Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2669/2016

32 Cdo 2669/2016

U S N E S E N Í

Trigema Building a.s.

M. R.,

zastoupenému Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, o zaplacení 820 000 Kč s příslušenstvím a částky 2 400 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, č. j. -251, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou (po částečném zastavení řízení v rozsahu 1 045 000 Kč na základě zpětvzetí žaloby ohledně této částky) po žalovaném zaplacení 820 000 Kč jako smluvní pokuty za jeho prodlení s odstraněním vytčených vad (netěsnosti hydroizolace vířivky a zatékání bazénu), jakož i částky 2 400 Kč jako paušální náhrady na náklady spojené s uplatněním pohledávek.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. -194, zamítl žalobu o zaplacení 820 000 Kč s příslušenstvím i částky 2 400 Kč, a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení.

Podle názoru soudu prvního stupně až do uzavření písemné smlouvy o dílo dne 3. 5. 2012 její účastníci nedospěli k dohodě o jejich podstatných náležitostech. Vycházeje ze zjištění, že dílo již bylo v době uzavření smlouvy prakticky dokončeno, pokládá soud prvního stupně její ustanovení odst. 4.3 (zakládající věcnou působnost uzavřené smlouvy i na rozpracovanou část díla provedenou před jejím uzavřením) za neplatné pro obcházení zákona podle , , ve znění pozdějších změn a doplňků, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Z důvodu nepřípustné zpětné účinnosti hodnotí soud prvního stupně jako neplatnou i dohodu o smluvní pokutě obsaženou v odst. 11.5 Všeobecných smluvních podmínek provádění díla. Nad rámec posouzení žalobního nároku soud prvního stupně upozornil, že požadovaná smluvní pokuta ve výši 10 000 Kč denně by byla podle obč. zák. neplatná i pro rozpor s dobrými mravy, neboť přesahuje nejvýše přípustnou výši podle judikatury Nejvyššího soudu.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasaci napadeného rozhodnutí podložil zejména nedostatkem důvodů v napadeném rozsudku a irelevantností závěrů o nedůvodnosti žalobního nároku, na nichž je rozsudek založen, resp. jejich předčasností. Kromě toho nevyloučil, že ke zjištění skutkového stavu věci bude třeba provést další důkazy navržené účastníky, které překračují meze odvolacího přezkumu.

Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že k uzavření smlouvy o dílo v době zahájení prací žalovaným na předmětné stavební akci nedošlo, a to pro absenci způsobilého návrhu žalobkyně na uzavření smlouvy. K písemné smlouvě o dílo podepsané oběma účastníky a datované shodně dnem 3. 5. 2012 uvedl, že tato smlouva obsahuje obě podstatné náležitosti podle , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších změn a doplňků, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) a že k tomuto datu nebyly práce prováděné žalovaným na předmětné akci prokazatelně ukončeny. V této souvislosti poznamenal, že poslední zápis zhotovitele ve stavebním deníku je datován 12. 5. 2012, přičemž předání díla žalovaný zahájil 20. 5. 2012 podpisem předávacího protokolu. Za této situace odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žádné kogentní ustanovení soukromého práva nebrání smluvním stranám, aby práva a povinnosti vztahující se k dříve rozpracované části díla podřídily režimu písemné smlouvy o dílo, platně uzavřené před jeho dokončením. Takový závěr je podle názoru odvolacího soudu v souladu i s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na jehož konkrétní judikáty v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal.

Z dosavadního dokazování vzal odvolací soud za prokázané, že v průběhu záruční doby žalobkyně u žalovaného notifikovala vady díla spočívající v zatékání vířivky a bazénu. S ohledem na právní posouzení věci soudem prvního stupně však navržené a zčásti provedené důkazy nebyly blíže hodnoceny k prokázání skutečnosti o tom, že za notifikované záruční vady díla je žalovaný odpovědný, a proto odvolací soud postrádá odpovídající skutková zjištění k učinění právního závěru o této skutečnosti. Obdobně pro nedostatek důvodů pokládá za nepřezkoumatelný i závěr soudu prvního stupně ohledně posouzení platnosti dohody o smluvní pokutě, zajišťující včasné odstranění vytčených záručních vad. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně zejména dosud nijak nezabýval otázkou určitosti vymezení zajišťované povinnosti, ani tím, jakou funkci (preventivní, reparační či sankční) sjednaná smluvní pokuta plní. Pro úplnost poznamenal, že ujednání o smluvní pokutě není možné v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty; může však být důvodem pro postup podle § 301 obch. zák.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o (dále jen „ “) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle

Dovolatel tvrdí, že odvolací soud svým postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže posoudil předmětnou písemnou smlouvu o dílo (včetně ujednání o záruce a odpovědnosti za vady) jako platnou, aniž provedl důkaz smlouvou a aniž se vypořádal s jeho námitkami, že tato smlouva je neplatná z důvodu nemožnosti plnění a neurčitosti jejího odst. 4.3. Zdůrazňuje, že v době jejího uzavření nebylo možné objektivně předmět díla podle projektové dokumentace zhotovit, neboť byl v době podepisování smlouvy zcela dokončen. Podle dovolatele, odkazujícího na podporu argumentace na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , šlo přitom o objektivní fyzickou počáteční nemožnost plnění, jejímž důsledkem je neplatnost právního úkonu. Odvolací soud se však jeho námitkou o nemožnosti plnění vůbec nezabýval; tím se podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, aniž by její nerespektování jakkoli relevantně zdůvodnil. Dovolatel vysvětluje, že pokud smlouvu o dílo podepsal, učinil tak jen kvůli obavám, že se žalobkyně kvůli neexistenci písemné smlouvy bude vyhýbat plnění své povinnosti zaplatit cenu díla. Smlouva o dílo tak měla sloužit pouze jako formální podklad pro fakturaci již zhotoveného díla a měla upravit vztahy mezi ním a žalobkyní do budoucna.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že dovolání žalovaného nesplňuje podmínky přípustnosti a ani vymezení dovolacího důvodu zákonem stanoveným způsobem. Podle jejího názoru se odvolací soud svým závěrem o platnosti předmětné smlouvy o dílo od judikatorní praxe Nejvyššího soudu nijak neodchýlil a rozhodl s ní v souladu. Rovněž tak poukazuje na to, že dovolatel v rozporu se zákonnou úpravou uvádí nové skutečnosti o nemožnosti plnění i o neurčitosti ustanovení odst. 4.3 smlouvy. Podle přesvědčení žalobkyně je smlouva natolik srozumitelná, že výkladových pravidel, jichž se dovolává dovolatel, není třeba. Rovněž tak odmítá jeho názory o nesprávnosti procesního postupu odvolacího soudu, pokud neprovedl důkaz předmětnou smlouvou o dílo. Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout pro nepřípustnost, případně ho zamítnout jako nedůvodné.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka platnosti smlouvy o dílo uzavřené v době, kdy již byla část předmětu díla provedena, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť tato otázka již byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena (srov. právní závěr v rozsudku ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. , na který odkázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí i odvolací soud a podle něhož „byla-li smlouva o dílo uzavřena v době, kdy již byly některé stavební práce provedeny, tak i když takovýto postup není obvyklý, na platnost smlouvy o dílo to nemá žádný vliv“; tento rozsudek je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz) a odvolací soud se v souzené věci při řešení této otázky od jeho rozhodovací praxe neodchýlil. Odvolací soud správně vysvětlil, že smluvním stranám žádné kogentní ustanovení soukromého práva nebrání, aby práva a povinnosti vztahující se k dříve rozpracované části díla podřídily režimu písemné smlouvy, platně uzavřené před jeho dokončením, a že právní názor o možnosti založení účinnosti smlouvy pro préteritum respektuje autonomii vůle smluvních stran jako určitou maximu soukromého práva.

Namítá-li dovolatel v souvislosti s tvrzenou neplatností smlouvy o dílo, že předmět díla podle projektové dokumentace byl v době podpisu smlouvy zcela dokončen (na rozdíl od zjištění soudu, že v době podpisu smlouvy nebyly práce prováděné žalovaným prokazatelně ukončeny), zpochybňuje tím správnost zjištěného skutkového stavu věci. Dovolatel tak patrně přehlédl, že ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). S ohledem na zjištění soudu, že dílo nebylo v době podpisu smlouvy zcela dokončeno, nemůže být napadené rozhodnutí ani v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. , jehož právních závěrů se dovolatel v souvislosti s tvrzenou nemožností v době vzniku právního úkonu dovolává.

Poukazuje-li dovolatel na neurčitost ujednání odst. 4.3 smlouvy o dílo ze dne 3. 5. 2012 (tj. ustanovení obsahující prohlášení smluvních stran, podle něhož se smlouva bude vztahovat i na část díla provedenou zhotovitelem před jejím uzavřením), Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud řešil otázku určitosti smlouvy odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu včetně závěrů v rozhodnutích citovaných dovolatelem. Kromě toho je možné k námitce dovolatele uvést, že neurčitost právního úkonu nelze dovozovat z výhrady, že se soud nevypořádal s jeho námitkami.

Pokud dovolatel tvrdí, že odvolací soud svým postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže posoudil předmětnou písemnou smlouvu o dílo (včetně ujednání o záruce a odpovědnosti za vady) jako platnou, aniž provedl důkaz smlouvou a aniž se vypořádal s jeho námitkami, že tato smlouva je neplatná z důvodu nemožnosti plnění a neurčitosti jejího odst. 4.3., jsou tyto jeho námitky irelevantní, protože podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

Pokud dovolatel popisuje důvody, které ho ve skutečnosti vedly k podpisu smlouvy o dílo, jde o námitku nové skutečnosti, kterou dovolatel vznesl poprvé až v dovolacím řízení, a proto k ní podle nemohl dovolací soud přihlížet.

Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace , který upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani podle , a proto, aniž nařizoval jednání (srov. věta první ), odmítl dovolání podle pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 9. 2016

JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu