Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3315/2012

29Cdo 3315/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně MARIENFARM spol. s r. o., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1193/31, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 40525074, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem v Postupicích č. p. 58, PSČ 257 01, proti žalované UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4 - Michli, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, o zaplacení 1.271.358,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č. j. -196, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 1.271.358,- Kč, kterou právní předchůdkyně žalované neoprávněně odepsala z běžného účtu předchůdce žalobkyně. Právní předchůdkyně žalované namítla promlčení práva na vrácení těchto peněžních prostředků.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. června 2011, č. j. -166, zamítl žalobu o zaplacení 1.271.358,- Kč s příslušenstvím, tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 22. února 2007 do zaplacení (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně odmítl odvolání ohledně částky 370,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně částky 1.270.988,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Soudy vyšly z toho, že:

1) Dne 3. února 1994 uzavřel právní předchůdce žalobkyně (K.-H. L.-A.) s právní předchůdkyní žalované (HYPO BANKA CZ a. s.) smlouvu o běžném účtu.

2) Z běžného účtu právního předchůdce žalobkyně byly mezi 23. červnem 1994 a 2. dubnem 1997 bez jeho souhlasu (postupně) odepisovány peněžní prostředky v celkové výši 1.271.358,- Kč.

3) Jednou z částek odepsaných ve vymezeném období z běžného účtu právního předchůdce žalobkyně bez jeho souhlasu byla částka 370,- Kč.

4) O odepsání peněžních prostředků z běžného účtu se právní předchůdce žalobkyně dozvídal vždy zpětně ze zasílaných výpisů z běžného účtu.

5) O posledním odepsání peněžních prostředků se právní předchůdce žalobkyně dozvěděl z výpisu z běžného účtu ze dne 2. dubna 1997 či nejpozději z výpisu ze dne 28. listopadu 1997.

Soud prvního stupně uvedl, že právo na vrácení peněžních prostředků mohl právní předchůdce žalobkyně uplatnit vždy prvního dne poté, kdy se o neoprávněném odepsání prostředků ze svého běžného účtu (prostřednictvím výpisů) dozvěděl. Vzhledem k tomu, že o posledním odepsání peněžních prostředků se právní předchůdce žalobkyně dozvěděl z výpisu z běžného účtu ze dne 2. dubna 1997 či nejpozději z výpisu ze dne 28. listopadu 1997, a vzhledem k tomu, že žaloba právního předchůdce žalobkyně byla soudu prvního stupně doručena dne 22. února 2007, měl soud prvního stupně námitku promlčení uplatněného nároku za důvodnou a právo na vrácení peněžních prostředků právnímu předchůdci žalobkyně nepřiznal.

Odvolací soud co do částky 370,- Kč s příslušenstvím, představující jeden ze samostatných dílčích nároků, odvolání odmítl jako nepřípustné s tím, že peněžité plnění požadované na základě tohoto dílčího nároku nepřevyšuje limit určený , (dále jen „ “).

Ohledně zbylé části nároku vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přitakal též jeho právnímu posouzení věci v tom směru, že právo na vrácení odepsaných peněžních prostředků již bylo promlčeno. Námitku žalobkyně, podle níž je v projednávané věci promlčení práva (přesněji: samo vznesení námitky promlčení) v rozporu s dobrými mravy, shledal odvolací soud neopodstatněnou.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení ). Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně, aby zrušil též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu o promlčení práva založenému na (podle dovolatelky nesprávné) úvaze, podle níž neoprávněným odepsáním peněžních prostředků z účtu se snižuje pohledávka klienta za bankou, čímž klientovi vzniká škoda. Dovolatelka se domnívá, že i po nezákonném odepsání peněžních prostředků zůstává výše pohledávky z běžného účtu nezměněna. Případná odpovědnost za škodu způsobenou neoprávněným odepsáním peněžních prostředků z běžného účtu se práva na výplatu zůstatku peněžních prostředků (v původní výši) nedotýká, neboť jde o vedle stojící samostatný nárok. Právo na výplatu zůstatku peněžních prostředků, které dle názoru dovolatelky nebylo odepisováním peněžních prostředků z účtu nikterak dotčeno, nemůže být ani promlčeno, neboť nárok na vydání těchto prostředků se promlčuje podle , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), až ode dne zániku smlouvy o vedení účtu.

Dovolatelka dále uvádí, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil povahu námitky promlčení, když konstatoval, že není v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatelka akcentuje zejména to, že banka je vysoce specializovaným obchodníkem, který musí unést kvalifikovanou odpovědnost.

Konečně pak dovolatelka označuje za nesprávný výrok odvolacího soudu, jímž odmítl její odvolání ohledně části nároku ve výši 370,- Kč.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud odmítl odvolání v části týkající se nároku ve výši 370,- Kč s příslušenstvím, není dovolání objektivně přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 174, nebo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. , která jsou veřejnosti dostupná - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 - na webových stránkách Nejvyššího soudu); Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu odmítl.

Dovolání proti té části druhého výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení není objektivně přípustné (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proto je Nejvyšší soud i v tomto rozsahu odmítl.

Dovolání proti té části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud co do části nároku ve výši 1.270.988,- Kč s příslušenstvím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, shledává Nejvyšší soud přípustným podle pro řešení (dovoláním otevřené) otázky počátku běhu promlčecí doby práva na náhradu škody způsobené neoprávněným odepsáním peněžních prostředků z běžného účtu.

Dovolání není důvodné.

Podle § 396 obch. zák. u práva na peněžní prostředky uložené na běžném nebo vkladovém účtu běží promlčecí doba ode dne zániku smlouvy o vedení těchto účtů.

Podle § 397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Podle § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.

V uvedeném znění citovaná ustanovení platila po celou dobu účinnosti obchodního zákoníku.

Z judikatury Nejvyššího soudu se podává závěr, podle něhož peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou majetkem majitele účtu, nýbrž se jejich vkladem stávají majetkem banky, která běžný účet zřídila; oprávnění majitele účtu na výplatu zůstatku peněžních prostředků pak představuje toliko pohledávku majitele účtu za bankou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Kvalifikací neoprávněného odepsání finančních prostředků z běžného účtu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. , v němž dovodil, že majetkovou újmou (škodou) na straně majitele běžného účtu je (může být) i snížení jeho pohledávky za bankou ze smlouvy o běžném účtu. Obdobně srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2010, sp. zn. . Jinak řečeno, jestliže banka odepíše v rozporu s právními předpisy (protiprávním úkonem) z běžného účtu klienta (majitele účtu) peněžní prostředky a v důsledku tohoto jednání (v příčinné souvislosti s ním) se sníží výše pohledávky, kterou má majitel běžného účtu vůči bance z titulu práva na výplatu peněžních prostředků uložených na běžném účtu, jde o jednání, jímž majiteli účtu vznikla majetková újma (škoda), která se promlčuje ve lhůtě, jejíž počátek vymezuje ustanovení § 398 obch. zák.

Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.

Ustanovení § 396 obch. zák. v tomto případě aplikovat nelze. Dopadá totiž zásadně na právo na výplatu zůstatku peněžních prostředků, které se skutečně nacházejí na běžném účtu ke dni jeho zrušení nebo ke dni jejich převodu na jiný účet.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že pokud právní předchůdkyně žalované postupně odepisovala peněžní prostředky z běžného účtu právního předchůdce žalobkyně, aniž k tomu měla jeho příkaz, snižovala v rozporu s právními předpisy hodnotu pohledávky na výplatu peněžních prostředků z běžného účtu, čímž předchůdci žalobkyně způsobila škodu. Protože však - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů v projednávané věci - mezi okamžikem, v němž byl žalobní návrh doručen soudu prvního stupně, a okamžikem, v němž se právní předchůdce žalobkyně dozvěděl o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, uplynula marně čtyřletá promlčecí doba, je právo na náhradu škody promlčeno. Vznesla-li právní předchůdkyně žalované námitku promlčení, byl postup soudů nižších stupňů, které předchůdci žalobkyně právo na náhradu škody nepřiznaly, správný.

I ohledně výtky dovolatelky směřující k povaze námitky promlčení lze přitakat názoru odvolacího soudu. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku (šikanózní povahu námitky) je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. i odvolacím soudem přiléhavě odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 126, zejména však rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s nímž jsou závěry napadeného rozhodnutí v souladu).

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podle části věty před středníkem zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o , , a , když dovolání žalobkyně bylo z části odmítnuto a z části zamítnuto, žalovanému však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. listopadu 2014

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu