Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2931/2021

28 Cdo 2931/2021-819

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) F. F., nar. XY, a b) J. F., nar. XY, oba bytem XY, zastoupeni JUDr. Pavlem Cyrnerem, advokátem se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 2959/7, proti žalovanému F. F., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Danou Cetkovskou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23, o 2.284.396 Kč a o 764.239 Kč, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2021, č. j. -757, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. -630, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 2.284.396 Kč (výrok I.), zamítl protinávrh žalovaného na zaplacení 764.239 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně po rozsáhlém dokazování, na základě něhož došel k závěru o neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 15. 10. 2008, tak vyhověl požadavku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ke kterému mělo dojít v důsledku plnění z neplatné smlouvy. Jelikož však poskytnutá plnění spočívají v provedení díla (stavby), soud prvního stupně, zohledňuje judikaturu Nejvyššího soudu ustálenou v závěru, že výše peněžité náhrady v případě neplatné smlouvy o dílo neodpovídá výši majetkového prospěchu získaného objednatelem ve výši zhodnocení věci, nýbrž se přihlíží k nákladům potřebným k vynaložení obdobného plnění v daném místě a čase, určil znalce k zhotovení znaleckého posudku, na základě něhož stanovil výši bezdůvodného obohacení částkou přesahující 3 miliony Kč. Jako nedůvodnou potom okresní soud posoudil námitku promlčení vznesenou žalovaným, stejně tak zamítl jeho protinávrh žalovaného v částce 764.239 Kč.

K odvolání žalovaného přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. -757, ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se odvolací soud i s jeho úsudkem o neplatnosti smlouvy o dílo a vzniku bezdůvodného obohacení ve shora uvedené výši. S okresním soudem souhlasil rovněž ohledně nedůvodnosti námitek týkajících se znaleckého posudku a promlčení práva žalobců na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž kvitoval postup dle § 107 odst. 1 obč. zák. a také určení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby v listopadu 2011. Přisvědčil však námitce žalovaného ve vztahu k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pročež její výši změnil.

Vůči uvedenému rozhodnutí brojí v celém jeho rozsahu žalovaný dovoláním, jež shledává přípustným ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), pro odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně především jeho rozhodnutí sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , neboť soud prvního stupně a odvolací soud při posuzování platnosti předmětné smlouvy o dílo nevzaly v úvahu žalovaným předloženou u ani chování stran po jejím uzavření. Dále dovolatel předkládá otázku k plynutí objektivní promlčecí doby dle obč. zák., přičemž uvádí, že soudy nižších instancí zohlednily pouze promlčecí dobu subjektivní, čímž se odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. či nálezu Ústavního soudu sp. zn. . V neposlední řadě dovolatel namítá nedostatečné zpracování a nepřezkoumatelnost znaleckého posudku. Navrhuje proto Nejvyššímu soudu, aby rozhodnutí okresního i krajského soudu zrušil a věc vrátil soudu prvé instance k dalšímu řízení.

Žalobci se ve svém vyjádření ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu a navrhují odmítnutí či zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze pokládat za přípustné, neboť odvolací soud v určitých aspektech svého právního posouzení zcela nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.

Opodstatnění je možno předně přiznat výtkám dovolatele týkajícím se posouzení běhu objektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné smlouvy o dílo. Judikatura dovolacího soudu se totiž konstantně hlásí k názoru, podle něhož u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá (§ 107 odst. 1 obč. zák.), a objektivní tříletá, resp. desetiletá (§ 107 odst. 2 obč. zák.), a to s rozdílným počátkem jejich běhu. Zmíněné promlčecí doby tak počínají, běží a končí nezávisle na sobě a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. , ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. , ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. ).

Objektivní promlčecí doba u práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z absolutně neplatné smlouvy (§ 107 odst. 2 obč. zák.) počíná přitom již plynout okamžikem poskytnutí plnění, k němuž se rozšíří majetková sféra obohaceného bez právem aprobovaného titulu (srov. za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. ). Jinak je tomu při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby, kdy je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Rozhodující je tedy subjektivní moment, v němž se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva, přičemž se danou vědomostí nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž bylo lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. ).

V daném případě sice soudy nižších stupňů správně dovodily, že na zjištěný skutkový stav je třeba aplikovat § 107 obč. zák., avšak zabývaly se pouze jeho prvním odstavcem, aniž by zohlednily též odstavec druhý, pojednávající o objektivní promlčecí době, ač tak učinit měly. Běh promlčecí doby objektivní, který, jak je uvedeno výše, se přitom v případě plnění z absolutně neplatné smlouvy odvíjí již od okamžiku, kdy byla realizována dílčí plnění. Závěr soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že uplatněné právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno není, a to ani zčásti, neboť subjektivní promlčení doba marně neuplynula, tudíž prozatím zjevně neobstojí.

K polemice dovolatele ohledně posuzování platnosti předmětné smlouvy o dílo je třeba zdůraznit, že soudní praxe i odborná literatura je ustálena v tom, že neplatnost právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. je jedním z případů absolutní neplatnosti právního úkonu. Daná absolutní neplatnost působí přímo ze zákona (ex lege) bez dalšího a od počátku (ex tunc), takže právní následky takového neplatného právního úkonu nenastanou, přestože sporný právní úkon existuje, tzn., že subjektivní práva a povinnosti podle něj nevzniknou. Platí, že danou neplatnost nelze (v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) dodatečně zhojit ani případným odpadnutím vady projevu vůle tzv. konvalidací (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. , a přiměřeně rozsudek ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. ). Je-li předmětná smlouva o dílo absolutně neplatná, nemůže s ohledem na právě uvedené na její neplatnosti ničeho změnit ani dovolatelem namítaná nazvaná „Přehled uskutečněných prací a plateb“ ze dne 18. 5. 2011, která měla blíže specifikovat předmět díla, poněvadž nedostatečná určitost smluvních ujednání, působící absolutní neplatnost smlouvy, nemohla být konvalidována ani následně přijatou u. S dovolatelem citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. , a ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. , která aprobují možnost samotného uzavření smlouvy o dílo i po provedení některých prací, není napadený rozsudek v rozporu, neboť soudy nižších stupňů nedospěly k závěru, že by dokument z 18. 5. 2011 mohl (podle vůle stran) představovat dodatečně uzavřenou smlouvu o dílo zakládající mezi svými stranami závazek, nýbrž konstatovaly, že šlo o pouhý pokus získat přehled o rozsahu uskutečněných výkonů.

Dovolateli lze nicméně dát za pravdu, že soudy nižších stupňů plně nerespektovaly judikaturu dovolacího soudu týkající se výkladu právních úkonů, pakliže se z jejich rozhodnutí nepodává, že by při hodnocení určitosti právního úkonu reflektovaly nejen samotný text smlouvy o dílo, ale též následné počínání smluvních stran. Jak totiž uvádí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze ovšem obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Na vůli účastníků smlouvy je přitom možno při výkladu právního úkonu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování těchto smluvních stran (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. , a ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. ). Touto výtkou ovšem není posouzení platnosti smlouvy v tom ani onom směru prejudikováno.

Prosadit se konečně nemůže ani námitka dovolatele o nedostatečnosti zpracování a nepřezkoumatelnosti znaleckého posudku. Zde je na místě připomenout, jak ostatně žalovaný v podaném dovolání sám uvádí, že jde o polemiku se skutkovými úsudky soudů nižších stupňů, jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán. V poměrech od 1. 1. 2013 dovolatel nemá ani k dispozici žádný dovolací důvod, jímž by mohl brojit vůči hodnocení důkazů soudem (viz ; srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Zamítly-li ostatně soudy nižších stupňů návrh na vypracování revizního znaleckého posudku s odůvodněním, že se zřetelem k dalším skutkovým zjištěním provedení tohoto důkazu není třeba, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou. Soud prvního stupně přitom hodnotil přesvědčivost dovolatelem kritizovaného znaleckého posudku, avšak zároveň respektoval, že mu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají příslušné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. ).

Vzhledem ke shora uvedenému pokládá Nejvyšší soud dovolání žalovaného v mezích jím předestřené argumentace za částečně důvodné ( ), pročež přistoupil v intencích a odst. 2, věty první, ke zrušení rozsudku krajského soudu i soudu okresního, jehož rozhodnutí spočívá na tomtéž úsudku, a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 12. 2021

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu