Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2299/2014

33

Cdo 2299/2014

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. T., zastoupeného Mgr. et Mgr. Miroslavou Pavlů, advokátkou se sídlem Praha 7, Letohradská 755/50, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1041/12, o zaplacení 40.000,- EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2013, č. j. -240, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, č. j. -191, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 2. 2013, č. j. -207, zamítl žalobu o zaplacení 40.000,- EUR s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce převedl na účet žalovaného postupně celkem 40.000,- EUR. Po provedeném dokazování neuvěřil žalobci, že se žalovaným uzavřel ústně smlouvu o půjčce, podle které se mu zavázal poskytnout 180.000,- EUR za účelem zaplacení ceny za převod obchodního podílu ve společnosti TOSCANA s. r. o. a že žalovaná částka je částí na základě této smlouvy půjčených prostředků. Žádným ze slyšených svědků (G., S., K., M. a M.) a ani žádným z dalších provedených důkazů nebylo podpořeno žalobcovo tvrzení o existenci smlouvy o půjčce ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ - srov. , Sb.), na jejímž základě žalobce měl žalovanému poskytnout 40.000,- EUR. Soud prvního stupně naopak uvěřil obrannému tvrzení žalovaného, že částka 40.000 EUR představuje vrácení prostředků, které za žalobce vynaložil na úhradu jeho dluhu z půjčky poskytnuté mu svědkem M. K závěru o pravdivosti skutkové verze žalovaného dospěl po zhodnocení provedených důkazů (čestného prohlášení svědka M. a jeho výpovědi před dožádaným soudem v I. a výpovědi svědkyně M.). Poněvadž byl prokázán právní důvod poskytnutí peněžních prostředků, soud prvního stupně uzavřel, že tím bylo vyloučeno, aby byl nárok přisouzen z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu obč. zák.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2013, č. j. -240, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil co do jejich výše a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že žalovanému půjčil částku 40.000,- EUR na základě ústně uzavřené smlouvy o půjčce. Přisvědčil i jeho právnímu závěru, že žalované plnění nemohlo být přiznáno ani z titulu bezdůvodného obohacení. Oproti němu však konstatoval, že se o bezdůvodné obohacení vůbec jednat nemohlo, neboť „z dalších důkazů, včetně rozsudku Krajského soudu v Praze vyplývá, že peníze nebyly poskytnuty ze strany žalobce bez právního důvodu, ale z nějakého jiného důvodu mezi účastníky známého, současně však jak ze strany žalobce, tak ze strany žalovaného zastřeného“. Vyjádřil názor, že úkolem soudů v tomto řízení nebylo zjištění motivu jednání účastníků, přičemž uzavřel, že „skutečný právní důvod sdělen nebyl, ačkoli zjevně existuje“. Protože žalobce kromě půjčky ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení své jednání jinak skutkově nevylíčil, odvolací soud (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ) dovodil, že uplatněný nárok nebylo možno podřadit pod jiné hmotněprávní ustanovení. Pokud by za této situace bylo plnění přiznáno na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě, znamenalo by to překročení návrhu a porušení dispoziční zásady řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu předně vytýká, že se sice se soudem prvního stupně ztotožnil, že nárok nelze přiznat z titulu bezdůvodného obohacení, avšak učinil tak na základě svévolně konstruovaného skutkového stavu, že peněžní prostředky neposkytl žalovanému bez právního důvodu, ale z důvodu, sice účastníkům známého, avšak současně zastřeného. Zdůrazňuje, že účastníci žádný právní úkon nezastírali a ani jeden z nich nic takového netvrdil. Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že jeho skutková tvrzení neumožňovala posoudit uplatněný nárok podle jiných norem. Za stavu, kdy bylo prokázáno jeho základní tvrzení, že žalovanému poukázal 40.000,- EUR, prosazuje s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. (zmiňovaný i odvolacím soudem), že odvolací soud - nepřiklonil-li se k verzi žalovaného - měl uplatněný nárok posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Má za to, že nerozhodnou (při posouzení nároku podle norem upravujících bezdůvodné obohacení) je okolnost, že existenci smlouvy o půjčce neprokázal a že poměření zjištěného skutkového stavu věci ustanoveními § 451 a násl. obč. zák. by nebylo porušením dispoziční zásady. V tomto ohledu pokládá za nepřípadné odkazy odvolacího soudu na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne dne 15. 7. 2009, sp. zn. (v rozsudku nesprávně uvedena sp. zn. ), a ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. (v rozsudku nesprávně uvedena sp. zn. ). Konečně žalobce namítá, že soud prvního stupně jej nesprávným postupem zkrátil na procesních právech, jež mu přiznává zákon. Opakovaně totiž žádal soud prvního stupně, aby byl předem informován o termínu výslechu svědka M. před dožádaným soudem, aby mohl být u výslechu svědka přítomen a mohl mu klást otázky, upozornit na případné rozpory a žádat jejich vysvětlení. Soud prvního stupně však dožádaný soud o vyrozumění žalobce nepožádal. Další vadu řízení spatřuje v tom, že soud prvního stupně věc projednal a rozhodl o ní, ač nezahájil jednání ve věci samé. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Má za to, že se žalobce dožaduje přezkumu nikoli právních, ale skutkových závěrů. Zdůrazňuje, že žalobce neunesl povinnost tvrzení a nesouhlasí s dovolacími námitkami, že k posouzení věci jako bezdůvodného obohacení stačilo prokázání poskytnutí peněžních prostředků.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou za splnění podmínek uvedených v , 4 a , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř“ (srov. čl. II bod 2. ), a je přípustné podle , protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ( ).

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce nastolil k dovolacímu přezkumu otázku, zda skutkový závěr odvolacího soudu, že „peníze nebyly poskytnuty ze strany žalobce bez právního důvodu, ale z nějakého jiného důvodu mezi účastníky známého, současně však jak ze strany žalobce, tak ze strany žalovaného zastřeného“, lze poměřovat ustanoveními o bezdůvodném obohacení ve smyslu obč. zák. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že zjištěný skutkový stav umožňuje posoudit nárok na peněžité plnění podle ustanoveních upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

Podle § 489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.

Podle § 495 obč. zák. platnosti závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na základě kterého je dlužník povinen plnit. Věřitel je však povinen prokázat důvod závazku, s výjimkou cenných papírů hromadně vydaných nebo jiných cenných papírů, pro které je zákonem stanoveno, že věřitel tuto povinnost nemá.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (např. v rozsudku ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2012) opakovaně zdůraznil, že právní kvalifikace je věcí soudu. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotně právní normu, než jak ji uvádí žalující strana, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalující strana. V rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 78/2004, pak Nejvyšší soud uzavřel, že není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud žalobcovo právo na zaplacení peněžní částky podle hmotně právních norem upravujících nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jestliže žalobce opřel svůj nárok o tvrzení vycházející z toho, že žalovaný užíval věc na základě smlouvy a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění, avšak v průběhu řízení soud posoudil smlouvou jako neplatnou a jiný důvod užívání nebyl tvrzen. Tento závěr je uplatnitelný i na případ, kdy žalobce žalobou uplatňuje nárok na peněžní plnění s tvrzením, že žalovanému půjčil peníze, toto tvrzení však neprokázal, ale prokázáno bylo, že své peněžní prostředky žalovanému převedl na jeho účet (srov. např. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2009, sp. zn. , a ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. ). V rozhodnutí ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. , publikovaném v časopisu Právní rozhledy č. 11/1996, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že soud nemůže konstatovat vznik pohledávky a odpovídajícího dluhu na základě pouhého zjištění, že došlo k předání a převzetí věcí; je třeba vždy zjistit právní důvod tohoto předání (nešlo-li o plnění bez právního důvodu).

Pro vznik bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák. je rozhodující, že někdo na úkor jiného získal majetkový prospěch a že pro to nebyl právem uznaný důvod, tj. jednalo se o obohacení bezdůvodné. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.), která je založena na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. ). Žalobci lze přisvědčit, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalovanému poskytl plnění „z nějakého důvodu mezi účastníky známého, současně však jimi zastřeného“, neumožňuje samo o sobě vyloučit posouzení nároku podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Jestliže žalobce neprokázal, že právním důvodem peněžního plnění žalovanému byla smlouva o půjčce, a jestliže ani žalovaný neprokázal, že žalobce mu plnil z konkrétního právního důvodu svůj dluh - alespoň z odůvodnění napadeného rozhodnutí se takový závěr nepodává (tj. neprokázal-li ani jeden z účastníků řízení určitý právní důvod plnění), pak nelze než dovodit - za situace, kdy k plnění prokazatelně došlo - že žalobce žalovanému plnil bez právního důvodu. K vyloučení možnosti posoudit poskytnuté peněžní plnění podle ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení nepostačuje pouhé konstatování, že žalobce plnil žalovanému z „nějakého“ účastníky „zastřeného“ právního důvodu, aniž byl v řízení zjištěn konkrétní právní důvod k takovému plnění. Pro závěr, že nelze nárok žalobce posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je třeba zjistit, jaký právní vztah mezi účastníky existoval, z něhož byl žalobce povinen poskytnout žalovanému peněžní prostředky (plnění). Bez vymezení konkrétního - ve smyslu určitého - hospodářského důvodu (kauzy) totiž nelze dovodit, že žalobce neplnil žalovanému bez právního důvodu.

Za stavu, kdy částka 40.000 EUR nepředstavovala půjčku od žalobce a žádný jiný určitý právní důvod tohoto plnění nevzal odvolací soud za prokázaný, nezbývá než mu vytknout, že nevzal v úvahu možnou právní kvalifikaci zjištěných skutečností jako bezdůvodné obohacení ve smyslu obč. zák. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž nemůže zatím obstát; dovolací důvod podle byl uplatněn opodstatněně.

Podle věty druhé je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.

Žalobce namítl, že řízení je zatíženo vadou, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, spočívající v tom, že soud prvního stupně věc projednal a rozhodl o ní, aniž bylo zahájeno jednání ve věci. S touto námitkou se nelze ztotožnit. Z obsahu spisu se totiž podává, že při jednání před soudem prvního stupně dne 12. 11. 2010 sice nebylo zahájeno jednání ve věci (viz protokol o jednání na a násl.), avšak při dalším jednání dne 21. 7. 2011 zástupkyně žalobce odkázala na písemné vyhotovení žaloby ve znění jejího doplnění (viz protokol o jednání na a násl.); tím bylo jednání ve věci samé zahájeno v souladu s (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 820 s.; dále jen „Komentář“).

Žalobce další vadu řízení, jež měla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (posuzováno podle obsahu dovolání), spatřuje v tom, že odvolací soud právní posouzení věci založil na skutkovém závěru, k němuž dospěl procesně neregulérním způsobem. Této výhradě je třeba přisvědčit.

Jiná vada řízení, jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, může spočívat v tom, že odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle , tedy aniž zopakoval relevantní důkazy, na základě kterých soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci.

Podle odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2).

Zásada vyjádřená v neznamená, že se odvolací soud může bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které, ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti vypovědí, nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na kladené otázky apod.). Soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srovnej např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod číslem 92/1968). Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod číslem 64/1966, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, dále jeho rozhodnutí ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. , popř. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).

Soud prvního stupně založil závěr, že v řízení bylo prokázáno, že důvodem žalobcova plnění bylo vrácení prostředků, které za něho žalovaný vynaložil na úhradu jeho dluhu z půjčky poskytnuté mu svědkem M., na vyhodnocení důkazů výpověďmi slyšených svědků M. a M. a listinných důkazů - zejména písemného prohlášení svědka M. Výpovědi těchto svědků, podporujících obrannou verzi žalovaného, přitom vyhodnotil jako věrohodné. Odvolací soud dospěl k odlišnému závěru, podle něhož žalobce poskytl žalovanému peníze z nějakého jiného důvodu, který účastníci znali, avšak zastírali ho, aniž ovšem zopakoval důkazy, z nich čerpal své zjištění soud prvního stupně. Posouzením správnosti skutkového zjištění soudu prvního stupně, jež jej vedly k závěru o pravdivosti obranného tvrzení žalovaného, se vůbec nezabýval. Tím zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.

Výhradou, že mu nebylo umožněno, aby byl přítomen u výslechu svědka M. před dožádaným soudem v I., namítl žalobce zmatečnost ve smyslu , spočívající v tom, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (srov. Komentář. 1816 s.). O zmatečnost podle tohoto ustanovení jde například i tehdy, jestliže účastník, který se před procesním soudem výslovně nevzdal práva intervenovat před dožádaným soudem, nebyl o provedení důkazu dožádaným soudem vyrozuměn, v důsledku čehož mu byla znemožněna přítomnost při dokazování prováděného u dožádaného soudu. Jde tedy o situaci, kdy nesprávným postupem soudu byla účastníku řízení znemožněna realizace procesního práva, které mu zákon přiznává v ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. ). Rozhodnutí odvolacího soudu přitom trpí zmatečností i tehdy, jestliže byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně, avšak odvolací soud - ač mohl - nápravu nezjednal.

Dovolací soud sdílí názor žalobce, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Z obsahu spisu vyplývá, že k návrhu žalovaného soud prvního stupně rozhodl o provedení důkazu výslechem svědka M. justičním orgánem dožádaného státu I. r.. Ačkoli žalobce osobně při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 13. 10. 2011 a písemně podáním ze dne 15. 3. 2012 požádal, aby byl předem informován o výslechu svědka za účelem umožnění účasti při provádění tohoto důkazu, soud prvního stupně v žádosti o provedení důkazu zaslané na formuláři „A“ nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 (dále jen „Nařízení“) nesdělil dožádanému soudu v Arezzu, že je požadována přítomnost stran při výslechu svědka (čl. 11 Nařízení). Důkaz výslechem svědka M. provedl dožádaný soud dne 18. 5. 2012 v nepřítomnosti účastníků, jež o termínu výslechu předem neinformoval. Žalobci tak byla nesprávným postupem soudu prvního stupně znemožněna realizace práva být přítomen při provedení důkazu dožádaným soudem (nebylo mu umožněno klást svědkovi otázky, činit návrhy na doplnění nebo opravu protokolace apod.). I přesto, že žalobce zmatečnost namítal, soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci vycházel i z tohoto důkazu. Odvolací soud sice mohl zjednat nápravu opakováním tohoto důkazu při zachování zákonného procesního postupu, avšak neučinil tak zjevně proto, že žádné skutkové závěry z důkazu výslechem svědka M. neučinil. V dalším řízení tak bude na zvážení odvolacího soudu, jaký postup s přihlédnutím ke zmatečnosti, k níž došlo v průběhu řízení před soudem prvního stupně, zvolí.

S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že žalobci se podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání ( věta první ) zrušil ( , odst. 2 věta první) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný ( věta první ve spojení s ).

V novém rozhodnutí ve věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. května 2015

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu