Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 4185/2014

25

Cdo 4185/2014

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Česká spořitelna a.s.

, IČO: 45244782, se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalovanému

J. T.

, zastoupenému JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, o 620.325,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2014, č.j. -142, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2014, č.j. -142, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 170.325,- Kč,

se zamítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2014, č.j. -142,

se

ve výrocích I, III, IV a ve výroku II v rozsahu, v jakém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 381.296,- Kč,

zrušuje

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, č.j. -128, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 68.704,- Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 551.621,- Kč (výrok II) a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalovaný vybral z účtu společnosti ABC pack, s.r.o. (dále jen „Společnost“) vedeného u žalobkyně dne 3. 11. 2008 částku ve výši 300.000,- Kč a dne 18. 11. 2008 částku ve výši 150.000,- Kč. V době uskutečnění výběrů byl jedním z jednatelů Společnosti a jejím jediným společníkem. Právo disponovat s peněžními prostředky na účtu měli jednatelé Společnosti do částky 50.000,- Kč každý samostatně, nad tuto částku pouze oba společně. Následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. , byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit Společnosti náhradu škody ve výši 450.000,- Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 93.525,- Kč a náklady řízení ve výši 76.800,- Kč, protože umožnila žalovanému disponovat s peněžními prostředky v rozporu se sjednaným podpisovým vzorem. Po právní stránce posoudil soud nárok žalobkyně jako nárok na náhradu škody podle , , účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) s tím, že jej nelze posuzovat jako bezdůvodné obohacení. Shledal příčinnou souvislost s protiprávním jednáním žalovaného co do částky 137.407,- Kč, dovodil však spoluzavinění žalobkyně na vzniku této škody ve výši 50 %. Žalovanému tedy uložil povinnost zaplatit žalobkyni z titulu náhrady škody 68.704,- Kč. Žalovaný prokázal, že částky 300.000,- Kč a 12.593,- Kč použil ve prospěch Společnosti, v tomto rozsahu se tudíž nedopustil protiprávního jednání. Škoda představující žalobkyní zaplacený úrok z prodlení a náklady řízení pak není v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného.

K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, č.j. -142, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba co do částky 68.704,- Kč zamítá (výrok I), ve výroku II jej potvrdil (výrok II), dále jej změnil ve výroku III o nákladech řízení (výrok III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která považoval za dostatečná. Uzavřel, že v daném případě se nejedná o bezdůvodné obohacení, jelikož žalobkyně plnila na základě pravomocného soudního rozhodnutí, nikoliv tedy za žalovaného. Rovněž nelze na zjištěný skutkový stav pohlížet jako na výběr z cizího účtu, když žalovaný byl jedním z jednatelů a zároveň vlastníkem Společnosti. Soud prvního stupně tudíž posuzoval věc správně jako nárok na náhradu škody podle § 420 obč. zák. V přijetí vlastních finančních prostředků jedním z jednatelů a zároveň vlastníkem Společnosti však nelze spatřovat protiprávnost, naopak k porušení povinnosti v souvislosti s výběrem došlo na straně pracovníka žalobkyně. U žalovaného nebyl naplněn ani jeden ze čtyř znaků odpovědnostního vztahu, a proto ho nelze shledat odpovědným za škodu vzniklou žalobkyni, z tohoto důvodu byl nadbytečným i postup soudu prvního stupně, který zjišťoval, jak bylo s předmětnými finančními prostředky naloženo.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle , (dále jen „ “). Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení , neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení režimu peněžních prostředků na účtu (v tomto odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. , , a ) a majetkové autonomie obchodní společnosti (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. , a ). Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem nejsou ve vlastnictví majitele účtu, nýbrž ve vlastnictví peněžního u. Žalovaný tedy nemohl čerpat své vlastní prostředky, ani prostředky Společnosti, ale peněžní prostředky ve vlastnictví žalobkyně. Dále odvolací soud zaměňuje vlastnictví Společnosti s vlastnictvím žalovaného a popírá základní principy existence obchodních společností jako právnických osob odlišných od svých společníků. Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že se nejednalo o výběr z cizího účtu. Při reflexi uvedených závěrů je zřejmé, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu – ačkoliv k tomu nebyl oprávněn, přesto z účtu Společnosti vybral peněžní prostředky. Dále má dovolatelka, s ohledem na výše uvedené, za to, že žalovaný je také odpovědný za škodu ve výši 170.325,- Kč (úroky z prodlení a náklady řízení), když jednal v rozporu s obč. zák. a uvedená škoda je v příčinné souvislosti s tímto jednáním. Proto navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

Rozhodné znění pro dovolací řízení se podává z čl. II. bodů 1 a 7 a čl. II. bodu 2 Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) posoudil podané dovolání a shledal, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud napadený rozsudek přezkoumal ( věta první ) a došel k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné podle a taktéž zčásti důvodné, neboť se odvolací soud vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci práva se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení věty první a , , účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).

Otázkou režimu peněžních prostředků na účtu u peněžního u se dovolací soud v minulosti opakovaně zabýval. Vychází z ustáleného závěru, že za majitele účtu je třeba považovat osobu, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet. S peněžními prostředky na účtu jsou oprávněny nakládat jen osoby uvedené v podpisových vzorech předaných majitelem účtu peněžnímu u, tj. osoby mající tzv. dispoziční oprávnění, jiné osoby pouze za podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního u. Oprávnění majitele účtu, jakož i osob majících k účtu dispoziční oprávnění, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního u, představuje proto pouze pohledávku z účtu u peněžního u (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. , uveřejněném pod C 6484 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo poté dovozeno, že osoba, která z účtu u peněžního u vybere peněžní prostředky v rozporu či bez dispozičního oprávnění (bez souhlasu majitele účtu), se bezdůvodně obohatí na úkor peněžního u podle obč. zák., jelikož jí bylo plněno bez právního důvodu. Nejedná se o bezdůvodné obohacení na úkor majitele účtu, jehož právo na plnění z účtu tím není dotčeno, jak se ostatně podává i z citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. .

Dovolací soud se taktéž opakovaně zabýval otázkou majetkové autonomie právnických osob. Definičním znakem právnických osob je mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou podílovými spoluvlastníky (spolumajiteli) majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností plynoucích z účasti ve společnosti (§ 61 odst. 1 věta první obch. zák.). Mezi základní majetková práva společníků patří zejména právo na podíl na zisku, popř. jiných vlastních zdrojích společnosti, právo na vypořádací podíl (§ 61 odst. 2 obch. zák.) či právo na podíl na likvidačním zůstatku (§ 61 odst. 4 obch. zák.). Za závazky kapitálových obchodních společností (akciová společnost a společnost s ručením omezeným) společníci neručí anebo ručí jen omezeně (§ 106 odst. 2, § 154 odst. 1 in fine obch. zák.). Vzhledem k tomu společníci jednak nemohou být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti, a jednak se sami mohou dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím.

To platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví - zejména jde-li o majoritní společníky obchodních společností - o tzv. vlastnících těchto společností, např. o „vlastnících“ společností s ručením omezeným či akciových společností. Ani takové osoby ovšem nejsou vlastníky majetku obchodní společnosti v právním smyslu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní, nebo usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 41/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část civilní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. ).

Pokud odvolací soud v daném případě posuzoval nárok uplatněný žalobou v částce 450.000,- Kč (výběry z účtu v rozporu se sjednaným podpisovým vzorem) v intencích § 420 obč. zák. jako náhradu škody a blíže se nezabýval posouzením z hlediska bezdůvodného obohacení žalovaného s odůvodněním, že se jednalo o výběr jedním z jednatelů a zároveň „vlastníkem“ Společnosti, a nešlo tudíž o výběr z cizího účtu, jedná se o nesprávné právní posouzení, které je v rozporu s výše uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Na peněžní prostředky na účtu vedeném u peněžního u je totiž nutné pohlížet jako na majetek tohoto peněžního u (zde žalobkyně), zároveň nelze ztotožňovat majetek Společnosti s majetkem jejích jednatelů či společníků, když se jedná o odlišné subjekty práva.

Naopak uplatněné dovolací námitky nelze shledat důvodnými co do částky 170.325,- Kč (úrok z prodlení a náklady soudního řízení). V této části odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby pro nenaplnění znaků odpovědnostního vztahu. Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti. Příčinu ve vztahu k povinnosti žalobkyně zaplatit úrok z prodlení a náklady řízení totiž nelze spatřovat v jednání žalovaného (výběr z účtu), nýbrž v absenci řádného a včasného plnění žalobkyně vůči Společnosti. Chybí-li jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (příčinná souvislost), nemůže být žaloba o náhradu škody úspěšná, a je tudíž nadbytečné zabývat se správností závěrů odvolacího soudu ohledně ostatních podmínek odpovědnosti za škodu. Jelikož je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu napadené rozhodnutí odvolacího soudu v této části správné a Nejvyšší soud zároveň neshledal existenci vad řízení ve smyslu věty druhé , dovolání proti výroku II napadeného rozhodnutí co do částky 170.325,- Kč podle zamítl.

V ostatním spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci ( ), Nejvyšší soud jej proto bez jednání zrušil ( věta první a ) spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první za středníkem ). V dalším řízení odvolací soud posoudí důvodnost nároku žalobkyně v rozsahu 450.000,- Kč ve světle výše uvedených právních závěrů podle a násl. obč. zák., tedy posoudí, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro vydání bezdůvodného obohacení. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. dubna 2015

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu