,- Kč (žalovanému 2/).

Při závěru o přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním. Shledal, že dovolání je opodstatněné.

O náhradě nákladů řízení v dané věci soudy nižších stupňů rozhodovaly až poté, co Ústavní soud plenárním nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) zrušil , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodní kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu dostupné na internetových stránkách www.nsoud.cz), se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení odměna za zastupování advokátem určí podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Uvedený závěr, tedy že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování advokátem stanovených paušálně pro řízení v jenom stupni je namístě postup podle ustanovení věty první části věty za středníkem (dle něhož při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně) je v souladu i se shora citovaným derogačním nálezem Ústavního soudu, s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, uveřejněné pod č. 117/2013 Sb.

Staví-li pak odvolací soud své závěry o aplikovatelnosti i na tom, že v dané věci, v níž soudy nižších stupňů rozhodovaly o náhradě nákladů, bylo řízení zahájeno ještě v době před zrušením nálezem Ústavního soudu (pro její rozpor s ústavním pořádkem), přehlíží, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2011, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2013, sp. zn. , k nimž se Nejvyšší soud hlásí i ve shora citovaném usnesení ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. ).

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není.

Vzhledem k dalším otázkám, které bude zapotřebí řešit při výkladu a aplikaci správného právního předpisu o určení výše odměny advokáta a které nebyly předmětem dovolacího přezkumu (neponechávaje případně stranou ani znovu nastolenou otázku aplikace ustanovení , se zřetelem k nově určené výši nákladů řízení), Nejvyšší soud neshledává podmínky pro to, aby ve věci sám rozhodl (aby usnesení odvolacího soudu změnil; ). Proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), napadené usnesení zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( , věta první, ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný ( , ).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( věty druhé ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. prosince 2014

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu