Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3823/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

J. L.

S. B.

, zastoupené Mgr. Liborem Michalcem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 29, o zaplacení

237.000 Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. -126, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. -126,

se

vyjma potvrzující části výroku I.

zrušuje

a věc

se

vrací

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 10. 2014, č. j. -87, zamítl žalobu, dle níž mělo být žalované uloženo zaplatit žalobci v záhlaví označenou částku s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud zjistil, že na bankovní účet žalované byla z účtu žalobce převedena sporná suma, a to v souladu s platebním příkazem uděleným žalobcovým synem P. L., jenž měl k danému účtu dispoziční oprávnění. Jelikož žalovaná i P. L. shodně uvedli, že mezi nimi existoval právní vztah, v jehož kontextu představoval příslušný převod důvodné plnění, bylo namístě dovodit, že na straně žalované nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Počínal-li si P. L. v rozporu s dohodou uzavřenou se žalobcem, jež upravovala, jakým způsobem má využívat své dispoziční právo k předmětnému účtu, mohl se bezdůvodně obohatit on sám, nikoli však žalovaná. Soudu tak nezbylo než žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. -126, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce změnil ve výroku I. tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 237.000 Kč s úrokem z prodlení ve specifikované výši od 16. 2. 2013 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Dle odvolacího soudu bylo nesporné, že P. L. poukázal bez vědomí žalobce z jeho účtu spornou částku na účet žalované, přičemž žádný z účastníků netvrdil, že by pro toto plnění ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou existoval právní důvod. Pokud by prostředky žalobce byly užity na úhradu dluhu P. L. vůči žalované (jehož existence v řízení ovšem prokázána nebyla), mohlo by se jednat o plnění za jiného, podmínky aplikace § 454 obč. zák. však zahrnují úmysl toho, kdo plnění poskytuje, vyrovnat cizí závazek. Žalobce přitom o sporném převodu nevěděl, na jeho straně tudíž nemohla být dána vůle plnit za druhého. Osoba s dispozičním oprávněním ve vztahu k prostředkům na účtu jedná coby zástupce majitele účtu, může tedy projevovat vůli namísto něj, to nicméně platí pouze za předpokladu, že zde není rozpor zájmů disponenta a subjektu, pro nějž je účet veden. Jelikož byly v řešené věci zájmy žalobce a P. L. ve zřetelném konfliktu, nemohl druhý jmenovaný účinně vyjádřit vůli majitele účtu plnit žalované na údajný dluh disponenta. Za tohoto stavu odvolacímu soudu nezbylo než uzavřít, že sporné peněžní prostředky byly převedeny na účet žalované bez právního důvodu, žalobce se tedy může dožadovat jejich vrácení coby bezdůvodného obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (dle obsahu podání nenapadající potvrzující část výroku o věci samé), v němž namítá, že disponent P. L. vědomě uskutečnil převod peněz z účtu žalobce ve prospěch jejího účtu na základě konkrétního právního důvodu, který mezi ním a příjemkyní plnění existoval. Skutečnost, že zde absentoval titul, jenž by k poskytnutí zmíněných hodnot zavazoval žalobce, je z hlediska řešení dané kauzy irelevantní. Úvaha, dle níž disponent neprojevuje při nakládání s prostředky na účtu vlastní vůli, nýbrž toliko vykonává vůli majitele účtu, je nepřesná a popírá samu podstatu institutu práva disponovat s účtem. Osoba nadaná tímto oprávněním nepotřebuje k provádění dispozic schválení majitele účtu, jehož nesouhlas s konkrétní transakcí nemá význam ani ve vztahu k bance, ani vůči adresátům převáděných financí. Jádrem věci je, že sporný převod byl plněním P. L., a nikoli plněním žalobce za posledně jmenovaného, úvahy soudu o aplikovatelnosti skutkové podstaty upravené v § 454 obč. zák. se tak míjejí s argumentací žalované. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc Městskému soudu v Praze vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání podal žalobce vyjádření, v němž je navrhl odmítnout, eventuálně zamítnout, neboť předestřená dovolací argumentace je převážně skutkové povahy a z hlediska právních úvah je rozsudek odvolacího soudu konformní s judikaturou soudu dovolacího.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované je přípustné, jelikož otázku vymezení subjektů vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku dispozic s prostředky na účtu v obdobném kontextu Nejvyšší soud doposud neřešil.

Vady řízení, k nimž by v souladu s musel přihlížet z úřední povinnosti, dovolací soud nezjistil, pročež se zabýval prověřením věcné správnosti napadeného rozsudku v mezích uplatněné dovolací argumentace.

Dle konstantní judikatury dovolacího soudu jsou peníze složené na běžném účtu v majetku peněžního u, zatímco majitel účtu je nadán toliko pohledávkou, jíž koresponduje povinnost banky uskutečňovat v souladu s jeho příkazy převody či výplaty předmětných aktiv (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. ). Finanční instituci pak mohou udílet pokyny k uskutečnění peněžních transferů rovněž tzv. osoby s dispozičním právem k účtu, jež vůči bance taktéž realizují oprávnění obligační povahy (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. , či ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. ). Disponent vybavený naznačeným právem determinovat pohyb uložených prostředků je mimo jiné s to poukázat určitou částku z dotčeného účtu na účet svého věřitele s cílem vyrovnat vlastní dluh. V takovém případě nicméně uvedený subjekt podle názoru Nejvyššího soudu nedává průchod vůli majitele účtu, nýbrž vlastním jménem uskutečňuje úmysl poskytnout plnění, jež je sám dlužen, a přivodit tak následky ve své právní sféře, na čemž ničeho nemění skutečnost, že povinnost zaplatit věřiteli určitou částku realizuje za využití majetkové hodnoty náležející primárně jinému (majiteli účtu), již si za tím účelem přisvojuje. Nelze proto pokládat za principiálně vyloučené, aby disponent (nevystupující vůči příjemci plnění jako zástupce třetího subjektu) poukázáním finančních prostředků na účet svého věřitele přivodil zánik vlastního závazku i tam, kde tento úkon nekoreluje se zájmy majitele účtu samotného. Bude-li vskutku mezi osobou s dispozičním oprávněním a tím, komu adresovala peníze z předmětného účtu, platný a účinný právní důvod pro uvedené plnění, nebude na věřitele, obdrževšího v důsledku pokynu svého dlužníka daný obnos, v zásadě přiléhavé nahlížet jako na bezdůvodně obohaceného.

Současně ovšem zajisté nelze opomenout, že se v důsledku transferu prostředků do sféry disponentova věřitele snižují aktiva majitele účtu, z něhož je daný obnos odepisován, a naopak se zlepšuje majetková situace osoby s dispozičním oprávněním, jež je zproštěna pasiva v podobě dluhu, který byl popsaným způsobem uhrazen. Jelikož je uvedený prospěch zřetelně provázán s újmou majitele účtu (v podobě umenšení jeho pohledávky za bankou), jeví se přirozené uzavřít, že při absenci právem aprobovaného důvodu pro tento přesun majetkových hodnot by se mezi ním a disponentem mohl utvořit závazek z bezdůvodného obohacení (potencialitu, že se osobě s dispozičním právem dostane na úkor majitele účtu prospěchu, uskuteční-li bez dohody s ním převod složených prostředků ve prospěch jiného, Nejvyšší soud připustil již např. v rozsudku ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. ). Platí přitom, že sama existence dispozičního oprávnění nezakládá adekvátní titul pro plnění mezi tím, pro koho je účet veden, a subjektem, jemuž je svěřeno právo s prostředky na něm složenými nakládat (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. ).

Promítnuto do kontextu řešené kauzy lze formulovat závěr, že byl-li by zde titul, na základě něhož měla žalovaná od P. L. obdržet spornou sumu, nedostalo by se jí za daných okolností přijetím této částky bezdůvodného obohacení ani v případě, že by jí tyto prostředky jmenovaný poukázal bez souhlasu žalobce z jeho účtu, k němuž by měl dispoziční oprávnění. Dovolacímu soudu neunikla zmínka obsažená v napadeném rozhodnutí, dle níž existence příslušného právního vztahu mezi P. L. a žalovanou ospravedlňujícího vzpomínané plnění nebyla v řízení prokázána. Tato poznámka však není alternativním nosným důvodem rozsudku, nýbrž pouhou okrajovou glosou v celku odůvodnění založeném na úvaze, že by žalovaná byla povinna k vydání sporného majetkového prospěchu, i kdyby ji k P. L. tvrzený právní poměr pojil. Neshledal-li dovolací soud dominantní argumentační linii, o niž odvolací soud opřel svůj meritorní výrok, přesvědčivou, musel v souladu s a odst. 2, větou první, rozhodnutí odvolacího soudu v naznačené části zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Pro úplnost se arci sluší podotknout, že staví-li žalovaná svou procesní obranu na tvrzení, dle něhož se plnění, jež v důsledku zmíněného převodu obdržela, opíralo o řádný právní důvod, musí řečený titul konkretizovat a náležitě vymezit; nelze se (jak učinil soud prvního stupně) spokojit s pouhým povšechným, nespecifikovaným konstatováním existence právního vztahu, s ohledem na nějž by předmětný majetkový přesun měl být pokládán za důvodný (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. , a ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. ).

Odvolací soud je ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 8. 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.předseda senátu